Láska přijde, když ji nehledáš

Láska přijde, když ji nehledáš. Přesně tato slova jsem si napsala na papír a přilepila jsem je nad postel. Doufala jsem, že když se vedle nich budu každé ráno probouzet, pozná někdo nahoře, nebo klidně dole, že o tu lásku vážně stojím. Bohužel na mne jaksi zapomněli a láska se mi vyhýbala..

Všechny holky s kterýma jsem ten den mluvila, mlely o úžasném klukovi, o tom, jak jsou zamilované, a jak tohle je ta pravá láska. Naneštěstí po jejich vytrvalém monologu došlo i na otázku, jestli právě s někým chodím. Nechtělo se mi lhát, takže jsem jen zakroutila očima a zeptala se na něco ohledně jejich přítele a dělala, že mě to hrozně zajímá. Buď jsem skvělá herečka, nebo jsou mé kamarádky opravdu tak zamilované, že všechny bez výjimky spustily o svých drahých polovičkách. Ale i tak jsem se cítila děsně osamělá.
Tím to však nekončilo. Večer jsem šla s bráchou na koncert a náhodou tam potkala svou kamarádku. Vždycky byla moc hezká, ale teď ke všemu přímo zářila. Odtáhla jsem jí na dámské záchodky, abych se dozvěděla něco o její proměně. Sedla jsem si na umyvadla a poslouchala její básnění. Takové, které jsem ten den slyšela už několikrát. Neurvale jsem ji přerušila. „Kdo to je? Znám ho?“ Karolína se trochu zavrtěla. „Víš Gabčo, nechci, aby tě to naštvalo. Ale je to Petr. Vadí ti to moc?“ No teď jsem se zas zavrtěla já. Petr. Moje bývalá láska. Dávno zapomenutá, ale je pravda, že v mých snech se pořád ještě objevoval. Nějak nebylo kým ho nahradit. „Blázníš? Mě je to fuk. Tak se měj.“
Utekla jsem z toalet a ani nevím proč, zalily se mi oči slzami. Po bratrovi jsem se ani nepodívala a zdrhla z klubu. Běžela jsem nočními ulicemi a slzy rozmazávaly černé linky. V hlavě utíkaly myšlenky ještě rychleji než já. No pravda, nikdy jsem neběhala moc rychle. Vlastně jsem ani nevěděla, proč jsem zase tak zbabělá. Nezáviděla jsem Káje Petra. Ani nikomu jinému kluka. Ale nešlo mi do hlavy, proč já přítele nemám.
Tu noc se mi o Petrovi nezdálo.

Brácha byl na mě pěkně naštvanej, že jsem z koncertu tak zmizela. Nehodlala jsem mu to nijak vysvětlovat. Stejně tam měl své kamarády a mě určitě k zábavě nepotřeboval.
Další příšerný den, kdy na mne byl naštvaný nejen bratr, ale i Kája, že prý jsem tam mohla být s ní a Petrem, jsem přetrpěla ani nevím já. Těšila jsem se do postele. Hned jak jsem usnula, ponořila jsem se do zvláštního snu. Vše kolem mne bylo bílé a já se otáčela jako na obrtlíku. Najednou jsem uviděla přibližující se postavu. Byla jakoby v mlze, ale tím, jak byla blíž a blíž, se rozjasňovala. Byl to kluk, dost vysoký, se zvláštníma očima. Natahoval ruku, já také, už už jsem se dotkla, ale nešlo to. Probudila jsem se.

Celý den jsem nemohla přestat myslet na toho kluka. Vypadal tak smutně, ale když se přiblížil.. jakoby byl zamilovaný. Nemohla jsem se dočkat večera. Něco mi říkalo, že ho uvidím znovu.

„Podej mi ruku.“
„Nemůžu.“
„Nemůžeš, nebo nechceš?“
„Chci, strašně chci.“
„Tak určitě můžeš.“
„Ne, jakmile se dotknu, zmizíš.“
„To není jistý.“
„Je, vím to. Gabčo..“
„Jak víš, jak se jmenuji?“
„Prostě to vím. Ty zase víš, jak se jmenuji já.“
„Jak bych mohla?“
„Zkus to.“
„Michal“
„No vidíš, že to víš.“
„Tak se dotkni..“

Dotkla jsem se a Michal zmizel. Už pár dní jsem ho každou noc vídala ve snech. Už jsem s ním i rozmlouvala. Skvělej pokrok, oproti těm hodinám, co jsme jen natahovali ruce. Nevím proč, ale věděla jsem, že Míša není jen v mých snech. Určitě existoval. Ale jak se k němu dostat?

„Hele Michale..“
„Povídej“
„Ty nejsi jen.. v mých snech, že ne?“
„Jasně, že ne, jen jsme se tu prostě potkali. Každý ve svých snech cestuje.“
„A myslíš, že se potkáme i ve skutečnosti?“
„Chtěla bys?“
„A ty?“
Nejkrásnější úsměv na světě mi to potvrdil. Jenže když se dotkl..

Zamilovala jsem se. Do kluka ze snu! Sakra. Nikdy jsem z Michala nevypáčila kde bydlí. Prý to vím a musím na to přijít sama. Tak jsem se teda rozhodla, že sobotní dopoledne je ideální chvíle nechat své nohy jít tam, kam mne zanesou.
Zastavila jsem se před knihkupectvím. Miluji knihy, ale teď mě tam lákalo něco jiného. V rohu obchodu jsem zahlédla vysokou postavu. Nervózně jsem vešla dovnitř a zamířila k němu. Je to vůbec možný? Kluk se otočil a já věděla, že jo. Usmál se tak, jak to dělával, když jsem uhádla jeho jméno, oblíbenou píseň..
Svět se zastavil. Byli jsme tam jen my dva.
„Věděl jsem, že mě najdeš.“
„Znáš to heslo, o lásce, která přijde, když ji nehledáš?“
„Jasně. A vím, že je to největší hovadina na světě.“