Nejlepší snídaně

Sedím v hospodě a kouř mě štípe do očí. Marek, můj kámoš, kterého už delší dobu tajně miluju, se baví s mou sestrou a já se hrozně nudím. Jsme sice kámoši, ale poslední dobou se mi zdá, že se snad zamiloval do ní. No jo, ale co se divím, vždyť mou dokonalou sestřičku přece miluje každý. Ona neví, co je to po nocích snít o někom, koho nemůže mít, protože jí stačí kývnout a je to. V tomhle ohledu jí tak trochu závidím. Přestože je mladší, má s klukama mnohem víc zkušeností než já. Kouř štípe čím dál víc. Musím na vzduch.
„Kam jdeš?“ Ozve se mi za zády sestřin hlas. „Musím na chvilku na vzduch.“ Jenom kývne a dál se věnuje Markovi. Loudám se pomalu ke dveřím. „Ahoj Leni.“ Otočím se za tím známým hlasem. Kluk naproti mně zdraví, ale já nemám absolutně tušení kdo to je. „Ahoj.“ Pozdravím ho s jistou nejistotou v hlase. „To jsem přece já, Patrik. Tys mě nepoznala?“ Směje se na mě. No jasně Patrik, že mi to nedocvaklo dřív.
Začneme se spolu bavit. Neviděla jsem ho celou věčnost. Naposled snad ještě na základce. Pak jsme šli každý na jinou školu a on byl navíc na intru. Ten se teda změnil. Dřív to byl takový spíš cvalík, se kterým se nikdo moc nebavil, teda až na mě. Teď je to kus chlapa. Má úžasně vypracovanou postavu a změnil se i v obličeji. Puclaté tvářičky se někam ztratili a jeho obličej nabral mužnější rysy. Nemůžu si pomoct. Musím na něj pořád koukat.
Zakecali jsme se skoro na hodinu. „Zvoní ti telefon“ přeruší mě v půli věty. „Cože?“ dívám se na něj nechápavě. „Že ti zvoní telefon.“ Konečně mi dochází, co to říká. Tahám mobil z kapsy. Kouknu na displej, kdo mě to teď sakra ruší. Klára? „Jo? Co je?“ zeptám se lehce naštvaně. „No já se chci jenom zeptat, kde jsi. Jestli ti něco není.“ řekne. „Ne, jsem v pořádku, neboj. Jenom jsem potkala Jednoho kámoše ze základky.“ vysvětlím jí stručně. „Aha, tak dojděte za náma.“ nabídne. „Jo, dobře.“ odpovím.
Pavel na mě nechápavě kouká. „To byla Klára, moje sestra, chtěla abysme za nima šli dovnitř, ale jestli nechceš, tak nemusíme.“ řeknu. „Ale to bysme mohli. Mě už tu začíná být docela slušná zima.“ odpoví, chytne mě za ruku a jdeme. Dovnitř vcházíme zavěšení do sebe a Klára se nestačí divit. „Tak tohle je důvod mého zdržení. Patrik. Páťo, tohle je moje sestra Klárka a můj kámoš Marek.“ představím všechny zúčastněné. Sedneme si a pokračujeme v našem rozhovoru.
Kecáme jen tak o škole, o starých známých a vlastně o všem, co se nám za ty tři roky, co jsme se neviděli, stalo. I po takové době toho máme pořád tolik společného. Docela mě zaskočí, že se i teď díváme na stejné filmy a líbí se nám stejná hudba. Patrik mě drží kolem ramen a já si nemůžu nevšimnout jak se na něj Marek pořád kouká. „Hele nechceš se ještě na chvilku vypařit?“ navrhne mi Patrik. Tuším, co má v úmyslu, ale život žijem jenom jednou, tak co. „Hmm, to bysme mohli.“ kývnu.
„My se jdeme ještě trochu provětrat.“ oznámím sestře a Markovi při odchodu. „Za chvilku jsme zpátky.“ dodám ještě abych se vyhnula dalšímu nervóznímu telefonátu. „Jo jasně.“ řekne Klára a ani se neotočí. Patrik mě chytne kolem pasu a už si mě vede směrem ke dveřím. „A kam vlastně půjdem?“ zeptám se ho. Na chvilku se zamyslí. „Už to mám. Znám tady jedno super místo.“ usměje se na mě a přitiskne ještě blíž. „Uvidíš.“
Najednou mi přijde esemeska. Od koho to může být? Cože? Marek? Co ten může chtít? PROSIM TE, VRAT SE. NESNESU POMYSLENI, ŽE SI S NIM. Co to má znamenat? V rychlosti nadatluju odpověď: PROC? STEJNE SES ZABRANEJ DO ROZHOVORU SE SEGROU A JA SE TAM JENOM NUDIM. Odešlu to a dál se věnuju Patrikovi. Je mi hrozná zima a on se nabídne, že mě zahřeje. Nasoukáme se teda do jedné bundy a dál pokračujeme na to jeho tajné místo.
Pomalu se blížíme k parku. Do ticha, které mezi náma nachvilku vzniklo, mi zapípá esemeska. Přemýšlím jestli ji vůbec otevřít. Pak mi to ale nedá a mobil přece jenom vytáhnu. JA VIM, ZE SEM SE TI NEVENOVAL, ALE DEPTA ME, KDYŽ VIM, ZE SES TED NEKDE S CIZIM KLUKEM. Vykulím oči. Pane Bože, ten kluk je snad úplně namol. Uvažuju jestli se mám vrátit nebo zůstat s Patrikem. Netrvá dlouho a vypadne z něho, že dneska nemá rodiče doma a že jdeme k němu. Hmm začíná se to docela slibně rozjíždět. NEBOJ, NEMUSIS O ME MIT STRACH. JSEM V DOBRYCH RUKOU. Odpovím ještě na Markovu esemesku a dál mobilu nevěnuju pozornost.
Hned za dveřmi jejich bytu se na mě Patrik vrhne. Začne mě líbat a svlíkat ze mě tričko. „Ty seš tak krásná, medvídku.“ šeptá mi něžně do ucha a přitom zápasí s mou podprsenkou. Po chvilce to vzdává: „Ta je snad na kód nebo co.“ pokrčím rameny a jediným pohybem ji sundávám. „Ty seš ale šikovná.“ uměje se na mě. Pomalu se suneme bytem k jeho pokoji a všude za sebou necháváme zbytky našeho oblečení. Nakonec skončíme v posteli jeho rodičů.
Po krásné noci následuje i stejně krásné ráno. Pavel mi donese snídani do postele. Všechno, co mám ráda. „Hele naši se maj v deset vrátit, tak by ses měla co nejdřív vypařit.“ řekne mi a v jeho hlase není slyšet ani špetka omluvného tónu. „Cože? To myslíš vážně.“ Jenom kývne a mizí v koupelně. V rychlosti na sebe nahážu oblečení a mizím. Přesně tak jak chtěl. Jsem naštvaná. Tohle jsem opravdu nečekala, ale na druhou stranu, co bych chtěla?
MUZEM SE PROSIM SEJIT? čtu esemesku, která mi před chvilkou pípala v kapse. Marku, copak si nedáš pokoj? Nechce se mi nějak moc přemýšlet, a tak odepíšu jen velmi stručně. PROC NE. Odeslat?….OK. KDY A KDE? Přijde mi obratem. TŘEBA U ME ZA PET MINUT. Už jsem skoro doma. Stihnu ještě trochu uklidit nepořádek, který se tu včera nahromadil. Crrrr ozve se od dveří.
„Ahoj Leni, máš se?“ vyhrkne na mě Marek hned u dveří. Do ruky mi strká kytku kopretin. Ani nestihnu odpovědět. „Víš, já ti musím něco říct. Strašně sem se do tebe zamiloval. Proto mi vadilo, že ses včera tak zdejchla s tím klukem.“ Můj mozek nestíhá. Co mi to povídá? Nechápu to. Slova jako by mi splývala. Už nechci slyšet nic víc, jen přimknu svoje rty k jeho abych ho konečně umlčela. Tohle je ta nejlepší snídaně na světě.