Ručně a stručně

„To si děláš srandu, ne?“ podíval se na ni pohrdavým pohledem.
„Ale já… to tak… ale nemyslela. Špatně jsi to pochopil“ koktala Klára ze sebe.
„Nebylo? Vždyť on s tebou flirtoval! To nic nebylo? Ty jsi mu ještě na všechno přikyvovala!“ byl rozzuřený do běla.
„On se jenom ptal, co máme do školy na zítřek a vzpomněl si na jednu srandovní hodinu. Nic víc!“ Bála se, moc se bála, co se bude dít dál.
„Ale tobě zářili oči to se ti se mnou nestává!“ málem už řval vzteky. Podívala se na něj smutně a vyčítavě, vždyť je to kvůli němu. Bojí se ho a to by v lásce být nemělo. Jakoby vycítil co si myslí. Vlepil jí facku. Instinktivně mu jí vrátila. To už nevydržel a vrazil jí, ale teďka už pěstí. Spadla. Hnedka se k ní sklonil a začal se omlouvat.
„Nenávidím tě“ vylítlo jí z pusy, aniž by chtěla. Nevnímala ho, neslyšela ho. Vstala, rychle si vzala věci a utíkala z jeho bytu. Na výtah nečekala. Brala schody po dvou. Venku se rozběhla. Obličej jí bolel a pálil.
Budu tam mít modřinu, pomyslela si. Ostatně jako vždycky, když ji zmlátil.
Proč mi to znovu udělal? Sliboval, že už to nikdy neudělá. Sedla si na lavičku. Podívala se do zrcátka. Ano, je tam monokl jako hrom. Naštěstí už na to byla připravená. V baťohu měla připravený make-up a velké černé brýle.
„Ssss“ zasyčela bolestí, když se snažila přebarvit si oko. Nasadila brýle a šla. Chtěla být sama. Věděla o jediném místě, kde bude úplně sama a to v přírodě, ta ji nikdy nezradila, nebila ji. Dávala jí sílu.
„Čajík“ pozdravil ji s úsměvem Tadeáš. Byla tak ponořená do svých myšlenek, že ho ani neviděla.
„Ahoj“ snažila se o úsměv.
„Stalo se něco? Prohlédl si ji. Uhnula pohledem. Nechtěla, aby věděl, že ji Robin zase zbil. Bohužel si všiml červeného šrámu na ruce.
„Už zase?“ začal v něm růst vztek. Poznala to.
„Ne, ne-e. Já jsem… já… vrazila do dveří. Znáš mě, jsem nešika“ snažila se to zamaskovat.
„Klári, proč si necháš ubližovat?“ zeptal se jí smutně. Věděl, že ji zase zbil. Bohužel nemohl nic dělat, protože měl strach, aby jí ještě více nezbil nebo ještě hůř nezabil. Navíc ho prosila, aby nic nedělal.
„Tade, ale já ho miluju. On není pořád takový. Je milý a…“
„Ale dokáže uhodit holku, kterou prý miluje. To nepochopím“ skočil jí do řeči Tad „rád bych, aby mi to vysvětli“ dodal.
„Tade, promiň já už budu muset jít.“ Chtělo se jí brečet, ale nechtěla před ním.
„Tak já tě doprovodím“ nechtěl, aby byla sama. Bál se o ni. Měl ji moc rád. Dřív byla veselá holka plná elánu a snů. Chtěla změnit svět. Věřila, že to dokáže. Bohužel narazila na Robina a ten jí zničil sny, přání a víru. Prostě všechno. Dlouho už ji neviděl se od srdce smát.
„Promiň, ale radši bych byla sama, jestli ti to nevadí“ přerušila ho v myšlenkách.
„Upřímně? Vadí mi to. Nechci, aby ses trápila. Nechci abys brečela“ dodal, když uviděl, jak po jejím obličeji stéká slza. Protáhla se kolem něj a utekla. Stál tam a chtěl něco udělat. Pomoct jí, ale něco ho drželo.
Brečela do polštáře. Robina milovala, ale on jí ubližoval. Nemohla nikomu říct o svých pocitech. Nechtěla, aby měl kvůli ní problémy. Přišla jí od něho SMSka, v které se omlouval za to co provedl. Opět jí naslibuje všechno možné, ale zase jí ublíží. Ne to je naposledy, co jí zmlátil.
Po škole na ni čekal Robin u jejího paneláku s kyticí růží. Hnedka jak ji uviděl šel za ní. Klekl si.
„Jsi jediná v mém srdci,
žádnou jinou už tam nikdy nechci…“ veršoval Robin. Potom jí podal kytici a políbil na ruku. Podíval se na ni a očích měl naději. Klára nevěděla co má říct. Bylo to tak romantické.
„Robi… já…já nevím…Myslím, že to není dobrý nápad. Ty mě ničíš, týráš. Já už nechci zažívat hádky a bitky. Miluju tě, ale promiň nejde to“ měla knedlík v krku, ale věděla, že dělá dobře. Vrátila mu kytici a odešla. Rozběhl se k ní.
„Klárko, prosím. Všechno jsem si uvědomil. Všechno bude opět krásné a já už nebudu žárlit. Budu ti věřit“ ty jeho smutné oči. Kvůli nim by udělala všechno. Měl je nádherně oříškově hnědé. Prohlížela si ho. Vlasy měl světle hnědé delší a v chaosu opravené. Tvary obličeje malinko drsnější, výraznější. Holky jí ho záviděly.
„Musím si to promyslet“ otočila se a domů.
Doma přemýšlela, jestli neudělá chybu, když mu dá šanci.
Naposledy, slíbila si. SLIBUJEŠ,ŽE MI NIKDY NEUBLÍŽÍŠ? Odpověď jí přišla hnedka. NIKDY KLARKO. SLIBUJU. VSECHNO BYLO SPATNE. JA JSEM BYL SPATNY. UZ SE TO NESTANE. Milovala ho. Věděla to. Už jí neublíží, uvědomil si co dělá špatně...