Nevzdávej se

„Mohla by jsi dneska ven na chvilku? Potřebovala bych s tebou mluvit“zeptám se své nejlepší kamarádky Terezy jen co přijedu domů, od doktorky.
„Jo, počkej chvilku“požádá mě a já se posadím na schodek, jako obvykle. Přemýšlím jak jen ji mám říct, to co mi dneska sdělila doktorka, ale z přemýšlení mě vyruší hlasy, které patří mé kamarádce Nikči a ten druhý mýmu kamarádovi Michalovi.
„Fakt tohle o mě říká?“ptal se zrovna on. O kom to mluví?
„Jo včera říkala, že jsi blbec a prý nechápe co na tobě Ivana vidí a takový řeči“ Kdo tohle říká? Která kráva si tohle myslí o Michalovi? Vždyť je fajn, i Ivana.
„To jsem o Gábině nevěděl! To je kráva fakt a já ji považoval za kamarádku“panebože vždyť oni mluví o mě!! Ale já jsem tohle nikdy neřekla. Včera jsem s ní nebyla ani venku, byla jsem s Terčou!! Tohle se musí vysvětlit! Ale jak vlastně? Vždyť se mnou se nebaví a určitě bude věřit kamarádce své přítelkyni, než mě. Proč to dělá?! Proč si o mě vymýšlí takový věci?! Co jsem ji udělala?! Vždyť jsme byli dobré kamarádky a teď si o mě vymýšlí různé věci, že o někom říkám. Věci, které nejsou pravdivé! A nikdy nebudou. Michal i Ivana jsou mý kamarádi a nikdy bych je nepomlouvala, nic prostě. Vždyť jsem to byla já, kdo je přiměl, aby si dali šanci, já jim pomáhala a teď? Oba mě určitě po tomhle rozhovoru budou nenávidět.
„Jdeme Gáby?“ozve se Terča a tím přeruší hlasy nad námi.
„Jo klidně“řeknu svým uplakaným hlasem
„Co se ti stalo?!“chtěla hned vědět a já jen zakroutila hlavou.
„Nic řeknu ti to venku pojď prosím“řeknu rychle a utřu si slzy.
„Co se stalo?“Zopakuje tu otázku znovu a vydáme se na hřiště, jako vždycky.
„Dneska jsem byla na té kontrole. Zjistili mi, že se mi to o dost zhoršilo a na tu operaci musím jít.!“řeknu jen polovičku a na Terči jde vidět, že tohle se ji hodně dotklo.
„A?“vyzve mě, abych pokračovala.
„Když operace dopadne špatně hrozí mi, že už nikdy nebudu chodit“
„Určitě to dopadne dobře!“ujišťuje mě hned a sama nemá daleko k slzám.
„Strašně se bojím, co když nebudu už chodit?co pak se mnou bude? Bavila by jsi se semnou pak?“ zeptám se a Terča už slzy netají.
„Jsi přece moje nejlepší kamarádka. Budu se s tebou bavit ať se děje co se děje. Ale ty budeš chodit zvládneš to“říká mi a sama si utírá slzy. „Kdy na ni jdeš?“
„Zítra ráno“ odpovím. Najednou se před námi objeví Michal s Ivanou celý naštvaní.
„Ty krávo co si o sobě myslíš?!“zpustí se hned na mě oba dva.
„Co se stalo?“zeptám se nechápavě. Tak oni, přece jen té Nikoly uvěřili?
„Ty jsi nás prý včera hezky pomlouvala co? A dobrý? Jsi pěknej srab, že nám no neřekneš do očí!! Tak máš možnost tak prosím říkej“vyzve mě Michal a Ivana se tváří, že tomuhle nemůže uvěřit.
„Včera byla semnou venku! Nepomlouvala vás!“zastane se mě Terča
„Ty už taky kecáš?! Vždyť byla s Nikčou a ta mi to dneska řekla!“ tak přece jen. Uvěřili ji oba dva..to je můj konec.
„nebyla jsem s ní!“vykřiknu zoufale.
„Nezájem. Pěkně jsi nás zklamala. Nejsi taková, za jakou jsme tě měli“ukončí vše Michal a odejdou.
„Chápeš tomu?“zeptá se Terča a já musím kývnou, že ano.
„Když jsem seděla na schodech zaslechla jsem je, jak Nikola říká, že je pomlouvám atd. prý jsem s ní včera byla venku a pomlouvala jsem je před ní. Proto na mě tak vyjeli“vysvětlím ji to a oči mám opět plné slz.
„Vykašli se na ně, když ti nevěří nejsou to praví kamarádi a ty by jsi se teď měla starat o sebe, než o ně.“ Má pravdu. Když mi nevěří, opravdu to nejsou kamarádi, a starat se o sebe? To mi není podobné. Vždy jsem dávala přednost kamarádům, než-li sobě a jak to dopadlo? Zítra jdu na operaci, a hrozí mi ochrnutí.
„v kolik zítra jedeš?“zeptá se, když míříme domů, jelikož Terči volala její mamka, že se má ještě učit na zítřejší písemku z matiky.
„Hned v 7 hodin ráno. Na sál jdu v osm. Já se bojím“přiznám velkou pravdu. Nikdy jsem se ničeho tak nebála, jako teď tohohle.
„Neboj bude to dobrý. Na,“ sundá si přívěšek a podá mi ho. „Přinese ti štěstí“vysvětlí a připne mi ho na ruku.
„Je tvůj“protestuji
„Ty teď to štěstí potřebuješ.“ Řekne a obejme mě „Drž se a napiš mi, jak jen to půjde. Musím jít jinak mě mamka zabije asi. Drž se“
„Budu a omluv mě zítra ve škole prosím“poprosím ji hned a ona slíbí. Zamává mi a už utíká domů, aby se ještě mohla naučit na písemku.
„Gábinko, pojedeme tam s tebou, všechno bude dobré uvidíš“řekne mamka s uplakanýma očima a obejme mě. Taťka ji to už všechno řekl, se vším všudy.
„Vy tam pojedete semnou?“pípnu a taťka jen kývne, že ano. Mamka mě k sobě tiskne tak pevně, že skoro nemůžu dýchat.
„Mami to bude dobrý“zopakuji, to co mi říkala už i Terča a mamka mě pustí.
„Pojď půjdeme zabalit potřebné věci“řekne a už mě táhne do pokoje, kde vyloví tašku a hned do ní začne házet pyžamo, knížky, ručník a další věci, které se mi budou hodit. Najednou si sedne na postel a propukne v pláč.
„Mami“vzdychnu a posadím se vedle ní. „To bude dobrý“
„Co, když už nikdy nebudeš chodit?!“vykřikne a já ji musím obejmout.
„Budu slibuju“a podívám se na taťku, který stojí ve dveřích a dívá se na nás. Jen se na mě usměje, a aby nemusel dál nic říkat, radši odejde a já utěšuji mamku.

„Gábinko, stávej musíme za chvilku jet a někdo za tebou přišel“vzbudila mě mamka pohlazením. Sedla jsem si a celá rozespalá se podívala na osobu, co stála ve dveřích. Byla tam Terča.
„Tery..“vydechnu a ona mi hned padne do náruče.
„Gáby, musela jsem přijít“řekne a já cítím jak mi pyžamo promoká jejími slzami.
„Jsem ráda, že jsi tu“řeknu. Terča mě pustila a dovolila mi tak, abych se oblékla a dokonce jsme spolu obě i posnídali.
„Budeš v pořádku?“zeptá se ještě než odejde.
„Budu“slíbím a ji to zdřejmě stačí. Obejme mě a vydá se na zastávku, aby nezmeškala autobus.
„Tak co? Můžeme jet?“zeptá se mě taťka a dá mou tašku do auta, kam si bez řečí sednu i já. V ruce svírám řetízek, který mi dala Terča pro štěstí a modlím se, aby všechno dopadlo dobře.
„Dobrý den, my vezeme dceru na operaci. Gabriela Svobodová“řekne taťka v nemocnici jedné ze sestřiček a ta nás hned pošle za doktorem, který mě bude operovat.
„Dobrý den“pozdravil nás doktor a podíval se na mě. Seděla jsem v křesle a strachem málem nedýchala.
„Ahoj Gáby“obrátil se na mě a já se mu podívala do očí. Nemůže mu být více než mě. Byl tak hezký a šlo vidět, že měl trochu i strach, ale trochu to dokázal skrýt.
„Dobrý den“pozdravím tiše
„Asi máš strach, že?“zeptal se a já kývla, že ano. „Neboj se vůbec ničeho. Celou operaci zaspíš a třeba se ti bude zdál i něco hezkého“
„Já vím“zmůžu se jen na tuhle odpověď a on se na mě usměje. Nucený úsměv, pomyslím si hned.
„Zavedu tě na pokoj, kde se převlečeš a pak ti přijde jedna sestřička píchnou injekci. Můžete jít s ní“obrátil se na mé rodiče. Stoupla jsem a každý z rodičů mě chytil z jedné strany a vydali jsme se za doktorem, který nás vedl do pokoje.
„Za chvilku přijdu. Neboj se“a zavřel za sebou dveře. Oblékla jsem si pyžamo a sedla si na postel.
Opravdu za chvilku přišla sestřička, píchla mi injekci a já cítila, jak jsem slabá..
„Máme tě rádi“slyšela jsem mamku a pak jsem se odebrala do říše snů.
Otevřela jsem oči. Kolem mě byli různé přístroje, které mi trochu naháněli strach. U okna seděla mamka s taťkou a všimla jsem si, že mamka plakala a taťka ji utěšoval.
„Mami“zašeptám a oni hned zvednou hlavu.
„Gábinko, jak ti je?“zeptá se mě hned mamka a snaží se skrýt slzy.
„Jsi ospalá? měla by jsi ještě spát“doporučí mi taťka a oba se ke mně posadí.
„Proč jsi brečela?“zeptám se s námahou a podívám se na ni.
„Nebrečela jsem, to se ti zdálo miláčku. Spinkej ještě“řekne taky a já cítím, jak opět zavírám oči.
„Je to definitivní?“slyším hlas z velké dálky. Je mi povědomí, kde jsem ho jen slyšela. Ano, mamky hlas.
„Ano, bohužel je“tenhle jsem už také slyšela. Nepatří tomu doktorovi, co mě měl operovat? Ano, určitě je to on.
„Nejde s tím ještě něco dělat? To přece nemůže být možné“tentokrát se ozval taťka.
„Je mi líto“promluví nakonec doktor a zavřou se dveře. Pomalu mi všechno dochází. Tenhle rozhovor, se týkal mě a mých nohou. Určitě. Takže já..já už nebudu chodit? Niky?
„Nebudu chodit?“zeptám se, aniž bych tušila nahlas. Otevřu oči, do kterých se mi mezitím nahrnuli slzy a podívám se na rodiče, kteří se po sobě podívají.
„Gáby“zašeptá mamka a přijde ke mně. Všimnu si jejich očí. Tak to byla ona, kdo plakal.
„Nebudu, že jo?“zeptám se znovu dost nahlas.
„Nebudeš miláčku“přijde ke mně taťka. Zavřu oči, a když je opět otevřu pláči se neubráním.
„Věděla jsem to.“řeknu po chvíli. Co budu dělat? Teď se mi zhroutil celý svět. Chůze. Tak důležité pro mě!, která cvičí závodně gymnastiku?! Panebože..co teď?
„To nikdo nevěděl“přeruší mě mamka v mých myšlenkách. „Nikdo nevěděl, co se po operaci stane. Gábinko, ale pan doktor říkal, že budeš chodit cvičit a mělo by ti to pomoct, ale bude to stát hodně dřiny“
„Chci cvičit, já chci chodit!“rozhodnu se po chvíli.
„My víme. Pan doktor je moc hodní. Říkal, že s tebou bude cvičit jak jen to půjde“ozve se taťka.
„je mi líto, ale budete muset jít“ozve se sestřička, která mi píchala injekci.
„přijdeme zítra. Slibujeme“slíbí oba dva a ještě než opustí můj pokoj zavolám na ně
„Řekněte to i Terči“ Kývnou, že rozumí a opustí můj pokoj. Povzdychnu si. Jsem tu tak sama. Nesnáším samotu. Je mi tak cizí, ale teď v tomhle okamžiku tak blízká.
„Gabrielko, slyšel jsem, že jsi vzhůru“nakoukl dovnitř doktor a přišel ke mně.
„Před chvíli jsem se probudila, ale radši bych se už nikdy nechtěla vzbudit.“přiznám se.
„Jsme od sebe 5 let tak co kdybychom si tykali? Musím se přiznat, že nemám moc rád, když mi někdo vyká. Jsem Mirek“přijmu nabízenou ruku
„Gabriel“představím se taky.
„Víš Gáby já jsem tu jen krátce, ale setkal jsem se tu s jednou holčičkou, co měla stejné potíže jako ty. Operovali ji a už se nikdy nepostavila na nohy. Nikdy nezačala chodit, ale i přesto byla šťastná. Našla si kamarády, kteří byli stejní jako ona.“
„Chceš tím říct, že si na to zvyknu?, že si zvyknu na to, že nikdy nebudu chodit?“ zeptám se jestli jsem to pochopila dobře.
„Budeš chodit. Musím jen cvičit a já ti s tím pomůžu. To slibuju, ale ty se nesmíš nikdy vzdát.“slíbil mi a já mu začínala věřit.

Za měsíc co jsem byla v nemocnici se mnou opravdu Mirek cvičil, dokonce místo sestřičky. Byla s ním legrace, že jsem se tolikrát musela smát a zapomněla jsem přitom na všechny své problémi, které mě budou čekat, až se vrátím domů.
„Gáby,“řekl jednou, když mi pomohl stoupnout „podívej, kdo za tebou přišel“ podívala jsem se ke dveřím a nemohla uvěřit. Stála tam Terča, Michal i Ivana!
„Ahoj“pozdravila Terča, ale ti dva se k ničemu neměli.
„Nechám tě tady ano? Za chvilku přijdu“slíbil a posadil mě opět na křeslo, které se teď stalo mým nejlepším kamarádem.
„Jak ti je?“zeptá se Terča, když ke mně všichni přijdou blíž.
„Skvěle. Co tu chcete?“optám se dvou bývalých kamarádů
„Omluvit se ti“začala Ivana
„Dozvěděli jsme se, že Nikola si všechno vymyslela“pokračoval Michal „Začala si vymýšlet různé věci, které jsi ji prý o nás říkala. Ona netušila, že jsi stále v nemocnici a tak jsme ji prokoukly. Omluvila se nám a my se chceme omluvit tobě, že jsme ti nevěřili“
„Nevím jestli o vaši omluvu stojím.“přiznám po chvilce. „nechápu proč jste ji uvěřili? Víte, že já nejsem taková a věděli jste to moc dobře. Nestojím o to. Promiňte, ale ne.“otočím se k nim zády, aby neviděli moje slzy.
„Promiň“zaslechnu naposledy hlas Ivany a zdá se mi, že jsem zaslechla i pláč.
„Půjdeme, abys mohla cvičit“ujme se slova Terča po chvilce.
„Jo to bude nejlepší. Díky, že jste se za ten měsíc co jsem tu přišli na mě alespoň podívat“prohlásím pevným hlasem. Je to pravda. Za ten měsíc co jsem zde, za mnou nepřišla ani Terča jednou, o těch dvou nemluvě. Mrzelo mě to na ni, ale pak jsem začala cvičit s Mirkem a přestala jsem na to celkově myslet, ale jak jsme přestali dopadlo to na mě znovu.
„Gáby, jsi v pořádku?“ozval se Mirek a přišel ke mně.
„Jo, nic mi není“ujistím ho a rychle utřu slzy, ale stejně si jich všiml.
„Chceš pokračovat? Nebo to necháme na jindy?“ cítila jsem se tak sama a chtěla jsem být opět na pokoji a snad se i vybrečet do polštáře..ale ne. Jsem silná, jak říká má mamka a všechno zvládnu. I tohle.
„Budeme pokračovat prosím“řeknu a podaří se mi na tváři vykouzlit úsměv.
„Dobře. Tak pojď“zvedl mě z vozíčku a postavil k dvou tyčkám. „Chyť se a udrž se. Budu stát za tebou“řekl, když si všiml mého vyděšeného pohledu. Tohle jsme dělali už jednou, ale já se neudržela a spadla, od té doby tohle nesnáším.
„Co když spadnu?opět?“dodám a otočím se na něj.
„Chytím tě“slíbí mi. Cítím jak mě pouští a proto se pevněji chytnu tyček.
„Bojím se. Jsi za mnou?“zeptám se, ale neohlídnu se.
„Gáby,“ozve se vedle mě jeho hlas a já se donutím se na něj podívat. „Stojíš sama.“ujistí mě. Takže se mi to nezdá?! Já opravdu sama stojím!! Na svých vlastních nohou!.
„Já stojím“řeknu nadšeně a trochu uvolním ruky, už mě začínají bolet, jak se jich držím křečovitě.
„Zkus pohnout nohou“poradí mi a já se na něj podívám s obavami.
„To nedokážu“řeknu
„Musíš si věřit dokážeš to“ujistí mě. Podívám se mu do očí a kývnu, že se pokusím.
Prosím pohni se, modlím se v duchu, aby se mi pohnula alespoň o trochu noha. Alespoň o trošku se pohni, trošinku, udělej jen maličký krok…Opřu se víc znovu o ruky a zavřu oči. Cítím, jak trochu nohou nadzvednu, ale hned zase položím. Otevřu oči a podívám se na zem, kde mám postavené obě své nohy. Pravá se trochu pohnula!! Snad jen o centimetr, ale i to je pokrok!
„Pohnula jsem nohou!“vykřiknu a v tu chvíli cítím jak padám na zem.
„Mám tě“cítím jeho ruce jak mě chytili před pádem na zem.
„Pohnula jsem nohou“zopakuji větu, kterou jsem řekla před pádem.
„Já vím.“usmál se na mě.
„myslíš, že bych mohla znovu chodit?“zeptám se s obavami v hlase a doufám jen, že Mirek přikývne, což se stalo.
„Jsi šikovná opravdu.“pochválí mě
„Ale už bych chtěla opravdu chodit“přiznám „ne jen tohle“
„Chce to čas. Uvidíš za chvilku budeš zase cvičit, utíkat a nevím co ještě“ zdálo se mi to, nebo v jeho hlase zazněl smutek? Asi se mi to jen zdálo. Je pravda, že za ten měsíc jsme se spolu seznámili až dost, hodně o sobě víme a vytvořili jsme si hezký vztah. Možná němu cítím něco jiného, ale je to přece můj doktor!!
„Tak rychlí to určitě nebude“promluvím po chvilce a zadívám se mu hluboko do očí. Sice z očí číst moc neumím, ale je v nich něco zvláštního. Něco divného, jeho pohled, jak se na mě dívá..
„Pane doktore..“vrhne do tělocvičny jedna ze sestřiček „Promiňte, ale přivezli jednu holku, co si podřezala žíly. Musí ihned na sál“vysvětlila. Mirek mi pomohl do vozíčku a sestřičce řekl, že hned přijde. Ta kývla, že rozumí a odešla.
„Musím jít. Pak za tebou přijdu. Zvládneš to sama?“zeptal se starostlivě.
„Jo, běž“ujistím ho a on hned vyběhne a já opět cítím zvláštní pocit. Pocit samoty, jaký cítím pokaždé, když Mirek odejde. Snad jsem se do něj nezamilovala, já husa hloupá?!
„Jak šlo cvičení?“zeptá se mě Radim, můj společník na pokoji a hned seskočí, aby mi pomohl se dostat do postele.
„Pohnula jsem nohou“sdělím mu úžasnou novinku. Tedy pro mě úžasnou.
„To je skvělí! A kde je Mirek?“
„Přivezli holku, co si podřezala žíly tak za ní šel.“odpovím na jeho otázku a natáhnu se pro knížku.
„Radime?“zeptám se uprostřed noci. Nemohu stále spát, stále myslím na ty jeho oči, jak se na mě dneska díval.
„Hm?“otáže se a na zdi vidím jeho stín jak si sedl.
„Já vím, že to budě znít blbě“začnu a pak umlknu.
„Povídej“vyzve mě.
„Co..já jsem se asi zamilovala“dostanu konečně ze sebe. Je to venku. Tolik se mi ulevilo, když jsem to konečně někomu řekla..
„Mirek co?“zeptá se se smíchem v hlase.
„Jo. Jak to víš?“nechápu, ale on mi to hned rád vysvětlí.
„Vašich pohledů na sebe si nejde nevšimnou víš. Toho by si všiml i slepej, že jste do sebe blázni“
„Že to nikomu neřekneš?“
„Nikomu ani muk. Stejně je to veřejný tajemství. Už si o tom povídají i sestřičky“prozradí mi hned Radim.
„Cože?!“nechápu. Oni si všichni o nás povídají?! Ale co si můžou povídat?!
„No. Hele Gáby promiň, ale mě se chce spát. Popovídáme si zítra jo?“
„Dobře. Dobrou“popřeji mu. Otočím hlavu na druhou stranu a snad celou noc přemýšlím o tom, co mi právě Radim řekl.

Stále se ve cvičení zlepšuji a to uznává i Mirek s rodiči, kteří za mnou chodí každý den a vozí různé dobrůtky, které pak s Mirkem a Radimem na pokoji jíme. Mirek mi také nosí samé sladkosti, tak jsem se přestala i divit, že za to dobu co jsem tu, jsem přibrala pár kil.
„Zkus to“pobídne mě Mirek při posledním cvičení. Je opět měsíc pryč a mě dneska končí cvičení a jdu domů! Ani ne za půl hodinky! Tak strašně se těším. Začala jsem pomalu chodit sama, jen občas potřebuju hůl, o kterou bych se mohla opírat, ale jinak mi to jde všechno.
„Mirku?“zeptám se a dojdu pomaličku k němu. Stojí ode mě sotva 5 kroků, ale mě, má chůze připadá jako věčnost.
„Copak?“natáhne ruce, aby mě chytil a už mě opět drží v náručí.
„Bude se mi stýskat“přiznám se a podívám se mu do očí.
„I mě“řekne. Nakloní se ke mně a najednou ucítím jeho rty na mých. Neubráním se, abych ho neobjala a jeho polibek neobětovala. Proč se to muselo stát zrovna půlhodiny, před mým odjezdem domů?! Ptám se sama sebe. Proč?! Chtěla bych vykřičet snad do celého světa, jak moc tě miluju, ale vím, že to nejde. Nebo možná jde, ale nevím jak by to skončilo.
„Gabriel..“ozve se něčí hlas a my se od sebe rychle odtrhneme. Podívám se ke dveřích a tam stojí má matka.
„Mami“řeknu a podívám se na Mirka a pak na ni.
„Já se zblázním“řekne jen a rychle zavře za sebou dveře. „Já jsem si to myslela.“řekne jen
„Co?“nechápu
„Že jste do sebe zamilovaní“vysvětlí hned a my se na sebe podíváme.
„Ale mami..“jak to poznala? Copak to šlo tak vidět? Na mě to určitě poznal jít nemohlo, nebo ano?
„Neřeknu nikomu nic“slíbí a mi si oddechneme.
„Gáby, pojď, měla by jsi se převléct“řekne a přijde ke mně. Pustím se Mirka a nechám se odvést do pokoje, kde mi mamka podá oblečení, co mi přivezla. V rychlostí jsem oblečení a nachystaná na odjezd domů. Rozloučím se jen se sestřičkou, kterou jsem měla za tu dobu v nemocnici nejradši a hodně mi přirostla k srdci.
S Mirkem si podáme jen ruce, aby to nebylo tak nápadné, ale já se neubráním, abych ho neobjala. Není to snadné, tohle všechno opustit, když jsem tu strávila tak dlouhou dobu, a vrátit co zpátky domů, kde mě čeká zase něco…
„Gáby musíme jet“vyruší mě mamka a já ho nerada pustím. Podívám se mu naposledy do očí a konečně tam něco přečtu. Lásku jde mu vidět z očí láska.
„Nashledanou“vypadne ze mě a rychle se od něj otočím. Nesmí vidět moje slzy smutku, které se nedali zadržet.

Stojím za oknem a pozoruji, jak jde na chodníku Mirek s Ivanou za ruku a povídají si s Terčou.
Vzpomínám si, že takhle nás chodívalo pět. Michal, Ivana, já, Terča a Nikča. A teď? Chodí pouze tři.
„Gáby měla by jsi jít ven“přeruší mě mamka v mých myšlenkách a přijde ke mně.
„Nechci nikam jít“řeknu potichu, spíše pro sebe.
„Ale měla by jsi“řekne znovu.
Je to 5 měsíců, co jsem se vrátila z nemocnice, 5 měsíců, co nemám zprávy o Mirkovi, 5 měsíců co na něj stále myslím a 5 měsíců co jsem si uvědomila, že ho miluju.
„nemám náladu mami opravdu“
„Ani já ti ji nezlepším?“. Kdybych věděla, že to je možné, myslela bych si, že je to Mirek, ale možné to není. To vím. Přesto mi to nedá a otočím se. Ve dveřích stojí usměvavý Mirek a vedle něj můj taťka.
„Mirku..“vydechnu s on jen kývne. „Co tu děláš?“
„Přišel jsem ti zlepšit náladu“vysvětlí mi hned „Když jsi odešla, uvědomil jsem si, že bez tebe nemůžu být, ale nenašel jsem odvahu za tebou jít. Stále jsem na tebe myslel, ale odvaha mi opravdu chyběla. A pak, když za mnou včera byla tvoje matka, řekla jsem si, že, když tě miluju tak opravdu za tebou musím jít. A vidíš. Jsem tady. Gabriel já tě miluju“vyzná mi lásku před rodiči
„Já tebe taky“řeknu a rozběhnu se k němu. Příjemný pocit, být v něčí náruči a vědět, že je to člověk, kterého nade vše milujete, a který vás držel nad vodou v těch nejhorších situacích vašeho života.