9. 9.

Nejhorší slova, která jsem v životě slyšela: ´´Miloval jsem Tě. Promiň. Sbohem.´´ Ten pocit se nedá popsat. Žádný jsem totiž neměla – necítila jsem naprosto nic. Jen prázdno. Všechny city skončily. Nevěděla jsem kde jsem, proč tam jsem, co se stalo a už vůbec ne, co bude dál. Byla jsem sama. Nejkrásnější pocit, ten, že nejsi sám, že máš někoho, s kým můžes sdílet veškeré výhry a hlavně prohry, byl pryč. Přišla jsem si, že na světě není nikdo, kdo by byl se mnou, nikdo, kdo by mi řekl, to bude dobrý, to bude fajn, všechno se spraví. Jasně, vždycky jsem chtěla být soběstačná, nepotřebovat vodit za ručičku, ale taky jsem vždycky milovala pocit, že je tu někdo, kdo mě před tím zlým ochrání, kdo mě pohladí po vlasech, kdo mě políbí. Někdy jsem prostě potřebovala být malá holčička, která se ztratila ve velkém bludišti a kterou našel hodný dědeček a teď ji bude chránit.
A teď je všechno pryč. Všechen ten čas je pryč. Nejkrásnější chvíle mého života. Odešel jediný člověk, kterého jsem kdy milovala. Vlastně ne, nedá se říci milovala. Miluji ho stále a právě to na tom tolik moc bolí. Jako kdyby mě něco rvalo na tisíce maličkých kousků, které už nikdo nikdy nedá dohromady.
Neustále mi běží před očima film – jak jsme se poznali, jak jsme se poprvé políbili, jak jsme spolu požívali všechny ty maličkosti, jak jsme se poprvé milovali, jak byly Vánoce a první sníh, jak jsme si v něm hráli jako malí, jak jsme slavili Valentýna, jeho narozeniny, moje narozeniny a tisíce a tisíce drobností, na které nemůžu vůbec vzpomínat, neviděla bych na klávesnici…
Jeho pohled, když se usmál, jak mu v očích zajiskřilo, v těch očích, které mě okouzlily snad na ten pověstný první pohled, jak mě uměl pohladit, jak si hrál s mým prstýnkem, jak jsem vždycky hrozně ráda poslouchala jeho hlas, jak dokázal vyprávět milé ptákoviny, jak jsem byla vždycky šťastná jen z toho, že je šťastný on – ten jeho pohled, kdy byl tak mile vyčerpaný, spokojený a šťastný…
Prostě nedokážu přijmou fakt, že je tohle všechno pryč, vážně jen doufám, že se probudím, že je to jen zlý sen, který se mi zdá, že zítra ráno bude normální den a budu mu moc říct jak moc ho miluji, že bez něj nechci být, že mi dal, co nikdo před ním, že je pro mě člověk, na kterého nedokážu zapomenout do konce života, že jen kvůli němu se teď pokouším opít Kofolou a nedokážu pochopit, jaktože to nemá žádné výsledky, že jen kvůli němu teď čtu ruskou učebnici, ačkoliv neumím ani azbuku a že se koukám na televizní stanici, která už několik hodin nevysílá, že jen kvůli němu mám teď horečku, ale přitom se třesu zimnicí a nedokážu pochopit, proč mě mlíko z ledničky nezahřívá.
Stejně jako tenkrát on chci říct, ať vzpomene na ty krásné chvíle, které jsem spolu prožili, že je můžeme prožít znovu a že můžou být ještě hezčí – můžou, vážně můžou, vím to - a že všude vidím jeho, že nemůžu na nic jiného myslet, že jediná terapie je psát a psát a psát, ale nevím, kdo ji vymyslel, poněvadž stejně nepomáhá, jen to víc bolí, když si vzpomínám na nejkrásnější vteřiny, minuty, hodiny a dny svého života, které jsou asi nenávratně pryč. Miluji Tě – to je teď jediná věta, která mi dává smysl a nesnesu, že už Ti ji nikdy nesmím říct, že se už nikdy neusměješ tak, jak to umíš jen ty a řekneš to samé…
Bojím se podívat na mobil, na internet, jít ven – bojím se totiž, žes mi nenapsal, že nezavoláš, že Tě nepotkám… Nebo hůř – že Tě potkám s jinou…
Taky mě mrzí, že Ti neukážu to prádlo, které jsem si koupila jen kvůli tobě, snad by se Ti líbilo…vím, řekl bys, proč utrácím za to, co stejně skončí na zemi, ale to nevadí…a chtěla bych ti říct ty dvě německé věty, které umím kvůli Tobě – Ich liebe dich a Ich möchte dich…to je ta druhá, víš… A že tě neuvidím v té černé košili, kterou jsem si tak přála, abys měl a že už nemáš ten můj prstýnek…tak moc se mi líbilo, žes ho měl, že sis s ním hrál…
Promiň, už nedokážu říct – ani napsat nic jiného než: Miluji Tě