Zpátky..

"A kdo tam bude?" ptám se Martiny cestou k ní na jakousi sešlost jejíách kámošů a přátel. Očekávám, že tam bude z návštěv 80% vyhulenců a zbytek my, nehuliči ;/ Taky se bojím, že tam bude jeden kluk. Ano, ten kluk, kterýho jsem před rokem tolik milovala. Ten kluk, se kterým jsem se rozešla proto, že jsem dala na cizí řeči. Do teď sama nevím, jak to skutečně bylo. Martina po něm aktuálně jede. Básní o něm, jak má krásný oči a že mu to strašně sluší. Jako kdybych to sama nevěděla!! Mám strach, že tam bude. Když tam bude, jak se k sobě budeme chovat? Přicházíme brankou do zahrady. Před náma je starý gauč, na kterým sedí asi šest lidí. "Je tady někdě, že jo?" ptám se a opatrně nenápadně se rozhlížím. "Kdo? Vojtí? No, nechtěla sem ti to říkat, nepřišla bys. Je tady." Já jsem jí na to trochu nepochopitelně odpověděla: "A co když ho nepoznám?" i když..zase tak nepochopitelný to není, protože jsem ho neviděla už půl roku, i když bydlí jen deset kilometrů ode mě. Martina řekne, že je přímo přede mnou na tom gauči. Koukám tam, ale nikoho nepoznávám. "Ahoj." pozdravím všechny s tlukoucím srdcem. Všichni pozdraví a ten jeden, co byl otočenej na druhou stranu se na mě podívá. Je to ON. Je přebarvenej na černo! Chápete to? On si ty svoje krásně kaštanový hnědý vlasy přebarvil na černou. A teď se snaží maskovat překvapení. Koukne se na mě a hnedka na Martinu. Martina do mě drcne, abych se posadila. Sednu si vedle kluka s pihatým obličejem a zrzavými vlasy (alespo%n tak si to ze snu pamatuju). Martina mi jde pro něco k pití. Zdá se mi, že jí to ňák trvá. Všichni se baví, jenom já, kluk vedle mě a Vojtí mlčíme. Nevím, o čem oni dva přemýšlí, ale já nenápadně hledám něco, co pouští odraz, abych zkontrolovala, jak vypadám. Ježiši, proč mi to neřekla dřív?! Vzala bych si na sebe něco lepšího..No a pak se najednou ten zrzek vedle zvedne a odejde dovnitř do domu, který pár metrů od gauče. Koukám dopředu, neodvážím se kouknout se doprava, ale cítím na sobě něčí pohled. Tak se tam teda kouknu a on to není Vojtí,je to holka vedle něj. Usmějeme se na sebe, avšak já trochu zklamaně, že to není Vojtí. Naše vztahy po rozchodu nebyly zrovna uázkový. Naprosto mě ignoroval, tak jsem ho začla ignorovat taky. Když už chci itočit hlavu zpátky dopředu, tak se koukne. Hned uhnu pohledem, ale poté se očima vrátím. Tentokrát uhne on. Ani nevím jak, ale lidí výrazně ubylo a my s Vojtím začneme nějak komunikovat. Nepamatuju si, jak to začlo a ani o čem jsme mluvili. Prostě mluvíme. Pak, když jsem měla vypitý pivo, co mi Martina donesla, jsem nějak měla hlad. Vojtí mi poradil, ať si jdu pro jabko ke stromu naproti. Jdu, jde se mnou. "Já sem tě měla ráda, tak proč jsi dal na kámoše?" řeknu, když utrhnu jablko. "Ty si se se mnou rozešla." "Jo, ale tys to chtěl udělat! Já..možná tě mám ráda pořád!" vyhrknu a vracím se zpátky ke gauči. Sakra, to sem neměla říkat! Vojtí dorazí hned za mnou a sedne si vedle mě. Sedíme a semtam na sebe koukneme. "Tak..zkusíme to znova." řekne VOjtí. Já se na něho podívám tak překvapeně, že to musí bejt komický. Uvnitř jsem šťastná, ale co když si ze mě dělá jenom srandu? Jsem dost nedůvěřivá. Ale to je jedno, nic bych nezažila, kdybych se pořád bála. Ale Martině se líbí, brala by to jako zradu? "Já..nevím." "Tak to sepíšeme, slib, že se máme rádi." řekne (jo, je to divný, ale fakt se mi to zdálo). "A ty mě máš rád, jo?" řeknu pochybovačně a koukám zase před sebe s jablkem v ruce. Vojtí mě vezme kolem pasu a posune si mě blíž k sobě. Kouknu na něj, usměje se - tak krásně, jako za starejch časů. Před rokem, když jsme byli spolu, to moc neklapalo. Neklapalo to vůbec. Nemluvili jsme, jenom jsme se líbali. Sem tam někdo z nás něco prohodil..ale komunikací se to nazývat nedalo. Vojtí mě políbí. Líbáme se. Pak se opatrně položí na gauč. Ležím na něm. Je mi krásně. Já sem ho celou dobu asi pořád milovala, uvědomím si (doufám, že ve skutečnosti to tak není, protože tohle se nikdy nestane. VOjtímu sem prostě úplně volná). Je to takový vášnivý. Pak na papír napíšu Kamila K*******vá - Miluju Tě a Vojtí si to přečte a zase mě políbí. Kam zmizelo jablíčko nevím. Pak totéž napíše on. "Tak, a když už jsme zase kluk a holka, tak se ksobě tak musíme chovat." řekne sladce. Poprosím ho, aby neříkal "zase", protože minule to nebylo takový. Vstaneme, Vojtí mě vezme kolem pasu a druhou ruku proplete s tou mojí a chvíli si s ní jenom tak hraje a přitom mi kouká do očí. Nejde odolat omu, abych ho nepolíbila, však jenom na tvář. Vojtí mi to oplatí. Je ot takový pěkný, takový něžný. Pak vejdeme do domu..a pak si to nějak nepamatuju. Ale vim, že Martina mi ho schválila, že jí bylo jedno, že jsme spolu. Byla bych ráda, moc ráda, kdyby tohle byla skutečnost :( ale..to nebude. Nevím, proč mě VOjtí ignoruje. Sám se se mnou chtěl rozejít, já jsem to akorát udělala prdvní. Vyjde to nastejno, ne? Proč nemůžeme bejt aspoň kamarádi? Nebo se aspoň zdravit? =( Doufám, že si tohle nikdy nepřečte on, an nikdo z jeho kámošů. Byla bych jim akorát tak pro smích..já, naivka, která sní o tom, co nikdy nebude..ale vždyť je to lidský dělat si naděje, nee?