Kluk z parku III.

Proč jen jsem mu to číslo nedala? Takhle bych se nemusela už dva dny užírat tím, jestli zavolá nebo ne. Do školy jsem raději ani nechtěla jít (ostatně tak jako minulý týden, jenomže teď z důvodu toho hnusného lechtání v břiše pokaždé když mi v hlavě znělo jeho jméno), a přes všechny mé obavy jsem tam musela, ale cítila jsem, jako bych byla tělo bez duše. Ani se svou nej kamarádkou Sandrou jsem celý den nepromluvila ani slovo. Prostě jsem pořád nemohla z hlavy dostat to, co se stalo mezi mnou a Tomem. Na dálku jsem se snažila vnuknout mu ty čísla…737…737 (máš?) 55…55…25…25…14…(napsal sis to?)
Jenom telefon ne a ne zvonit.
Sandra dělala že si mě nevšímá, až když jsme šly ze školy, tak se znenadání zastavila a zeptala se, co je se mnou, že se chovám tak nějak odtažitě a že neceknu za celej den ani slovo.
„Promiň, všechno je to zamotané. Víš, jak jsem ti minulý týden říkala-“
„Jo takže nemoc zvaná Tomáš Stránský. Je mi to jasné, tys s ním byla a bůhví co se mezi váma dvěma stalo, ale seš zamilovaná. Mimochodem do toho nejhoršího kluka pod sluncem.“
„Takhle o něm laskavě nemluv. Náhodou byl strašně milý a líbilo se mi to.“ Odsekla jsem.
„Wohooo, takže jste se stihli i vyspat jo? Tak ty se teda nezdáš! Fakt tě nechápu, copak jsem ti neříkala, jakej je? Jenom tě využije a pak se ti ani neozve. Nemám pravdu? Ozval se ti?“
„Ne! Protože-“
„Vidíš, neo-“
„Hele nech toho! Mám všeho tak akorát plný kecky, ještě na mě vyklop úplně všechny špatné vlastnosti všech lidí na Zemi a můžem jít spát.“ (Tohle už vážně přehání, co si myslí? Že budu skákat jak ona píská?)
„Víš, že to tak nemyslím, jen nechci abys byla nešťastná.“
„NO jo, tak ale prosím o něm neříkej věci, které jsi jen slyšela, vůbec ho neznáš. Já taky ne, ale líp než ty. Určitě by se mi ozval, kdyby měl moje číslo.“
Víc už jsme se nebavily, ten den byl jako stvořený na hádku mezi dvěma nejlepšíma kámoškama.

Aaachjo! Večer a pořád nic. Sakra! Tak zavolá už?

V noci mě probudila SMSka, ale jelikož jsem nespala hlubokým spánkem. Hned jsem si ji přečetla. Stálo v ní: ‚Hele, je mi lito, co se mezi nami stalo. Jsi jina nez ty ostatní,a hlavne proto jsem udelal tu nejvetsi blbost.Vim, ze jsi zamilovana, ale nemuzu Ti dat to, co potrebujes a chces. Promin.‘
Takže bylo všechno zbytečné? Opravdu snad jen mně se může stát něco takovýho. To mi bude muset říct do očí!
A znovu jsem nebyla plně při smyslech, protože jsem se odhodlala teď hned si jít vyříkat, jak to vůbec myslí.