Důvod? Mám

Sedíme tam sami dva... Jen tak, bezdůvodně. A možná důvod máme. Důvod pro který tu jsme. Jinak bychom nebyli ne? Neustále sleduju tvoje oči. Ale po lehounku. Nenápadně. Aby ti to nepřišlo divný. Začínám si hrát s náramkem. Nervózně. Nedočkavě. Chtěla bych tě políbit. Ale bojím se a možná že věřím, že můj cit k tobě je jednostraný. A možná jsem si tím jistá.

...Proč.. Proč ne?.. hej, slyšíš? pověz...Chci to vědět...

Ne, nechceš. Jen se ti to zdá. Ráda tě poslouchám. Tvůj hlas. Chci aby se mi vryl hluboko do duše. Ale ne tak aby proryl její stěnu. Stalo se. A nemusela jsem tě poslouchat tak dlouho."Miluju tě" jen ty dvě krátká slova, vyjadřující téměř všechno. Bohužel zapomínají dodat, jak moc si přejí, aby to bylo jinak. Když v té chvíli ty jsi řek:,,Když někdo někoho miluje, nepřestává. Taky tě miluju." a mě bolelo srdce, duše. Bolelo. Místo toho aby bylo šťastné, rozbouřené a plné citu.

Mohla jsem jen dodat:,, Dokuď se nezamiluje víc." a já se víc nezamilovala (jen do tebe). Jen nevím jestli ty, protože tě chci zpátky...

(23.9. - a teď už vím že tě mít nemůžu. Ale mám tě ráda)