Pozdě splněné

Ta postel. Jedinou mojí útěchou je peřina. Ta kterou můžu obejmout, zahřeje, neprotestuje když jí pokrápí pár kapek slz. Má mě ráda. Vím to. Jako naivní holka. Aspoň něco, že? Ano. Jsem znovu doma. hodiny ukazujou 02:00. Už před třema hodinama jsem šla spát. Ne... Já jsem si šla lehnout. Spát je hodně silné slovo. Ano. Teď už vím, to co jsem si vždycky přála. Aby mě nemiloval. Teď už to mám. Ale v jiném podání, než jsem si přála.

...Existuje odpověď na všechny otázky? Proč je láska nesmrtelná a zaroveň nežije?A proč sny, o kterých se nám zdálo a přání /ta největší/ přicházejí pozdě? Je to jako knížka. Pohádka. Malá mořská víla, kterou jsem si přála v pěti letech a dostanu ji teď kdy mi k ničemu není? A tak je to se vším...

A najednou je tak prázdno. Jak v srdci, tak v duši. A hlavně mysli. A cit? Ten mě dávno opustil. Jako ty románoví noci. Jako sny naivní holky. A to mě trápí, protože mám čas přemýšlet.
Čekala jsem že řekneš ne. Tak jak je možné, že mě to tak vzalo? ale jedno jsem udělala špatně. Místo: čau... jsem chtěla říct: Mám tě ráda. Protože tě ráda mám.

Ale neměla jsem sílu to říct.