Zuzana

Přijede pozdě, jako vždy, běželo jí hlavou. Stála na rohu u knihkupectví a nervózně sledovala ručičky náramkových hodinek. Měla na sobě dlouhý zimní kabát, ačkoli stromy se zatím ještě ani nezbavily listí a nechystaly se na zimu. Klid, vždyť má ještě pět minut. Sledovala tváře procházejících lidí v naději, že se mezi nimi David konečně objeví. Za minutu půl. Proč proboha nemůže někdy přijít dřív? Najednou se před ní vynořil z davu anonymních tváří a v ruce držel kytici růží.
„Ahoj zlatíčko, doufám, že nečekáš dlouho.“ Prohlásil a vášnivě ji políbil. Vzali se za rukce a vyrazili. Pomalu procházeli městem, dívali se spolu do výkladů a užívali si vzájemnou blízkost. Město se začínalo rozsvěcet, mnohde již z výkladů zářila vánoční výzdoba a upozorňovala kolemjdoucí, že svátky klidu a míru tu budou již za pouhé tři měsíce.
„Není ti zima, lásko? Nechceš si jít sednout někam do tepla? Možná bychom mohli zajít do té nové kavárny na náměstí, co říkáš?“ zeptal se jí David.
„To bychom mohli, začínám být trochu prokřehlá“ odvětila Zuzana a zamířili spolu do blízkých, ještě novotou zářících dveří kavárny lakonicky nazvané Caffe.
V poloprázdné kavárně bylo teplo a lehké příšeří vytváželo příjemnou, intimní atmosféru. David jí pomohl sundat kabát, a usadil ji k blízkému stolu u velkého okna do ulice. Vzali se za ruce, dlouze se podívali jeden druhému do očí a jako by spolu prošli branou do jiného světa, přestali vnímat čas i prostor natolik, že číšník musel několikrát významně zakašlat, než vzali jeho přítomnost vůbec na vědomí. Když odešel, naklonila se přes stůl k Davidovi a lehce mu pošeptala do ucha „Hrozně moc tě miluju, lásko.“
„Já tebe taky.“ odvětil David. Uvědomila si, že za celý dlouhý rok jejich vztahu jí nikdy neřekl, že ji miluje. Vždy říkal jen „já tebe taky“. Ale to není důležité, někteří lidé to prostě říkat neumí, vždyť to v podstatě nevadí...ale vadilo jí to. Za dvacet osm let jejího života nikdy nemilovala nikoho víc, než právě teď Davida. Chtěla, aby byl jejich vztah dokonalý, nebo alespoň téměř dokonalý. A hlavně chtěla, aby byl věčný.
Po chvilce se číšník vrátil s dvěma šálky horké černé kávy a vázou plnou vody na květiny od Davida.
„Ani jsi mi neřekl, jak jsi se dnes měl, miláčku.“ začala Zuzana.
„To víš, moc práce, blíží se nám termín a šéf začíná šílet. Mimochodem, říkal jsem ti už, že mám teď v kanceláři novou spolusedící?“
„Spolusedící?“zeptala se trochu udiveně. On má v kanceláři novou ženskou a mně o tom nic neřekne?!!
„Jo, jmenuje se Magda. Je u nás jen chvilku, na jaře dokončila školu, takže ji musím ve spoustě věcí zaučovat“
„Ani nechci vědět, v čem všem ji zaučuješ.“ odvětila silně ironickým tónem. Uvědomila si, že jen při pouhé zmínce o přítomnosti jiné ženy v jeho blízkosti začíná žárlit.
„Ale no tak, lásko, Magda je sice hezká holka, ale nemáš se čeho bát, já chci jen tebe. Tak nežárli, nesluší ti to.“ Usmál se a něžně ji pohladil po jejích dlouhých havraních vlasech. Zuzana se trochu začervenala, když si uvědomila, jak snadno v ní David poznal zárodek žárlivosti, skoro jako by v její duši četl jako v otrvřené knize.
Dopili kávu, zaplatili a vyrazili na dlouhou procházku městem k Zuzanině bytu. Město bylo po celodenním ruchu ztichlé, temné a ulicemi procházelo jen pár lidí, spěchajících, aby byli co nejdříve doma. Pozvolna došli až ke starému domu s oprýskanou fasádou, kde měla Zuzana ve třetím patře svoji garsonku. Stáli před masivními vstupními dveřmi, do nichž někdo pečlivě nožem vyril iniciály dávných milenců a dlouze se objímali.
„Nechceš jít nahoru?“ zeptala se jemně. „Promiň lásko, dneska ne, jsem unavený a zítra mám v práci těžký den, snad příště.“ Zamumlala v odpověď něco jako že to chápe a že jí to nevadí. Ale vadilo jí to. Políbili se na rozloučenou a David splynul s ostatními stíny noční ulice.
Ještě chvilku se za ním dívala, pak odemkla vchodové dveře a vstoupila do domu. Pomalu vyšla po schodech, vešla do bytu, svlékla se a hned zamířila do koupelny, kde si napustila vanu plnou horké vody. Přidala trošku levandulového olejíčku, zkusila teplotu vody palcem u nohy a pak s lehkým šplouchnutím do vany vklouzla. Horká voda jí obvykle pomáhala se uvolnit, dnes to však bylo jinak. Pořád musela myslet na Davida. Zdálo se jí, že jejich vztah již není tak krásný, jako na začátku. Byly to sice detaily, trvalo mu dlouho, než jí odpověděl na zprávu, často býval dlouho v práci a dnes odmítl jít nahoru. Kdy proboha chlap odmítne něco takového? A co ta nová holka u něho v kanceláři? Jak dlouho ji asi tajil? Skoro se ve vaně rozplakala.
Asi po hodnině, když voda začala stydnout Zuzana vanu vypustila, osušila se a šla si lehnout. Před spaním dlouho myslela na Davida. Pozítří se zase uvidí a to již třeba její pozvání do bytu přijme a vše bude zase v pořádku.
Druhý den, zrovna když se vrátila z práce a začala si chystat zelný salát k večeři, jí zazvonil mobil. S úsměvem jej vzala do rukou, tušila, že to bude zpráva od Davida, píše jí, v kolik se zítra uvidí. Úsměv jí však z tváře vymizel. Sice jí psal David, ale místo očekávané hodiny setkání jí oznamoval, že se zítra vidět nemůžou, že mu do toho něco vlezlo. Něco. Co může být cennější než já? Zuzana odepsala že to nevadí a že jejich setkání prostě přeloží na jindy. Ale vadilo jí to. Hodně. Pak schovala salát do lednice, najednou už neměla vůbec hlad. Osprchovala se a šla si lehnout. Myslela na jedinou věc. Že Davida ztrácí.
Ráno se probudila zcela nevyspalá, celou noc jí trápily noční můry, v nichž většinou figuroval David. Její David. V práci se jí nic nedařilo, vše musela dělat dvakrát, protože se nedokázala soustředit. Nechtěla si připustit, že by to mezi ní a Davidem již nebylo tak krásné, jako doposud. Musí s tím něco udělat.
Večer přišla domů a šla hned spát, po včerejší probdělé noci byla unavená. I dnes ji však trápily zlé sny a po probuzení byla ještě nevyspalejší než předešlé ráno.
Když si pustila mobil, objevila se na něm jedna nová zpráva. Psal jí David, jestli by se mohli sejít dnes a že se za zrušený včerejšek moc omlouvá. Připadalo jí, jako by najednou mraky prozářily sluneční paprsky a radostně mu odepsala, že bude moc ráda a aby k ní přišel v šest večer. Do té doby by měla stihnout vše připravit.
Zatelefonovala do práce, že si bere na dnešek volno a vyrazila do města. Napřed si zašla ke kadeřnici, pak zamířila do obchodu, kde koupila láhev bílého vína a maso na večeři. Rozhodla se, že dnes nikam nepůjdou, uvaří mu sama jeho nejoblíbenější jídlo. Romantická večeře při svíčkách u ní v bytě, jen oni dva a pak...kdo ví?
Přesně v šest zazvonil zvonek. Zuzana rychle okem zkontrolovala, zda je vše připraveno, zkoumavě na sebe pohlédla v zrcadle a šla otevřít. Za dveřmi stál David, v jedné ruce kytici růží, ve druhé láhev vína. Dlouze se objali, políbili a David vešel dál.
„Víno jsi kupovat nemusel, miláčku, nějaké tu mám.“
„Snad to nevadí, můžeme vypít obě láhve, ne?“ pousmál se David
„To by se ti líbilo, opít mě a zneužít“ zasmála se Zuzana „Posaď se, jídlo bude hned.“
David se udiveně rozhlížel po místnosti ozářené svíčkami a slavnostně vyzdobeném stole. „ My něco slavíme?“ zeptal se poněkud zmateně. „Jistě, naši lásku“ odpověděla Zuzana a naservírovala na stůl první chod.
Po večeři si ještě chvilku povídali, načež se přesunuli do postele, kde se dlouze milovali. Když David usnul, Zuzana se na něj dlouho dívala a hladila jej po vlasech. „Davídku můj, miluju tě jako nikdy nikoho na tomhle světě. Chci, aby byl náž vztah ten nejdokonalejší v celém vesmíru a aby byl dokonalý navěky.“ Šeptala mu tiše do ucha.
Pak vstala, přešla pokoj a z horní zásuvky prádelníku vytáhla revolver Colt .44 Magnum. Plakala. Pozvolna roztřesenýma rukama zacílila zbraň a zmáčkla spoušť. To, co bývalo Davidovou hlavou se rozletělo na tisíc kousků po polštáři, který byl ještě cítit potem jejich těl.