Co je to láska

Na lavičce v parku seděli vedle sebe dva lidé, muž a žena. Oba byli již postarší, podepsala se na nich pěkná řádka let. Vrásky se jim táhli po záhybech tváře, vypovídali o starostech, ale bylo vidět i malé vějířky kolem rtů a očí, bylo znát, že smát se také nezapomněli. Seděli vedle sebe pouhých deset centimetrů. Dělil je takový kousek, a přece to byl nepřekonatelný kus. I nezúčastněn pozorovatel by věděl, že ti dva k sobě zkrátka patří. Jeden bez druhého by snad už ani neuměli žít. Ale spolu? Kolik toho ty roky změnily.
Ledový vítr se jim opíral o záda. Musel jí to říct, pokud to neudělá teď, tak už nikdy. A ona vůbec netušila, co se chystá, pouze napjatě čekala, otázka toho, co se bude dít ji doslova visela na rtech. Docela jí to slušelo. Byla tak trošku nejistá, možná vyplašená, zrovna jako kdysi dávno. Vzpomínky se nořily hloub a viděl poletovat světlé pramínky kolem obličeje, slunce jí tenkrát ozařovala tak, že kadeře tvořili svatozář. Tehdy pro něj byla nevinný andílek, duhový sen, který by se mohl rozplynout.
Vrátil se do reality. Seděla tam už opět ta zkušená žena. Dneska jí to musí říct. Ublíží jí, to věděl. Jednou to muselo přijít, volba, pří které jedné ublíží. Sám nevěděl, proč prohrála jeho žena. Ale když se před hodinou rozhodoval, jevilo se to tak jasně, teď už si nebyl jist ničím.
Zimou se rozkašlala, měla tak zkřehlé konečky prstů, že jí je musel zahřát. Studila jako led. Při doteku její kůže, opět vplul do minulosti. Ta osudová noc, vzduch voněl po skořici a čerstvém senu. Tenkrát ji poprvé vyznal lásku a ona mu pak snad milionkrát řekla miluju tě. A stejně to chtěl slyšet znovu a znovu. Její kůže byla horká a doslova vybízela k dotykům. A pak ji snad až do rána vískal ve vlasech, které se jí vlnily kolem obličeje. Ležela mu hlavou v klíně a on věděl, že si ji vezme a taky ji hned požádal o ruku. Jak byla šťastná a on s ní.
„Co mi chceš říct?“ vytrhla ho ze snění? Zamrkal, už tak dlouho si nevzpomněl na to jak ji kdysi měl rád. Co udělá čas s našimi životy, napadlo ho. Vše krásné je přikryto bahnem. Ty jejich nesčetné hádky. Styděl se před dětmi, když to vše musely poslouchat, přestat však nikdy nedovedl. Hněv na ni byl silnější než on. Jak rád by ji zakroutil krkem. A teď tu na lavičce sedí tak bezbranně a svým mlčením říká snad víc ne by tušila.
Milenka tam teď na něj čeká, jista si svým vítězstvím. Jenže teď se ty jasné kontury rozpily. Tolik let přece žil jen s jednou a byl rozhodnut s ní být až do smrti, proč to změnil? Provedla mu něco? Bylo to přeci tím, že už si tolik nerozuměli. On si nikdy nemusel nic dokazovat. Opravdu si nemusel nic dokazovat? Jistě? Tak zmaten.
„Jsi v pořádku?“ starostlivě se na něj podívala. A rukou hladila jeho paži, asi ho chtěla uklidnit, i když nevěděla před čím. Teď už si byl jistý tím, co musí udělat. Neměl pochybnosti. Teď už věděl stoprocentně, proč si vybral za ženu ji a ne žádnou jinou, proč ji slíbil, že zůstanou spolu už navždy. Uvědomil si, že je padouch, jak jí to jen mohl provézt? Přivézt si jinou a chtít s ní zůstat? Co by pak dělala, co by si počala? Co by si počal on? Vše se v něm vzedmulo. Silná potlačovaná vlna emocí vyplavala napovrch. Políbil jí. A v tom polibku bylo všechna láska i hořkost, kterou spolu prožili. V tu samou chvíli mu došlo, že ona je jeho opravdovou láskou na celý život. Nikoli milenecké poblouznění, sexuální přitažlivost, růžové brýle. Opravdová láska uzrála s nimi bok po boku, po všechna ta léta s nimi. To zjištění se dotklo hluboko jeho srdce. Najedou se cítil opět mladý a přec o tolik moudřejší. Až teď poznal, že svou lásku měl celou tu dobu vedle sebe! A také věděl, že s ní zůstane navždy.
Pomalu ji vzal za ruku a šli domů. „Co jsi mi to chtěl říct?“ „Teď už to není důležité. Půjdeme domů do tepla. Už tam beztak na nás čekají vnoučata.Vlastně ti to můžu říct cestou. Miluju tě.“ Zalesklo se jí v očích, „Já už ani nedoufala.“ Vděčně se k němu přivinula. A ruku v ruce šli domů, tak kde jim nic nehrozilo.