Abstrakce

abstrakce: skutečných pocitů

Šla! Šla a stále se musela otáčet! Byla nervózní! Čekala Ho! Byla nadšena Jeho příchodem! Těšila se na Něho! Byla jako v transu! Dala by za Něho všechno! Na tuto chvíli se připravovala strašně dlouho! Vždyť kvůli Němu obětovala všechno! Podlehla Mu! Toužila po Něm!
Soužila se tím, že není s Ním! Teď se jí však naskytla možnost být s Ním alespoň chvíli. Toužila s Ním promluvit a všechno mu říci. Říci mu všechny své pocity. Svěřit se s tím, co všechno k Němu cítí, a když nic jiného, alespoň si na Něho sáhnout nebo ucítit Jeho vůni!
Pečlivě se na tuto chvíli připravovala! Jak by ne? Vždyť kvůli Němu promarnila pět let svého života! Došlo to tak daleko, že by kvůli Němu i svůj život obětovala, jen aby mohla být s Ním! Vzdala se i svých přátel a lidí, co ji zbožňovali, a to vše jen kvůli Němu! Dokola si opakovala, co Mu řekne a co udělá! Ale najednou ztratila kuráž! Najednou se ho začala bát! Vždycky Ho zbožňovala a teď, když se s Ním měla setkat…..dostala strach! Už se chtěla otočit a běžet zpátky a vzdát se tak dlouho očekávaného cíle, když………..
Ozval se hlas: „No tak Gabrielo, vždyť už si skoro u cíle, NESMÍŠ TO VZDÁT!!!“ „Kdo jsi?“ lekla se a zastavila. „Jsem tvá matka. Ptáš-li se, kde jsem se tu vzala, že s tebou mluvím, tak ti odpovím. Jsem hlas v tvé hlavě. Jsem v říši mrtvých už pět let a přišla jsem ti pomoci! Vím, jak ses trápila těch pět let. Vím, že ses zamilovala do toho nepravého, který ti nepřinese nic dobrého jen bolest, rozkoš, zklamání a to není všechno! Ale to poznáš sama! Vím, že mne neposlechneš, když ti řeknu, abys Ho nechala! Je to moc špatná volba, ale vybrala sis Ho sama a já jsem ti přišla pomoci, abys ses dál netrápila. Rve mi srdce, nebo alespoň to, co po něm zůstalo, když tě vidím v takovém stavu!“
„Nesmíš utéct, když už jsi tak daleko! Tak strašně dlouho si čekala! A když se naskytne příležitost, tak ji necháš plavat? Ne, takovou já tě neznám! I když se bojíš, tak jdi do toho! Bude to stát za to! Já už musím jít, než mě vládce najde! Sbohem, holčičko moje, snad se spolu ještě setkáme! Buď v klidu, všechno dobře dopadne!“
Gabriela se probudila v šoku jako z nějakého strašného snu. Netušila, že její matka je mrtvá. Po tom, co utekla z domova, o ní už neslyšela! Rychle se vzchopila a řekla si, že musí dál a že je zbytečné utíkat před určenými cíli. On by si ji stejně našel, protože věděla, že je vyvolená, jinak by se s ní nespojil……….a to už začalo před pěti lety!
Ale pryč od minulosti a zpátky do současnosti! Právě se nacházela v podzemní chodbě nějakého hradu, tedy přesněji řečeno ve sklepě nějakého hradu. Byla to úzká chodba, zatuchlá a vlhká. Vůbec nevěděla, jak se tam ocitla. Teď už nešla, nýbrž utíkala! Utíkala za svým srdcem, které jí pohánělo rychleji a rychleji dál! Dál za Ním!
Jak byla chodba kamenná, studená a vlhká, tak byla pochopitelně i kluzká. Tím jak Gabriela přemýšlela nad spoustou jiných věcí, než nad tím kam běží, proč a kde se nachází, tak uklouzla! Jako opařená zůstala ležet na zemi. Najednou strnula na místě a soustředila se na jedno místo na nerovné podlaze, kde byla prázdná díra a tma. Co tam bylo tak zajímavého? Na první pohled nic zvláštního, ale po bližším zkoumání zahlédla malé světélkování, až se z té díry vyvalil čirý proud křišťálového světla. Doplazila se k té díře a pohlédla do světla, které ji neoslnilo. Když se tak dívala, ocitla se jakoby v jiné dimenzi. Viděla Ho tam a dokonce i slyšela. Byl v plné své parádě. Podíval se jí do očí a řekl: „Už na tebe čekám! Pospěš si, ať tu nevystojím důlek!“ a zmizel. Po těchto slovech Gabriela jako by načerpala síly, rozběhla se dál chodbou. Utíkala, co jen mohla, a myslela jen na Něj. Už se nemohla dočkat! Ještě pár kroků a už Ho konečně uvidí! Její touha se vyplní, ale co bude dál? To nikdo neví. Snad jen nebožka matka a….On!
Přestala se bát. Běžela, jak jí jen nohy dovolily. Už jen pět kroků a za tou zatáčkou bude snad čekat……ale! Zastavila a zamyslela se nad sebou – co to vlastně dělá? Ano, miluje Ho! Vždyť je tak úžasný, krásný, zlý, rozkošný….Ale přece jen je to ON! Jen ON! Strašně se ho bála a také ho strašně milovala!!! Ale po tom, co na ni promluvil, z ní ten strach spadl!
Ještě krok a uvidí Ho! Zašla za roh a…………Najednou se zablesklo! Stála v kamenné kapli, kde bylo pět obloukovitých vchodů. Všechny byly zabezpečeny mřížemi jen ne ten, kterým přišla. Ze všech vchodů plál nebezpečně oheň! Když vešla, tak se v kapli rozlila rudě červená záře! Uprostřed stál kříž, který nechal zapálit protestantsky – před touto vírou a náboženstvím - a vítězoslavně si stoupl před něj! Ano, stál uprostřed kaple ozářen plameny ohně, které hladově olizovaly Jeho krásné a vymakané svaly.
Ano byl tam! Čekal tam na ni! Ano, sám Satan – jak rozkošné. Stál tam plný očekávání se vzrušeným úsměvem na tváři. To bylo poprvé, co Ho viděla se usmát! A to tak, že málem z toho krásného úsměvu omdlela! Natáhl k ní ruku a řekl: „Už na tebe nějakou chvíli čekám, má krásko! Cítil jsem tvou vůni. Tvůj svěží dech a tvou oddanost a lásku! Copak jsi mi to chtěla říci, tak naléhavého? Taky ti chci říci zprávu, která tě zajisté potěší! Tak začni!!! Dáma má přednost!!!”
…………………………………………………………………………………..