Jen jedna noc (3)

Celá zpocená se posadím na posteli.
Rozhlédnu se kolem sebe. Vedle mě leží Jakub a spí.
„Takže to byl jen sen!“ dojde mi.
Sedím a rozhlížím se kolem sebe.
Po zemi je rozházeno naše oblečení.
Vstanu, obleču se a jdu na terasu.
Je skoro ráno, ale všude je zatím ticho. Nejezdí žádná auta, nejsou slyšet žádné hlasy, je jen ticho. Ticho, při kterém se dá přemýšlet, ticho, při kterém běhá mráz po zádech.
Není slyšet ani zpěv ptáků.
Jako by uletěli někam pryč, aby neviděli to, co se stalo, to, co se muselo stát.

„Ahoj Matěji, stalo se něco, že jsme se museli vidět tak náhle?“ zeptám se, když přijdu do malé útulné restaurace.
„Ahoj,“ přivítá mě, „dnes mi nabídli nové místo,“ řekne.
„To je skvělé, vždyť jsi si to tolik přál, gratuluji!“ odpovím s úsměvem.
„No jo, ale má to jeden malý háček, to místo je v Londýně!“
„Aha!“
„No právě. Vím, že je to dost daleko, ale chtěl bych tě požádat, abys tam odjela se mnou!“
„A už jsi kývl?“ zeptám se.
„Ano!“ odpoví.
„Pokud se rozhodneš, že se mnou nepojedeš, tak to pochopím,“ řekne a chytí mě za ruku.
Podívám se mu do očí. Nechci hned říct ne, ale ani nechci souhlasit.
„Potřebuji čas na rozmyšlenou,“ odpovím.
„To je samozřejmé, ale nepřemýšlej moc dlouho, protože musím nastoupit koncem příštího týdne.“
„Páni, to je rychlost,“ řeknu a stále se mu dívám do očí.

Procházím se sama parkem.
Přemýšlím!
Když odjedu, tak ztratím Kubu, ale nikde není řečeno, co s námi bude dál.
Nikde není řečeno, že se ke mně vrátí!
Když jsem se ráno vrátila do pokoje už tam nebyl.
Nenechal žádný vzkaz a ani nezavolal! Možná si to taky potřeboval srovnat v hlavě tak jako já.
Jdu dál a dál.
Najednou si všimnu líbající se dvojce, sedící na lavičce.
Vypadají šťastně!
Hodně šťastně!
Když se ti dva přestanou líbat a já uvidím tváře, poznám, že je to Kuba se svojí přítelkyní. Bodne mě u srdce.
Zrovna mu něco říká a on se na ni usmívá tím svým nádherným úsměvem.
Tím úsměvem, který mě vždy připravil o slova, tím úsměvem, díky kterému jsem se do něj zamilovala.
Teď patří jí!
Úsměv i on!
Otočím se a odcházím!
Zanechávám za sebou kus svého srdce.
Srdce, které už nepatří mě, ale někomu jinému.
Až mě překvapuje, že jsem tak neuvěřitelně klidná.
Žádné slzy, žádné hádky, křik a výčitky.
Nic, jen tichý a nenápadný odchod ze scény.
Ze scény, která byla moje a Kubova.
Ovšem teď má novou kolegyni a já dostala padáka!

„Co se tady děje?“ zeptám se bráchy, když se vrátím domů.
„Tvoje oslava na rozloučenou!“ odpoví a podá mi skleničku.
Rozhlížím se po lidech, kteří přišli.
Jsou tady všichni.
Všichni mí kamarádi a lidé, kteří pro mě něco znamenají!
Lidé se kterými jsem něco zažila, ať už to bylo hezké nebo naopak ošklivé!
Jsou tady!
Procházím a s každým prohodím několik slov.
Je to naprosto nečekané a krásné!
„Můžu s tebou mluvit?“ zeptá se Kuba, který se přede mnou vynoří.
„Jistě!“
Jdeme kousek od ostatních.
„Nesmíš odjet!“ řekne.
„Ale já odjedu!“
„Co budu bez tebe dělat?“ zeptá se zoufale.
„Chodit i nadále s ní! To mezi námi byla jen jedna noc a nic víc!“
„Miluješ ho?“ zeptá se.
„Nevím, možná ano, ale jsem si jistá, že to brzy zjistím!“
„Takže už jsi se rozhodla?“ zeptá se s malou nadějí v hlase.
„Ano, zítra odjíždím do Londýna! Sbohem!“ odpovím a nechám ho samotného.

„Těšíš se?“ zeptá se Matěj, jakmile nasednu k němu do auta.
„Těším se na nový život a na nové lidi, těším se na všechno, co se stane!“
„Já taky!“ odpoví s úsměvem.
„Já jsem asi šťastná!“ odpovím po chvíli jízdy.
Matěj se usměje a pohladí mě po noze.
Jedeme dál, vstříc novým zážitkům a novému společnému životu….

KONEC