Opilý koráb

Jsem tebou opilá i zmámená. Jsem opilý koráb na rozbouřeném moři, jsem posvátné ticho za ranního rozbřesku a padající rosa, jenž dopadla k mým bosým nohám.
Chytám kapky mlhy do dlaní, vhazuju své srdce do vesmírné galaxie. Smutek padl do trávy a radost ulehla do peřin z andělských křídel. Vítr křičí hořkosladkou symfonii do mých uší a já ji neslyším – jsem hluchá i slepá k čemukoliv, co by mi mohlo ukrást můj vnitřní klid.
Jsem dřevěný koráb, prostá dřevěná loďka, uvnitř které leží stará láhev plná vzpomínek. Na dně špinavé láhve se krčí promočený dopis politý voskovou pečetí. Tento dopis je tvořený nenaplněnými touhami dvou milenců.
Mé srdce je opilý koráb. Mé srdce je opilé štěstím, souzněním, křehkou láskou, již dokáže roznítit jedna jediná zápalka.
Má duše je hořící měsíc za temné noci, má duše je teplá dlaň hvězd, jenž sype květy nevinnosti na okraj kamenných cest.
Jsem opilý koráb, který vystřízliví ve chvíli, kdy mě obejmeš a zašeptáš, že je čas vstávat, neboť se mé střízlivé srdce probudilo do dalšího nového dne…