Most navždy

Kdysi dávno jsme si vybrali tuto krajinu a začali zde stavět základy svého sídla, obrovského hradu, na vrcholu jednoho z miliard kopců, které jsou tu všude kolem. Nevím už, proč jsme si tenkrát vybrali právě tenhle, byl o něco příkřejší, poněkud odstrčenější a byla kolem něho široko daleko nejhlubší propast. Nevadilo nám to, z toho kopce bylo vidět daleko, sám jsem se často chodíval dívat na vyhlídky na všechny strany a pozoroval dění na sousedních hradech, sídlech, či staveništích, kde tamější obyvatelé méně či více horlivě budovali svoji budoucnost. S posvátnou úctou jsem se díval do propasti dolů a smiřoval se s tím, že překonat ji bude pro mě a moji družinu pokaždé veliký problém. A pro mé návštěvníky jakbysmet.
Ale jak jsem se díval, bylo mnoho možností jak překonávat propasti, mělké i hluboké, strmé i pozvolné. Všude kolem byly malé i velké mosty, můstky či aspoň lávky na všechny strany, tamější obyvatelé byli neustále na cestách, přes mosty jich proudili davy.
Hodně blízko mě se tyčily dva obrovské hrady na vysokých kopcích, mezi nimi byl širokánský bytelný kamenný most s mnoha oblouky. Vypadal, že tu stojí už věky. Obyvatelé těch dvou hradů byli neustále v pohybu, chodili sem tam. Bohužel, a na to jsem se nerad díval, spolu čas od času válčili. Nepochopil jsem to. Po bitvě zůstal všude jen nepořádek, i most mnohdy poškodili a já se jen se strachem díval, jestli ho opraví. Opravili, naštěstí i po sebekrutější bitvě nakonec vše uklidili a dali do pořádku. Od obou hradů k mému vedly také mosty, byly nové a na jejich udržování se podíleli víceméně obyvatelé těch dvou hradů.
Jak vše plynulo, některé mosty se stavěly, jiné bořily, ať už je strhli jejich majitelé, nebo se rozpadly samy od sebe. Bylo to kruté, I některé hrady v okolí se rozpadaly, stály tu zřejmě už moc dlouho, až z nich zbyly jen ruiny a ty pak byly strženy, na jejich místě časem vyrůstaly hrady nové. Hrady, jejichž obyvatelé nahradili minulé a minulost nahradili vlastní budoucností, mnohdy však nevědomky stejnou.
Kolem mě byly spousty starých hradů, jejich obyvatelé už toužili po odpočinku, všechno se u nich hromadilo, hroutilo, už to nezvládali, bylo toho moc a oni odmítli dál pracovat, vzbouřili se a odešli. Hrad se zřítil. Jeho majitel odešel. Odešel jinam a nikdo nikdy nevěděl kam, nebo, co tam dělal, jestli si našel jinou družinu a postavil jiný hrad, nebo jestli se on podřídil a stal se členem družiny jiného pána...nikdo nevěděl.
Mé brány byly vždy otevřené, ale jen málokdo se chtěl šplhat na tak vysoký a strmý kopec k mému hradu. A mosty? Já sám je nestavěl, ani to neměl v úmyslu, nějaké lávky sem tam vedly a to mi stačilo. Vlastně já je ani neudržoval a když se po jedné bitvě, kterou vyprovokovala družina na druhé straně, lávka zřítila, tak mi to bylo jedno. Moji stavitelé se mě ptali, jestli mají stavět novou, že by to pro ně byla maličkost, ale já odmítl, měl jsem rád svůj klid.
Abychom se já a moje družina zapojovali do dění v okolní krajině, musel nás vždycky někdo přemluvit, ne-li rovnou poslat vojsko před naše brány, abych svolil.
Až jednou. Schylovalo se k obrovské bouři. Měla zničit více než třicet mostů, či lávek z mého okolí. Věděl jsem to, sám jsem byl příčinou té bouře. Rozhodlo se o ní na prvním velkém sněmu o budoucnosti nás a našeho hradu, nebránili jsme se naopak, souhlasili jsme se vším a posly z vlasteneckých kruhů, které nám vyhrožovali nezdarem jsme nepustili ani k branám. Věděli jsme, že bouře je nevyhnutelná, byli jsme na ni připraveni. Ale přece se něco zvrtlo. Teprve před ztrátou samotnou totiž zjišťujeme, co ztrácíme, přáli jsme si aspoň zanechat vzkaz, odkaz na nás, aby i po bouři nás našli. Ale nepovedlo se. Naposled jsem odešel a ani nikomu neřekl ahoj.
Bouře nakonec nebyla tak hrozná, občas nám bylo smutno, hledali jsme minulost, ale nakonec jsme si i to rozmysleli a plány na obnovení starých můstků jsme zasuly hluboko do našich knihoven. Minulost byla za námi. A před námi nové zítřky.
Po bouři přišel čas poznávat nové a nové hrady v sousedství a stavět nové a nové mosty. Budoucnost se zdála skvělá, sice se nestavěly mosty, ale zato bylo najednou všude plno úzkých, či širších chodníků na všechny strany. Naše brány se pomalu otevíraly okolí, cesty byly schůdnější, návštěvy jsme přijímali s úctou a rádi jsme vždy vyhověli.
Stavět mosty sice nebylo naší parketou, ba dokonce nám to dělalo veliké problémy a naše mosty byly velice chatrné, ale přece jen se nám jich pár podařilo postavit, byly na nich vedeny přátelské bitvy a paradoxně díky tomu byly mosty stále pevnější a robustnější.
Jeden z mostů, dnes patří mezi těch málo nejpevnějších, má zvláštní historii. Jeho stavbě předcházela krutá válka, vlastně první velká válka, které jsem kdy velel. Trvala nekonečně dlouho a nám docházely síly. Náš svět v tu dobu nebyl tak nádherný, vše bylo ponuré, náš hrad chátral. Válka je hrozná věc, ale my ji nemínili prohrát, ztratit svoji suverenitu. Díky Bohu se na nás jednou usmálo štěstí. Náš soupeř k nám vyslal posly s mírovou listinou a nabídl spolupráci. Nevěřili jsme tomu, ale byli šťastní, že to tak dopadlo. Listiny jsme podepsali a zároveň se dali do práce na mostu, který byl vlastně výsledkem té nesmyslné války. Most byl postaven, byl široký, moderní a praktický pro všechny. Byl to technický most, často se na něm vedly složité diskuze, chodily přes něj davy studentů na přednášky k nám a často i naši studenti chodili sbírat vědomosti a rady všeho druhu do přednáškových sálů mého bývalého protivníka.
Byly to krásné doby.
Ale tím historie tohoto mostu nekončí, bohužel.
Jak vše plynulo vše se měnilo, naše hrady se měnily, stavěly se nové mosty, poznávaly jsme nové a nové možnosti našeho světa. Technických diskuzí ubývalo a vynořila se nová témata. Bohužel se znovu začalo válčit, nejdříve jen malé, krátké bitvy. Jenže těch přibývalo a přibývalo až se to jednou změnilo v čirou válku, most byl na spadnutí, už tak poškozen z bitev. Nic nepomohlo, mírové smlouvy byly permanentně porušovány a válka byla stále vleklejší. Vše vyvrcholilo zbořením jednoho z chodníků, který pro mě moc znamenal. Bohužel můj, teď už opět, protivník se postavil na stranu těch, kdo onen chodník rozbili. Chodník vedl k hradu, jehož jsem byl často hostem. Cesta k němu byla zničena a moje vojsko ztratilo sílu. Vzdát se nepomohlo, už to nebyla válka, ale drancování. Všechno se začalo hroutit, můj hrad opět chátral, tentokrát mnohem víc. Byl vlastně chatrný, nevíme proč jsme ho nestavěli bytelněji, ale nevěděli jsme, co všechno může přijít, co všechno se může stát. S protivníkem ve válce, s hradem na spadnutí a ostatní mosty chátraly také.
Už je to dávno, naštěstí.
Hrad byl opraven, mosty opět postaveny, tentokrát vše bytelnější a robustnější, než kdy dřív.
Když už víme, co se může stát, tak tomu umíme předcházet.
Dnes od našeho hradu vede mnoho mostů, široké, úzké, chatrnější i pevnější, některé jsou ve stavbě, jiné zůstávají opuštěné a některé jsou zatím jen na nákresech našich projektantů. O každém z těch mostů by se dalo vyprávět, každý má svůj příběh.
Chtěl bych vám vyprávět o jednom, jehož příběh jsem do kroniky vepisoval s mimořádnou přesností, most, který není ani tolik starý, ale zato pro mě jeho existence mnoho znamená. Je to zvláštní, říkám si někdy, když se tak na něj z výšky své věže dívám. Je zvláštní, že právě tenhle most, vždyť byl tolikrát zahalen v husté mlze, ani ho nebylo mnohdy vidět. Vždyť už tolikrát byl na spadnutí, už tolikrát jsem ani nedoufal, že přes něj ještě někdy někdo půjde...
Nejvíce se o něj bojím, když je zahalen mlhou hustou tak, že není vidět, jestli ještě vůbec vede tam, kam má. Díval jsem se na něj už nespočetně krát. S napětím jsem čekal až odpluje mlha a objeví se celý, i hrad, k němuž vede. Mockrát jsem doufal, že spatřím naproti na věži jeho majitele, majitele jednoho z nejtajemnějších hradů, jaké jsem doposud měl tu čest aspoň trochu poznat.
Je to zvláštní, říkáme nejtajemnější, říkáme to vlastně proto, že ač se knihovníci snažili sebevíc a taktici odhadovali jak nejvíce uměli, nikdy se jim nepodařilo vyvodit správný důsledek. Všichni jsme se snažili se poučit, sepisovali u nás spoustu teorií, spoustu předpokladů. A pak, když přišla skutečná odpověď, nikdo jsme ji nečekali, nikdo z nás ji neuvažoval. A přece jsme se nikdy nevzdávali, sám jsem dohlížel na pečlivé zaznamenávání, abychom byli schopni předpovídat budoucnost. Vypadala bledě. Vše říkalo, že to jde od desíti k pěti. A pak k nule. Most zůstal opuštěný. Všichni jsme se začali smiřovat s tím, že to tak bude, že se nedá nic dělat, možná jen čekat, čekat na dalekou budoucnost a doufat, že nás osud jednou povede správným směrem a my se znovu setkáme. Bylo nám to líto, je to škoda říkali jsme.
A zase jsme se spletli. Jednou, vůbec jsme nic netušili a najednou jsi stála před branami Ty. Bylo to neuvěřitelné. Bohužel to nadělalo v naší knihovně takový zmatek, že byla takřka nepoužitelná. Nešťastnou shodou okolností jsme se v tu dobu ocitali v období úpadku, ten nastává vždy po vrcholu rozkvětu, ani to nemůže být jinak. Čím lepší věc se stane, tím horší to má následky. Poněvadž po věci dobré následuje věc špatná, jinak by nebyl náš svět světem. Ani už nevíme, co všechno se u nás tenkrát dělo, ale všichni byli přepracovaní a naštvaní. Most se tenkrát téměř zhroutil, vlastně my ho rozbili. Najednou jsme k němu neměli úctu a všechno ničili. Moji taktici na tom byli tak špatně, že si všechno vyložili jako podnět k válce a vše brali negativně. Přehnala se bitva a most byl zničen. Nadobro.
Ale nebyl bych Vám to vyprávěl, kdyby se nestal zázrak. Netrvalo dlouho a Ty jsi znovu stála před bránou. Most, jakoby se nic nestalo a moji poslové ti s úsměvem otevřeli. Všichni jsme byli nesmírně šťastní, že nám bylo odpuštěno a že je všechno jako dřív, ba lepší, mnohem lepší než dřív.
Jediné, co bych si přál do budoucna je, aby ten most byl jednou takový, jako je ten, který vidím, když se podívám na ty dva obrovské hrady tyčící se za mnou. Most jenž vydrží sebevětší bitvu a odolá všem bouřím ba i povodním času.
Nejtajnějším snem mojí budoucnosti je vybudovat takový most.
Most navždy.