Příběh co píše sám život - VIII. část

Ráno….Sluníčko mi svítilo do oken. Vzbudila jsem se naprosto šťastná a zamilovaná. Ale… on vedle mě neležel. CO se stalo? Proč odešel? Bez jediného slova? CO se stalo? Nevzbudil mě polibkem a nezašeptal mi slůvka lásky do ucha… TO jsem nechápala… Stydí se za to co se mezi námi stalo? Lituje toho? No byla jsem z toho naprosto dezorientovaná… Uvidím ho ve škole. Bojím se toho setkání, protože nevím co mi řekne. Proč odešel? Možná nechtěl, aby ho viděli naši a ségra? Možná… Jen se bojím, aby neodešel proto, že té společné noci litoval. TO bych asi nevydržela… No vzhůru do školy, uvidíme. Ale mám takový děsný strach…
„Pohni holka, co to zase s tebou je? Tos koukala v noci na hvězdy nebo co?“ hartusila Ilona „ploužíš se jako šnek….seš snad zamilovaná?“ „NO a i kdyby….“ Řekla jsem.
„NO nekecej a kdo je ten šťastnej, znám ho? Hele ty mě vždycky napínáš jak prostěradlo a pak nic neřekneš“. Ilona mě chytla za ruku a dychtivě čekala na mou odpověď.
„Dozvíš se to jako první kámoško nevěrnější“ zasmála jsem se a utíkala do školy.
„Ty jsi ale potvora“ neodpustila si poznámku Ilona a letěla jako vítr za mnou do školních dveří.
Vpluly jsme do třídy a hned jsem očima zaregistrovala jeho přítomnost. Byl tam…Stál s klukama u okna a o něčem zuřivě debatovali. Stál tam, opálený, ošlehaný větrem a byl to on… ten který mi v noci šeptal slova lásky, který mě hladil, líbal a neustále ujišťoval o své lásce. On, rebel, vůdce party…nezkrotný vítr, který jsem měla celou noc ve své moci……
Jaké bylo mé zklamání, když ke mně jen zvedl oči a zase jimi rychle uhnul… No tohle.. A já jsem mu chtěla celá rozechvělá vletět do náruče a přitulit se k jeho pevnému tělu…
„Co stojíš jako bys viděla strašidlo,halo jsi nějak mimo Lenko..“ moje nejlepší kamarádka Ilona mě vtáhla do lavice. „prober se šípková Růženko“.
Celý den nestál za nic. Cítila jsem jeho přítomnost, jako by mě jeho pohled do zad propaloval. TO se nedá vydržet. O přestávkách si držel odstup, choval se chladně, neusmál se na mě a ani se mnou nepromluvil. Jen s klukama. Připadal jsem si jako uzlíček nervů, nevím jak jsem to dopoledne ve škole vydržela…Když už jsem nemohla zastavit slzy, které se mi celý den draly do očí, vymluvila jsem se holkám, že mi není dobře a že s nima nepůjdu na oběd. Seděla jsem v prázdné šatně a polykala slzy. Sebrala jsem se a pomalu vyšla ze školy na denní světlo a hlavně na vzduch. Nevím kam a jak dlouho jsem šla. Šla jsem bezmyšlenkovitě podél řeky kam mě nohy nesly…Sedla jsem si na břeh, zadívala se na třpytící se hladinu a zavřela oči….
„Smím tě políbit Šípková Růženko?“ ozval se nade mnou hlas. Jeho hlas. Bála jsem se otevřít ošiji. CO mi chce říct? Že to byl omyl? Vysměje se mi? Ztrapní mě?
Otevřela jsem oči a zadívala se na něj. Jeho oči se usmívaly, byly teplé a mazlivé a hleděly na mě s oddanou láskou…“Nebyla jsi na obědě, měl jsem o tebe strach. Proč ses sem zašila? Stalo se něco? Sedl si ke mě do trávy a objal mě kolem ramen. „CO se děje lásko? Celý den jsi byla taková divná.. chladná a odtažitá.. Lituješ té noci? Nebo si zjistila, že já nejsem pro tebe ten pravej?“ Jeho oči posmutněly a čekal co řeknu.
„Já ničeho nelituju Roberte, miluju tě a to se nikdy nezmění. Dnešní noc byla nejkrásnější v mým životě… Jen jsem se ráno probudila sama a tys byl pryč, ve škole ses na mě ani nepodíval, natož abys se mnou prohodil pár slov, nebo mě objal a dal mi pusu….Nevím co se děje a bojím se, že to byl jen sen…“
„Lenko, miláčku můj, já tě miluju celým svým srdcem, nikdy bych ti neublížil, patří ti moje tělo i srdce, umřel bych pro tebe…Tak neříkej takový slova.. Odešel jsem, protože jsem nechtěl, aby nás viděli vaši a nebo ségra. Myslel jsem, že by ti to bylo nepříjemné. A taky ve škole.. nevěděl jsem, zda chceš naši lásku tajit, nebo ne. Tak proto jsem se tak choval. Nechtěl jsem tě nějak kompromitovat. Asi nejsem pro tebe vhodném typ a tak jsem nechtěl, aby si tě nějak dobírali a nebo aby ses cítila kvůli mně trapně…nezlob se, to jsem nechtěl..“
„Roberte, já se za tebe nestydím, před nikým. Našim to řeknu, budu za naši lásku bojovat. A chtěla jsem to říct před třídou, aby věděli, že patříme k sobě a nic a nikdo nás nerozdělí. Víš? Neboj se, zítra to všem řeknu. Jsem tak šťastná….“
„Děkuju Lenko, tolik tě miluju. Jsi moje a já navždy jen tvůj…“
Pak už všechno splynulo, vnímala jsem jen jeho náruč, do které jsem se schoulila, jeho něžný výraz ve tváři, jeho ústa, jeho ruce a zrychlený dech…Zkrocený vítr uvězněný mou láskou…...A nic jiného už pro nás neexistovalo….Jen láska, bezmezná a nekonečná…