Bolest za lásku

Maria Isabel je výborná zpěvačka, která si mnohé vytrpěla. V patnácti letech ji její otec mlátil. Její mámu málem zabil. Nenávidí svého otce, kvůli tomu se odstěhovala a přestala se s ním stýkat.
Před rokem se tahle talentovaná herečka zamilovala do alkoholika, který ji věčně bil. Dokonce ji i znásilnil, a když to chtěla říct na policií, pokusil se jí zabít. Udala ho a jemu pak dali tři roky vězení. I přesto je Maria výborná zpěvačka, která si odnesla spoustu cen.
Dominik přišel o svoji matku, když byl malí, zemřela při porodu. Jeho otec ho jen tak opustil. Vyrůstal v sirotčinci sám. Nenávidí svého otce za to, co mu udělal. Jediné, co mu po jeho rodičích zbylo, je řetízek se zlatým křížkem.
Je ráno a slunné paprsky probouzí den. Nikdo by neodolal vstát z postele a objevovat kouzla téhož dne. Mariu probouzí stejné noční můry, který ji probouzely každé rána. Snaží se usnout jen na pár dalších minut, aby uspokojila své unavené tělo. Světla, které ji vkráčí do postele, odmítají, aby na pár dalších chvil usnula. Začíná otevírat své nádherné upřímné hnědé oči. Je zakrytá do půl těla, takže je vidět i na její nádherné dlouhé nohy. Sem tam se ještě na chvíli schoulí pod deku, až do té doby, než na nočním stolku vedle postele, začne zvonit telefon.
„ Tady Maria Isabel. Kdo je tam?“ Zeptá se utahaným hlasem. Sluchátko má přímo u pusy, takže její hlas celkem šeptá.
„ Jak se máš broučku? Nebo ti mám říct nevděčnice.“ Ozve se z telefonu. Ten člověk Marií vyleká natolik, že se jí rozbuší srdce div ji nevyskočí z hrudě.
„ Tebe pustili z vězení? Nicku“ Zeptá se vystrašeně. Ten muž je totiž ten násilník, kterého dneska pustili z vězení. Je plně přesvědčený, že se Marií pomstí za to, co mu udělala.
„ Ano kočičko.“ Odpoví. Podle hlasu je muži nejmíň přes třicet let. Maria chvíli mlčí. Má velké obavy, že ji bude Nick chtít znova ublížit. Už jednou se ji pokoušel zabít. Proč by to neudělal znova. Ženou se ji hlavou myšlenky.
Položí telefon a rychle vstane z postele. Podívá se do šatníku na oblečení. Vezme si v rychlosti černé manšestrové kalhoty a tmavě modrou halenku. V případě nouze si zabalí černý kožený kabát. Pomalu sléze ze schodů. Naposled se rozhlédne, jestli je v místnosti sama. Když zjistí, že ano. Odechne si. Ten hlas z telefonu ji velice vylekal.
Sedne si na židli. V ruce drží puntíkovaný šálek, ze kterého se hrne pára, a ve kterém je ukryta lahodná italská káva. Popíjí ji a spolu s ní snídá trustový chleba s marmeládou, který má velmi ráda. Ještě si stihne přečíst noviny, aby zjistila, co se děje ve světě. A také co se píše o její osobě. Nedočetla se nic pohoršující a to ji uklidní. Má velkou radost, že ji bulvár dal na chvíli pokoj. Pohlédne na hodinky a to ji vyvede z míry. Je půl desáté. Za hodinu musí být v práci. Dojídá poslední sousto toastu a dopíjí kávu. Rozhlédne se ještě po místnosti, jelikož je nervózní.
Zamyká dveře od svého a jde pomalu ke své motorce, která stojí před domem. Je to typ Harlley Davison. Na hlavu si dá přilbu, kdyby se ji přihodila nehoda, aby se nezabila. Nastartuje jí a jede jako o závod po ulicích New Yorku.
Budova u které zastaví je vysoká, podobná mrakodrapu, ale nemá tolik pater. Motorku nechá na parkovišti v budově. Projde kolem hlídače a pozdraví. Ten, její pozdrav, opětuje.
Nastoupí do výtahu, který ji doveze do pátého patra. Tam je nahrávací studio, kde nahrála nejmíň pět desek. Její hlas je nádherný. Je to pro ní dar z nebes.
To nahrávací studio vlastní její bratr. Její bratr je pro ní všechno, co na tomhle světě má. Jen jemu věří. To on ji vytáhl z mnoha krizí. Je mu za to vděčná.
Vstoupí do dveří. Je tam muž vysoký, velmi sympatický. Je mu kolem dvaceti. Usměje se na Marií. Ona mu jeho usměv oplatí a sedne si na židli.
„ Ahoj sestřičko.“ Pozdraví Marií vřele a přátelsky. Ta se na něj podívá utrápeně.
„ Ahoj Marku.“ Odzdraví se. Její hlas je velmi smutný a zklamaný. Ten muž je její bratr.
„ Co se stalo?“ Zeptá se ji Mark. Ví, že se něco špatného sestře stalo. Přistoupí k ní blíž.
„ Pustili Nicka z vězeni a zná moje číslo domů.“ Odpoví vystrašeně.
„To snad není pravda.“ Vykřikne Mark. Nechce, aby ji znova ublížili. Přemýšlí, jak tomu zabránit.
„ Ale je.“ Potvrdí pravdu Marií. Má velké obavy. Vždyť kvůli tomu muži skončila v nemocnici. Málem ji zabil a znásilnil. Má z něho velký strach.
„ Zůstaneš u mě.“ Navrhne ji bratr. Marie chvíli přemýšlí, ale nechce, aby ji hlídal.
„ Ne. Chci být sama. Neví, kde bydlím.“ Odpoví, ale to Marka neuklidní.
„ Nechci, aby ti zase ublížil.“ Řekne a pohladí ji po vlasech. Marie se, ale odtrhne. Není malá holka. Nebude ji chránit. Je tolik hrdá, že si nechce pomoct.
„ Já se o sebe postarám. Neboj se.“ Řekne a vstane z židle. Rozčíleně zabouchne za sebou dveře. Nechá tam svého bratra stát. Nastoupí do výtahu, který ji doveze na parkoviště.
Na parkovišti je ticho. Nikdo tam není. Ani ten hlídač. Třeba si odskočil. Honí se ji hlavou myšlenky, který ji uklidňují. Ale když zhasnou světla. Znejistí. Rozhlédne se kolem sebe. Jsou tam jen auta. Žádný člověk. To ji uklidňuje jen na chvíli. Zpoza jednoho auto uslyší kroky. Kdo by to mohl být?
Srdce se ji rozbuší. Začíná mít velký strach. Adrenalin se ji žene na povrch. Stihne se vzpamatovat a nastartuje motorku. Odjede na ní.
Ten tajemný muž ji pronásleduje v autě. Je ji skoro v patách. Marie se snaží z motorky dostat, co nejvíc. Ale to auto jí je pořád v patách. Nakonec nejvyšší rychlost je 200.
Mezitím v jednom klenotnictví řádí zloději. Jeden ze zlodějů je pohledný mladý muž. Je mu kolem 25let. Klenotnictví je zavřené, takže nemusí držet rukojný. Smějí se tomu, jak to zvládli. Ale pak znejistí, když se ozve alarm.
„ Rychle Dominiku.“ Řekne muž malé postavy.
„ Neboj se.“ Odpoví Dominik. Oba dva rychle odejdou z klenotnictví a zmizí ve tmě.
Marie stále ujíždí tomu tajemnému muži. Zkusí se schovat mezi dva domy, jelikož noc je tak temná, že se tam dá černá motorka schovat. Zvládne to sice na chvíli, ale pak ji to auto dožene. Napálí to do motorky, která spadne z mostu spolu s Marií do řeky.
Ti dva muži jsou u toho mostu. Rozhodují se, kdo pro tu dívku skočí. Nakonec pro ní skočí ten mladší a tím ji zachrání život.
Marie je těžce zraněná. Dominik ji nahmatá puls. Zjistí, že Marie nedýchá, a tak ji dá první pomoc. Marie se po dlouhých pokusech nadechne. Oči jen na chvíli otevře, ale nakonec ji donutí bolest, zavřít.
Ten druhý muž sejde k Dominikovi. Aby zjistil, co se stalo.
„ Petře. Musíme zavolat záchranku.“ Poprosí Dominik svého nejlepšího přítele. Ten chvíli přemýšlí.
„ Ty jsi se zbláznil, a pak skončíme ve vězení za loupež. Blbost.“ Odpoví a sehne se k Dominikovi.
„ Tak uteč, ale já tu s ní zůstanu.“ Odpoví Dominik a drží Marií.
„ Zbláznil jsi se.“ Vykřikne vystrašeně. Dominik je přesvědčený, že tu dívku nenechá zemřít.
„ Prosím zavolej záchranku. Ona zemře.“ Promluví na svého bratra a podívá se na něho přesvědčivě.
„ Tak dobře, ale já tu nezůstanu.“ Odpoví Petr. Vytočí záchranku a uteče. Nechá tam svého bratra.
Po deseti minutách přijíždí sanitka s policií. Přijdou k nim. Doktoři zjistí životní funkce Marií.
„ Nebýt vás, tak by ta dívka zemřela. Jste pravý hrdina.“ Řekne jeden ze záchranářů.
„ Děkuji.“ Odpoví Dominik. Nikdo z policie si nevšiml, toho že před hodinou přepadl klenotnictví. Dnes měl Dominik štěstí. Dokonce mu řekli, že je hrdina. Tohle pro kluka z ulice znamená všechno.
Policie odejde spolu se sanitkou. Dominik tak může zpět tam, kde bydlí. Sice ho policie vyslýchala ohledně toho, co se stalo na mostě, ale ne kvůli přepadnutí. Dominik si mohl oddechnout. Vždyť dnes vykonal dobrý skutek. Někoho zachránil, kdyby věděl koho.
Prochází ulicemi, až dojde do svého domu. Není to nic velkolepého, ale je to jeho domov. A tomu stačí. Když otevře dveře vyběhne za ním. Je celý šťastný, že ho nezatkli.
„ Tak co ti poldové dělali?“ Zeptá se temným hlasem. Jeho hlas je tak temný, jak jeho tvář. Podobá se na Španěla. Dominik se zná s Petrem už od svých pěti let. Kdy žil ještě v sirotčinci. Nerad o svoji rodině mluví.
„ Ale nic.“ Řekne tichým hlasem Dominik. Petr se na něj podívá a podá Dominikovi jeho podíl.
„ Na ber a něco si kup.“ Řekne Petr. Dominik to, ale odmítá.
„ Měli by jsme to vrátit. Není to naše.“ Tenhle Dominikův nápad, Petra rozčílí.
„ Ty blázníš.“ Řekne Petr, ale Dominik se dívá přesvědčivě. Nakonec se oba dva začnou prát.
Marie leží na pokoji. Všude kolem ní je bělota. Je v bezvědomí. Měla štěstí, že na tom mostě byl Dominik. Co kdyby tam nebyl? Už by nežila. Byl to osud nebo náhoda? Každému se tyhle myšlenky hnali hlavou. Nikdo netušil, že ten tajemný zachránce, byl malý zlodějíček. Nevěděli ani jeho jméno.
Vedle postele si sedl její bratr. Jeho tvář je celá utrápená. Kdyby se nepohádal se setrou, nebyla by tu takhle. Ženou se mu hlavou špatné myšlenky. Ale nakonec ho z toho vymámí, stisknutí ruky. Maria se pomalu probouzí. Mark vstane z postele a rychle zavolá lékaře. Je velmi rád, že to jeho sestra přežila.
Dominik je celý od krve. Má rozbité čelo a rozseknutý ret, možná i pár zlomených žeber. Petr ho dočista zmlátil. Dominik leží na zemi a snaží se vstát, ale marně. Nakonec zůstane ležet na zemi.
Marie se probouzí s velkou bolestí hlavy. Není divu, že ji bolí hlava. Měla velké štěstí, že žije.
„ Ahoj sestřičko.“ Pozdraví ji ustaraný Mark. Maria neodpoví. Upadne do bezvědomí. Mark u ni zůstane, aby ji hlídal. Drží ji za ruku a dívá se na ty strašlivé přístroje, které ji drží při životě.
Dominik stále leží na zemi. Až si všimne jeden kněz, který prochází ulicemi. Vezme Dominika a odnese ho do kostela, kde ho ošetří. Když mu sundá košili, všimne si jeho náhrdelníku. Ten náhrdelník dal svému synovi před dvaceti lety.
„ To snad není pravda. To nemůže být můj syn.“ Řekne si to pro sebe. Dominik ještě spí. Kdyby jen věděl, že má otce. Všechno by se v jeho životě vyřešilo.
Ten kněz se kdysi vyspal s jednou ženou. Ta si to dítě nechala, ale po porodu zemřela. Kněz se ho vzdal a dal ho vychovat v sirotčinci.
Mark už pomalu usíná u své sestry, která je stále v bezvědomí. Jeho oči se už zavírají, ale on je odhodlaný to vydržet. Nakonec podlehne snům. Zavře oči a položí svou hlavu na její polštář. Je hrozně unavený. Na pokoji jsou jen ti dva, jelikož si to tak Mark přál. Měl o sestru strach.
Je ráno a to probudí zničeného Dominika. Je celý šokovaný, že se tady probudil. Obleče se do oblečení, které leží vedle postele. Je velmi zklamaný, že se Petr zachoval, tak špatně. Dlouho přemýšlel o životě. Jediné v co věří je bůh. Proto se odhodlá stát knězem. Vstane proto z postel, aby to mohl říct knězi.
V pokoji se, jako první probudí Marie. Už ji je lépe. Je ráda, že to přežila. Chytí Markovu ruku a tím ho probudí. Jeho tvář se rozzáří. Je rád, že to všechno takhle dopadlo, ale zároveň má obavy, že by se ji něco ještě stalo. Pohladí ji po vlasech a usměje se na ni. Chce ji dodat víc odvahy a energie.
Projde kolem kaple, kde se modlí kněz. Kněz klečí na zemi a prosí boha o odpuštění. Dominik se diví, co udělal kněz zlého. Nesměje se tomu. Je ticho a také si klekne. To on by mě prosit boha o odpuštění. Když si sedne vedle kněze. Kněz se zarazí. Co když to dávno ví? Má velké obavy, že Dominik by mohl vědět celou pravdu. Ale zároveň má radost, že má svého syna u sebe. Alespoň o něj nemusí mít strach.
„ Otče. Chtěl bych se stát knězem.“ Řekne přesvědčivým a upřímným hlasem Dominik. Kněze to na chvíli odradí od přemyšlení. Řekl mu přece otče. Podívá se na Dominika. Pak se podívá směrem ke kapli. Na chvíli si myslel, že Dominik by mohl vědět celou pravdu. Ale pak pochopí, že to nezjistil.
„ Nuž synu. Je to velké rozhodnutí. Opravdu se chceš stát knězem?“ Zeptá se. Poprvé mohl svému synovi takhle říct, aniž by věděl, že jeho skutečný syn. V duchu se mu ulevilo.
„ Ano otče. Jsem plně přesvědčený.“ Odpoví mu Dominik, který vstane zároveň s knězem.
Mariin pokoj celý bílí. Je tam i cítit nemocniční pach. Jak by chtěla odejít a zapomenout. Hlavou se ji žene hodně vzpomínek. Třeba: Kdo by mohl být ten mladík, co ji zachránil život? Uvidí snad ho ještě, aby mu mohla poděkovat? Jak se na tom mostě objevil? Je to osud nebo náhoda? Nemůže kvůli tomu usnout. Snaží si na jeho tvář vzpomenout. Nejde ji to. Všechno vidí rozmazaně.
Marek si šel dát kafe, aby neusnul. Musí být se setrou. Má o ni velké obavy. Nechce, aby se ji něco stalo. A k tomu ví, že její bývalý je na svobodě. To ho zneklidňuje.
Mezitím stojí Dominik před velkým rozhodnutí. Je ochoten sloužit bohu. Je, snad také, ochoten vzdát se lásky. Má tři měsíce na rozmyšlení. Do doby než dá slib bohu.
Dominik přemýšlí nad tím, co je v jeho životě důležitě. Sedí u stolu, kněz mu podá talíř s jídlem. I to nejmenší by Dominik snědl. Na talíři je chleba namazaný máslem, vedle toho je šunka s vejci. Vezme do ruky chleba a dívá se na něj. Pozoruje ho. Kněze to udivuje, že to vlastně dělá. Nastává ta hloupá otázka. Proč? Snad mu chutná? Ten chleba pekl on sám. Je v tom půlka něho.
„ Chutná ti?“ Zeptá se Dominika, zmateně. Dominik se odtrhne očima a podívá se na kněze.
„ Je to dobré. Víte nad čím jsem se zamyslel?“ načne větu a spolkne sousto. „ Co by člověk dělal, kdyby věděl, že mu zbývá jen týden života?“ Dokončí svoji myšlenku. To kněze zaskočí. Nepomyslel na to. Co by dělal, kdyby věděl, že je to jeho poslední den?
„ Hm. To je zajímavé. Co bys dělal?“ Řekne a také zapřemýšlí. Nejspíš by řekl pravdu svému synovi.
„ Našel bych tu, které jsem zachránil život.“ Odpoví Dominik. Usměje se a dojídá chleba.
„ Zajímavé. Ty jsi někoho zachránil?“ Zeptá se. Je spokojený a v duchu se usmívá. Jeho syn je hrdina.
„ Ano. Včera.. Byla moc krásná.“ Usměje se a otočí se k talíři. Kdyby věděl, že ji zase potká.
Marie se pokouší vybavit alespoň střípek, to jak vypadá ten záhadný muž. Dívá se do bílého stropu. Hlava ji přestala bolet. Ve dveřích už stojí Marek. Zaklepe na dveře, aby svoji sestru nevyrušil. Pak vejde, jako vánek do pokoje. Z jeho očí je vyčíst neklid. Jako kdyby potkal smrt. Jde k Marií do pokoje. Ta je v šoku má strach a obavy.
„ Co se stalo?“ Zeptá se zděšeně. Marek neodpovídá je ticho a stále jde k ní. Je už kousek od jejího lůžka. Dotýká se jejich rukou.
„ Co se stalo?“ Ptá se ho, ale on mlčí. Chytí ji kolem krku a začne ji dusit. V tu chvíli se probudí ze zlého snu. Prožila další noční můru.
„ Probuď se Marie.“ Říká zděšeně Marek, který si všiml, že jeho sestra měla zlý sen. Marie je celá zpocená. Zase se ji vrátili ty zlé noční můry. Ale teď byl vrahem Marek.
„ Co se ti zdálo?“ Zeptá se Marek a sedne si k posteli. Marie je ticho. Dýchá moc rychle, jako kdyby ztratila kyslík. Byl to přece jen pouhý sen.
„ Ale nic.“ Řekne. Doufá, že ho to uklidní. Nechce, aby měl její bratr obavy. Sedne si a vezme z nočního stolku, který je u postele, knížku. Je to sbírka příběhů, které ji věnovala máma. Přečte si vyznačený odstavec, který ji uklidní. Položí zpátky a lehne si. Mark se nejistě dívá. Nikdy mu tu knihu nedala přečíst. Vůbec neví, co v ní je napsané. Zajímá ho to, ale nebude to krást. Je to jeho sestry a to mu v tom brání. Sedí na židli a jeho oči nepřestanou hledět na knihu. Jeho matka měla radši Marií. Smířil se s tím. On byl ten koho otec věčně mlátil. Stále je s rodinou ve styku. Měl by říct Marií, že plánují obnovení svazku. Ví, že Marie tam nepůjde.
„ Musím ti něco říct.“ Řekne neklidným hlasem a to zachytí Mariinu pozornost.
„ Co?“ Zeptá se Marka. Bolest hlavy se ji vrátila, a proto začíná být nervózní. Na stolíku má krabičku aspirinu. Poprosí Marka, aby jí napustil vodu do skleničky. Marek ji skleničku s vodou podá, Marie do ni vloží aspirin. Za chvíli bude bolest pryč. To ji uklidní.
„ Naši chtějí obnovit sňatek a chtějí abys tam přišla.“ Řekne Marek a to Marií víc zneklidní. Doktoři jí zakázali, aby se nervovala. Ale teď to musí porušit.
„ Cože? Jak to můžou dělat po tom všem?“ Zeptá se Marka. Mark se na ni dívá nejistě. Neví jestli, ji má říct pravdu nebo lež. Podívá se na zraněnou Marií, která z něj nespustila oči.
„ Máma mu to odpustila. Měla bys i ty. On se změnil.“ Řekne Mark. Má velký strach z Mariiny reakce.
„ Tak ona mu to odpustila. Vždyť ji málem zabil. Mlátil nás.“ Odpoví rozčílená Marie. Sklenku, kterou měla na stolíku, omylem shodí na zem. Ta se roztříští na střepy.
„ Musíš mu odpustit. Je to náš otec.“ Řekne hlubokým mužským hlasem Mark. Už není mladý. Sehne se, aby střepy uklidil.
Když Marek dojedl svačinu, nabídl mu kněz malou projížďku po okolí. Mark tu nikdy nebyl.
„ Jsi ještě přesvědčeným o tom, že se staneš knězem?“ Zeptá se Marka. Stojí u vinohradů. Každý stroužek hroznu je špičkové víno. Marek je už přesvědčený. Chce se za každou cenu stát knězem. Možná někomu zachrání znova život a ukáže mu správnou cestu. Nebude mít štěstí každý den.
„ Ano otče.“ Odpoví na knězovu otázku. Sehne se k hroznu a stroužek utrhne. Položí ho do košíku.
„ A jak jsi se rozhodl?“ Zeptá se kněz. Sbírají hrozny na víno.
„ Stanu se knězem.“ Odpoví tak přesvědčivě, že nikdo nemohl pochybovat.
„ Nuže zůstaneš zde hodně let.“ Řekne kněz. Není vůbec proti, ale nechce, aby byl jeho syn nešťastný.
„ O to se neboj otče.“ Řekne Mark. Nenechá změnit svůj názor. Je odhodlaný vzdát se všeho. Záchrana života mu zaslepila oči. Chce lidem pomáhat. Možná zase potká tu dívku.
Je to týden, co je Marie z nemocnice. Je u sebe doma a dívá se do stropu. Přemýšlí o tom, kde bude její vystoupení. Díky těm vystoupení projela celý svět. Nejraději by nikam nejezdila. Napadlo ji, že by skončila s kariérou zpěvačky. Začne něco jiného. Asi si koupí malý vinný sklípek. Kde bude zpívat zákazníkům. To by ji, ale neodpustil bratr. Jsou spolu na ostří nože. Nemluví a vůbec se spolu nestýkají. Chovají se, jako malé děti.
Dominik je před těžkou zkouškou. Kněz mu dal úkol, aby zrekonstruoval kostel Sv.Petra. Má na to dva měsíce. Je to zkouška odhodlanosti bohovi. Dominik je za tuhle práci rád. Nemusí mít aspoň černé myšlenky. Je sám v poničeném kostele. Na papír si píše, co by měl koupit. Peníze dostal za prodané víno. Najednou ho vyruší klepání. Kdo by to mohl být? Pomyslí si. Jde ke dveří a otevře je.
„ Dobrý den. Přišli jsem vám poct.“ Řekne jeden z mužů. Vesničanů je hodně a všichni přišli Dominikovi pomoci. Dominik se na ně usměje. Teď už bude práce ubývat.
Marie už stihla koupit malý vinný sklípek. Je to malé, ale hrozně útulné. Bude tam velmi spokojená. Aspoň ji nikdo nebude pronásledovat. Už zapomněla na svého bývalého. Stále ji hrozí nebezpečí. Ale toho si nevšímá. Přednější je zhotovení sklípku. Musí sem najmout číšnici a barmanku. Má s tím hrozně práce. A vůbec neví, kde bude brat víno. Vzpomene si na kněze. Ten má to pravé víno.
Mezitím Dominik s ostatními zhotovují kapli. Opravují všechno. Dominik je rád, že to jde tak rychle. Sice ještě nedal slib, ale už má talár. Lidé si ho hrozně cení. Všem ve vesnici pomohl. Proto pro něj uspořádali mejdan. Slíbili Dominikovi, že nebudou pít alkohol. Uspořádají to ve vinném sklípku, kde je Marie. Mají to blízko a není tam draho. Prostě místo pro ně.
Marie už stihla sehnat lidi, které potřebovala. Je připravené na večer. Je ráda, že může přivítat hosty, kteří přišli. Když uvidí Dominika znejistí. Něco ji k němu přitahuje. Jako kdyby byli magnety. Dominik si vzpomene na tu osudnou noc, kdy zachránil dívku podobnou Marií. Že by to byla ta, která díky němu žije. Pozorují se. Všimne si toho i jeden Dominikův přítel. Nechce, aby se Dominik stal knězem. Proto tomu chce zabránit. Musí vymyslet plán, jak na to. Kdyby se Dominik zamiloval do Marie. Odstoupil by. Musí ty dva blíž seznámit.
„ Ahoj Marie.“ Řekne šibalsky Ivan. To je jeho jméno. Pochází z Ruska, je mu kolem třiceti.
„ Ahoj Ivane.“ Odzdraví se Marie. V ruce drží skleničky s vínem. Pokládá je na stůl kde sedí Dominik. Zapomněla, že ji začal balit Ivan. Všímá si jen Dominika. Něco ji říká, že ho zná. Když položí sklenku na stůl, podívá se na Dominika. Nespouští z něho oči. Ani Dominik z ní nespouští oči. Marie ví, že bude muset jít pro další objednávku. Ale to, že by mohl Dominik odejít, ji znepokojuje. Chce ho ještě vidět. Asi se do něj zamilovala, ale on je kněz. Tohle nemůže pro ně skončit šťastně. Možná ano.
„ Ale já nebudu pít.“ Řekne ostýchavě Dominik. Raději požádá Marií o sklenku vody.
„ Dobrý den. Mohl bych vás poprosit o sklenici vody.“ Zeptá se Dominik Marií. Oba se do sebe zadívají. Marie čepuje pivo. Takže nevidí na Dominika. Do sklenice dává vodu s ledem. Otočí se, aby to Dominikovi podal. Na chvíli znejistí.
„ Dobrý den.“ Odzdraví se Dominikovi. Oba se na sebe dívají. Vypadá to, že se zamilovala. Podá mu sklenici s vodou. Vůbec nemluví. Jsou potichu. Drží se za ruce. Marie políbí Dominika. Ten se ucukne. Neporuší slib, který dal. Sice ji chce líbat. Kdyby to bylo dřív.
„ Promiňte. Unáhlila jsem se.“ Omluví se mu. Ale pak to zkusí znova Dominik.
„ Promiňte.“ Omluví se Dominik, jí. Marie přestala vnímat naštvané zákazníky, kterým vyschli skleničky. Bude muset odejít od Dominika. A Dominik bude muset zpět do kostela. Ještě není vůbec opravený. Je tam hodně věcí, které se budou muset dokončit.
Když je konečně v kostele, ujasňuje si, co se stalo. Zamiloval se do Marie. Jen kdyby věděl její jméno. Nikdo mu to neřekl. Nemůže se přece do někoho zamilovat, než do boha. Musí na ni zapomenout. Bude to pro něj hodně těžké. Kdyby nebyla tak krásná. Pomyslí si.
Marie se prochází po městě. Zítra mají její rodiče obnovení sňatku a ji také pozvaly. Chce to někomu říct, aby ji pomohl ukázat, co je správné. Projde kolem kostela ve, kterém dělá Dominik. Kněz to přece nikomu neřekne. Pomyslí si. Vstoupí do dveří kostela a jde směrem do zpovědní místnosti. Dominik si tam dal na chvíli siestu. Marie vůbec neví, kdo se tam skrývá.
„ Otče zhřešila jsem.“ Řekne tichým hlasem Marie. Dominika to probudí. Začne s Marií hrát bolestivou hru, která nebude bolet ji, ale i jeho.
„ Co pak jste provedla dcero.“ Řekne zmužnělým hlasem.
„ Rodiče mají zítra obnovení sňatku. Nevím jestli tam mám jít.“ Promluví tak rozpačitě Marie.
„ Jděte tam.“ Odpoví Dominik. Marie na chvíli mlčí, ale pak bude muset říct pravdu.
„ Můj otec byl pouhý tyran. Mě mlátil každý den a mámu skoro zabil. Ona mu to odpustila. Jak mi to mohla udělat?“ Řekne a rozpláče se. Konečně to mohla někomu říct. Dominik neví, jak ji odpovědět.
„ Odpusťte mu a bude vám lépe. Nemůže ve vás být stále jen nenávist. Musí tam být i útěcha a odpuštění. Jen v té době budete moci klidně spát.“ Řekne přesvědčivá slova Dominik.
„ Asi máte pravdu.“ Poděkuje Marie a odejde z kostela. Dominik ji nestačil ukázat obličej.
Marie jede za svými rodiči, jen proto aby je zase viděla. Ještě si pamatuje cestu domů. Vzpomínky se ji vracejí. To jak byla malá, ji hodně chybí. Už to nemůže vrátit zpět. Jak by chtěla změnit čas a utéct před bolestí. Projíždí kolem souseda. Už kousek a bude na místě. Má velký strach. Těší se na svoji mámu. Dlouho ji neviděla, ale vůbec se netěší na tátu. Nevěří mu, že se změnil. Určitě lže.
Stačí jen zazvonit na dveře. Někdo jde otevřít. Je to starší žena. Je nejmíň padesát let. Při pohledu na Marií se usměje. Že se rozpláče i Marie se rozpláče. Obejmou se. Její máma se vůbec nezměnila, jen ji přibylo pár vrásek.
Stále vonní, jak v ten den kdy odešla. Má i ten stejný kašmírový svetr, jako kdyby se nic nezměnilo. Vstoupí s ní do domu. Jde vstříc vzpomínkám, které jsou krásné, ale i bolestivé.
Dominika trápí, jestli řekl Marií správné řešení. Nechce ji ublížit. Moc ji lituje. Hodně lidí ji ublížilo. Jemu také ublížili. Máma mu zemřela a jeho otec se ho zřekl. Jen ten přívěšek mu po něm zůstal. Nenávidí svého otce za to, co mu udělal. Kdyby jen věděl, že mu je tak blízko. Jenže on to netuší.
Marie zase ucítila tu vábící vůni skořicové svíčky, kterou táta vždy kupoval, aby zamaskoval pach z cigaret. Procházela se po domu a vzpomínala na všechno. Snažila se vzpomenout na to nejhezčí. Nechtěla se vrátit do kruté minulosti. Stojí před velkou otázkou. Udělala jsem správnou věc? Bylo to nejlepší řešení? Věděla, že se sem jednou vrátí, ale přála si, aby mohla jít na otcův pohřeb.
Jak tak procházela byt, který zůstal při starém, vzpomněla si na tajnou skrýš. Ve které s bratrem schovávali ty nejcennější věci. Začalo ji zajímat, jestli tam je stále. Vyšla do obývacího pokoje, kde byl krb. Vedle krbu stála stará skříň. Marie protáhla rukou škvíru, kterou svírala skříň s krbem. Našla tam jejich cennosti a s nimi se vrátila do dětství. Začala listovat knihou vzpomínek. Byla to ručně napsaná kniha, která měla listy ručně vyráběné. Tu knihu zhotovila její máma. Marek ji vždy četl, než šla spát. Moc ji líbilo, když bratr hrál kapitána Drába. Vždy se smála.
„ Tak jsi to našla.“ Řekne mužský hlas. Je to Marek. V rukách drží skleničky s vínem.
„ Na tu skrýš se nedalo zapomenout.“ Promluví tichým hlasem Marie. Vezme mi skleničku, kterou ji přinesl Marek usměje se na něj a připiji si.
„ Na tebe má sestřičko.“ Řekne svůj přípitek. Marie se usměje a přiťukne si s Markem. Víno pak vypije. Do obývacího pokoje vkročí muž, je oblečený do černého smokingu. Je vysoké postavy, je mu 57let, ale vůbec na to nevypadá. Na jeho tváři se objevují vrásky, které jsou zakryté vousy.
„ Ahoj tati.“ Pozdraví svého otce Marek. Muž pozoruje Marií. Nevěří tomu, že přišla.
„ Ahoj Marku.“ Opětoval synovi pozdrav. Sedl si na své oblíbené křeslo a zapálil si doutník. To by nebyl on. Pomyslí si Marie. Sedne si ke stolu. Nespouští z otce oči a ten z ní.
„ Ahoj Marie.“ Pozdraví hluboký mužský hlas. Marie mlčí. Bude se muset přemoci, aby nezkazila rodinou atmosféru, která už dávno není. Vlastně vůbec nebyla.
„ Ahoj.“ Opětuje nakonec otcův pozdrav. Otočí se směrem do kuchyně, kde máma vaří. To by nebyla ona, kdyby své matce nešla na pomoc. Spatří tam mámu, jak umívá talíře. Je celá nešťastná a to by v tak důležitý den neměla být. Podívá se na její smutnou tvář.
„ Proč to chcete obnovit? Stojí ti to za to?“ Ptá se Marie své utahané a životem zničené mámy.
„ On se změnil.“ Odpoví nepřesvědčivě máma a z očí se jí derou slzy. Marie ji instinktivně obejme.
„ Tomu nevěřím.“ Řekne a jsou pořád v náručí. Nikdy nebyly takhle spolu. Vždy jim to otec kazil.
Dominik dokončuje stavbu lavic. Už mu bude zbývat namalovat omítku a stropy bílou barvou. Do kostela vešel kněz, aby se podíval, jak je na tom Dominik s prací. Dominik je celý šťastný, že tu nemusí být sám.
„ Vidím, že jsi to udělal hodně práce.“ Kněz pochválí Dominika. Dominik se usměje. Konečně to někdo ocenil. Ale není to jen jeho práce. Nedělal to přece sám.
„ Já bych to nazval týmovou prací.“ Řekl uznalým hlasem Dominik.
„ Hm. Zajímavé.“ Zašeptal. Byl rád, že i ostatní berou Dominika za spořádaného muže. Byl na svého syna hrdý.
„ Včera ke mně přišla nějaká krásná žena. Přišla se vyzpovídat.“ Informuje kněze.
„ A co ti řekla?“ Začne se zajímat víc o svého syna, po dlouhé době.
„ Zeptala jsem mě, jestli má jít na obnovení sňatku jejich rodičů. Její otec je mlátil. Přestala se s nimi stýkat.“ Odpoví nesměle. Protože má strach, že ji špatně pomohl.
„ A jak si ji odpověděl?“ Zeptá se kněz a podívá se svému synovi do očí.
„Aby tam šla. Aby mu odpustila.“ Promluví tichým a nesmělým hlasem. Kněz na chvíli zapřemýšlí, jestli jeho syn udělal správně. Co by jsi udělal, kdybys věděl, že jsem tvůj otec? Odpustil bys mi?
„ Dobré rozhodnutí. Teď je to v její rukou.“ Pochválil syna a usmál se na něho. Nebyl to zákeřný úsměv, jen úsměv pyšného otce na svého syna. Nechce, aby se Dominik stal knězem. Ale jak tomu zabránit.
Celá rodina sedí u stolu. Všichni mlčí. Čekají až někdo řekne přípitek. Měla by ho říct Marie. Proto vstane a zvedne skleničku. Tušila to, že budou chtít, aby jim popřála. Bude to muset překousnout.
„ Připíjím na tenhle pár, který překonal spoustu bolestí. Připíjím na vás dva.“ Řekne rozpačitě Marie. Máma se na ní usměje a políbí ji na líce. Pak se usadí a pustí se do jídla.
Po jídle se Marie odhodlala udělat něco překvapivého a v jejím životě důležitého. Vzala do ruky mikrofon a požádala hudebníky, aby zahráli píseň od Christiny Aguilery – Hurt. Všichni byli překvapeni. Nikdo z nich nemluvili.
Její hlas je omámil. Dokonce i jejího tátu. Zaposlouchal se do té nádherné muziky. Netušil, že jeho dcera ví tak nádherně zpívat. Byl na ni hrdý a byl na sebe rozčílený. Nenáviděl ze za to, co jim udělal. Chtěl je požádat o odpuštění. Chtěl aby mu dcera odpustila. Miloval ji moc. Když nebyl opilí, hrál si s ní. Jak by to chtěl vrátit zpět. Ale nemůže.
Dominik je sám v kostele. Pustil si rádio, aby se dověděl pár informací ze světa. V rádiu začaly hrát tu stejnou píseň, kterou zpívala Marie. Sedl si na lavici a poslouchal. Vzpomněl si na ten polibek, který dal Marií. Chtěl by to zažít znova. Zamiloval se do ni. Byla to ta, které zachránil život.
Nick už zjistil, kde má Marie vinárnu. Chystá se ji tam překvapit a pomstít se ji za to, co mu udělala. Vždyť kvůli ní trčel ve vězení. Nenávidí ji. Nejraději by ji viděl mrtvou.
Když Marie dozpívala píseň, uslyšela veliký potlesk. Všichni tleskali i její otec. Byla šťastná, že to dopadlo takhle. Její mámu to rozplakalo. Utírala si slzy do hedvábného kapesníčku. Marie ji nechtěla rozplakat. Poprvé mohl být na ni otec právem hrdý. Byl tak moc pyšný, že ji nepožádal o odpuštění i kdyby to chtěl. Ale Marie pochopila, že to myslel vážně. Možná za pár let mu bude schopna odpustit.
„ Bylo to pěkné Marie. Děkuji ti.“ Řekne vyčerpaným hlasem její máma, když k ní Marie přistoupí.
„ Doufám, že se ti to líbilo.“ Zeptá se své matky.
„ Bylo to nádherné. Děkuji ti.“ Pošeptá ji.
Všichni hosté jsou na odchodu. Také i Marie. Zítra bude velký den pro ni i pro její mámu. Je kvůli tomu nešťastná. Nevěří svému otci. Hodně se v něm zklamala. Neodpustila mu to, co jim udělal. Tyhle rány ještě bolí.
„ Ahoj mami.“ Rozloučí se s mámou, když stojí ve dveřích.
„ Proč odcházíš?“ Zeptá se ji. Nechce, aby odešla. Neviděla ji léta.
„ Musím se podívat do své vinárny.“ Řekne rozpačitě. Ví, že ji to máma neuvěří. Jiná výmluva ji nenapadla. Obejme svoji mámu a rozloučí se s bratrem. V jejím srdci je hodně bolesti a smutku.
Dominika napadne, že by se zase mohl vidět s Marií. Touží po jejich rtech, ale také ví, co by se mohlo stát. Má být za měsíc vysvěcený za kněze. Musí se rozhodnout. Půjde za ní, aby zjistil, co k němu cítí ona. Jestli má u ní šanci. Nejspíš se do ní zamiloval.
Marie už nastartovala motorku a odjíždí z domu vzpomínek. Teď musí myslet na cestu. Vzpomněla si na tu nehodu, která se ji stala. Ví že její bývalý přítel je stále na svobodě. Má velké obavy. Co když mě našel? Ale radši přejde na jiné myšlenky.
Dominik se obléká do pohodlného oblečení. Nechce vypadat, jako kněz. Skrývá se před tím a také před sám sebou. Je celý zmatený. Už není ten kluk z ulice, co vykrádal auta. Změnil se.
Marie je před vinárnou. Znejistí, když uvidí vypáčené dveře. Někdo tu musel být. Možná tu je. Má velký strach. Bude se muset podívat na škody. Určitě odešel. Pomyslí si a to ji zklidní. Vstoupí tedy do místnosti. Je tam tma. Světla jsou zhasnutá. Za rohem na ní číhá Nick. V ruce drží baseballovou pálku, když se k němu Marie přiblíží, udeří ji a ona se skutálí k zemi. Leží tam a je z cela bezmocná. Po tváři ji tečou kapky krve. On se k ní sehne. Je šťastný, že je bezmocná.
„ Myslela jsi, že my utečeš. To se pleteš.“ Řekne a znova ji udeří do tváře. Myslí si, že je pánem světa. Je rád, že má její život v rukách.
Dominika nabádá zlé tušení, proto raději přidá do kroku. Od vinárny jsou to dva kilometry.
Marie je velmi pomlácená. Ze rtů ji krvácí. Má velký strach ze smrti. Měla zůstat u rodičů. Neměla se vracet, ale kdo věděl, že se tohle stane. Pokouší se znova vstát, ale oni ji pálkou uhodí do břicha. Vyrazil ji tím dech. Už přestala doufat, že by ji mohl někdo zachránit. Vždyť ji ubije k smrti. Takhle nechtěla zemřít. On se ji směje. Je rád, že trpí.
„ Jak to že nezpíváš? Hm. Vyrazil jsem ti dech, že ano. Neslyším.“ Mluví tak odporným hlasem. Marie se snaží nadechnout, ale on ji znova udeří, tak že ztratí vědomí. Ještě mu zbývá poslední úder a může ji zabýt. Už se napřahuje, ale v tom mu hbitě zabrání Dominik. Začnou se mlátit. Dominik se učil bojové umění. Ale Nick vytáhne na Dominika pistol, pomoci ní uteče.
Marie leží na zemi. Je hrozně pomlácená. Dominik rychle zavolá sanitku. Už podruhé ji zachránil život, je jako její anděl strážný.
Marie znova leží v nemocnici, ale je velmi ráda, že žije. Vypadá to, že nestihne svatbu, kterou obnovují její rodiče. Zítra ji propustí, protože si to přála. Je na tom lépe. Měla otřes mozku, ale teď se cítí mnohem lépe. Řekla to jen bratrovi, ale prosila ho, aby nechodil.
Dominik se chystá jít do nemocnice za Marií. Má o ni velký strach. Přeje si ji vidět. Nastoupí do taxíku a odjede na chvíli z kostela. Jen aby jí mohl zase pohledět do jejich hnědých očí.
Je v nemocnice. Zeptá se u informaci, kde Marie leží, a pak může k ní. Zaklepe na dveře, a když může vstoupí do pokoje.
„ Jak se cítíte?“ Zeptá se ji tichým, ale hodně příjemným hlasem. Marie je zcela zmatená.
„ Co tu děláte ?“ Zeptá se ho zoufale.
„ Jak se cítíte? Je vám lépe?“ Zeptá se Dominik nesměle.
„ Je to lepší.“
„ To jsem rád.“
„ Proč jste přišel?“
„ Musel jsem vás znova vidět. Potřeboval jsem to. Jestli si přejete můžu odejít.“ Řekne a je na odchodu. Marie je ráda, že tu je. Něco ji nedovoluje ho nechat, takhle odejít. Kdyby nebyl kněz, zamilovala by se do něj. Přece není vysvěcený. Pomyslí si. Netuší, že ji i Dominik miluje. Je to zaslepena láska.
Nick si mezitím našel pár informací o Dominikovi. Zjistil to, že má poblíž faru. Musí si najít pár lidí, aby Dominika zmlátily.
Sedí spolu. Ani slovo nepromluvili. Jen na sebe hledí. Oba dva k sobě něco cítí. Je to zakázaná láska, ale od čeho jsou zákony, od toho aby se porušovali.
Je tomu týden, co ji propustili. S Dominikem se setkávají potají. I dnes se budou vidět. Zamilovali se do sebe bez hlavě a za to je bude čekat trest. Za tuhle lásku bude velká bolest a utrpení. Jsou spolu v posteli. Miluji se a líbají. Nikdo z nich si nevzal ochranu. Mezi nimi probíhá velmi vášnivá předehra. Oba dva vědí, že to bude mít následky.
Dominik je rád, že zase může vidět Marií. Zamiloval se do ní bez hlavě. Zapomněl, jaký má dát za týden slib. Neví, jestli se toho má vzdát a vůbec netuší, že kněz je jeho pravý otec. Je na odchodu z kostela, kde pracuje. Zamyká kostel před výtržníky, už jednou ten kostel vykradli, nechce aby se to stalo i teď. Netuší, že za zády mu číhá Nick. Není tam vůbec sám. Je tam s ním parta borců, kterou si najal, aby mu dali do těla.
„ Ale koho to tu máme. Není to náš kněz.“ Řekne Nick.
„ Co tu chceš?“ Zeptá se Dominik. Nick vytáhne z kalhot nůž a napřáhne se k Dominikovi. Dominika na poprvé netrefí. Požádá vyššího tmavovlasého muže o pomoc, ten Dominika chytne, aby nemohl Dominik uhnout bodnutí nože. Když už leží Dominik na zemi s krvácející ránou na břiše, tak ho Nick začne mlátit hlava nehlava. Ostatní se vloupou do kostela a začnou ničit všechno, co Dominik udělal.
Kněz má zlé tušení, že by se u něho objevil otcovský cit. Obleče se do taláru a rozhodne se jít do kostela za Dominikem. Má o něho obavy. Měl se mu dneska ozvat a oznámit, jak jsou na tom s kostelem. Snad se mu nic zlého nestalo. Pomyslí si. Nasedne do svého malého trabanta a odjede.
Nicka napadne, že by mohl Dominika strčit do kostele, a pak podpálit kostel. Odnese jeho pomlácené a bezvládné tělo. Pak kostel podpálí.
„ Amen.“ Řekne a nasedne s partou do auta. Odejdou. Kostel začal hrozně hořet. Bylo to vidět až na celou vesnici. Všichni vesničané se rozeběhli ke kostelu, aby ho uhasili.
Kněz je u kostela. Má velké obavy, že je uvnitř kostela. Rychle tam vklouzne, aby svého zachránil. Celý kostel se pak proměnil v hořící budovu. Dominik byl zachráněný.
„ Vydrž to synku.“ Řekne tichým ustrašeným hlasem. Bojí se, že by mohl Dominik zemřít. Vesničané se marně snaží kostel uhasit, ale nic tomu už nejde zabránit. Přišli pozdě.
Kněz pak odvezl Dominika do nemocnice, aby ho ošetřili. Dominik ztratil hodně krve a lékaři nemají bohužel krev typu O+. Jedině jeho otec měl stejnou krev, jako on. Dal mu jí tedy. Nechtěl, aby zemřel a nedozvěděl se pravdu. Byl si jistý, že mu to řekne.
Seděl v čekárně a čekal na to, jak dopadne synova operace. Začal více přemýšlet o chybách, kterých se dopustil. V tom přemyšlení ho vyrušila mladá žena. Byla to Marie. Přisedla jsi vedle kněze. V ruce držela přívěsek, když se na něj kněz podíval, zděsil se. Dominik se o ní vůbec nezmínil.
„ Kde jste našla ten přívěsek? Dcero.“ Zeptá se kněz. Marie mu pohledne do očí. Má je stejné, jako Dominik. Uvědomí si, že to není žádná náhoda.
„ Proč jste mu neřekl pravdu? Jednou to zjistí. Jak myslíte, že bude reagovat?“ Položí mu tu samou otázku, jakou si pokládal celá léta.
„ Jak to můžete vědět? Kdo vlastně jste? Já vás asi poznávám. To vám Dominik už po druhé zachránil život.“ Tahle informace Marií ještě víc nezjistila. Na chvíli se umlčela.
„ To není možné.“ Nevěděla, co jiného má říct. Zamilovala se do něj.
Nick je celý rozhořčený, že jeho plán nevyšel. Večer se půjde podívat za Dominikem, aby to s ním skoncoval a mohl se více věnovat Marií.
Marie už může za Dominikem do pokoje. Nejraději je pouze s ním. Dominik měl velké štěstí. Po těžké operaci je velmi slabí. Marie si k němu potichu přisedne. Začne ho hladit po jeho černých vlasech. Je půl jedenácté, takže je nikdo na pokoji nevyrušuje. Sem tam se za Dominikem přijde podívat sestřička.
Nick, převlečený z doktora, se jde podívat do pokoje, kde se skrývá známí párek. Otevře dveře od pokoje. Vidí tam jen bezmocného Dominika, protože Marie si šla odskočit na WC. Možná tohle zachránilo Dominikův život. Když se Nick snaží odpojit všechny hadičky, Marie ho ze zadu praští židlí. Nick se proto skutálí na zem. Ale to ho vůbec nezastaví. Stoupne si a začne Marií nahánět. Ta před ním utíká do operačního sálu.
„ Ale přestaňme si hrát na honěnou.“ Řekne rozčileným hlasem Nick. Chytí Marií tak silně za ruku, že ji málem utrhne. Marie v rychlosti stihne vzít ze stolu skalpel. Vezme si ho do druhé ruky. Nick ji začne hrozně mlátit. Tím skalpelem, který má v ruce, bodne Nicka přímo do hrudi. Oba dva se skutálí na zem. Nick je na místě mrtví. Marie je ve velkém šoku. Její noční můry už skončili.
Ráno se šla podívat za Dominikem. Když se stal ten incident, Dominik se právě probudil. Je ráda, že ten střet s Nickem přežila. Ruka, kterou má zlomenou, ji občasně bolí. Jde do pokoje za Dominikem. Nejdřív zaklepe na dveře, a potom vstoupí.
„ Ahoj. Ty jsi mi, ale nahnal strach.“ Řekne nešťastná Marie. Dominik se opatrně posadí.
„ Ahoj. Co se ti to stalo s rukou?“ Zeptá se ji na její zlomenou ruku.
„ Jen jsem se s Nickem kočkovala.“ Odpoví a začne se smát. Dominik je celý zděšený.
„ Cože?“ Zeptá se nejistě. Marie si k němu sedne a začne ho vášnivě líbat.
„ Že se nestaneš knězem. Já a tvůj táta by si to nepřál.“ Řekne Marie.
„ Nestanu. Jen tebe miluji. Ty znáš mého otce?“ Zeptá se ji. Chtěl by se, alespoň dozvědět jméno, toho muže, který ho odpustil v těch nejtěžších chvílích jeho života.
„ Ano. Měl si ho tak blízko, že jsi o tom ani nevěděl.“ Odpoví. Dominik to vůbec nepochopil.
Kněz je připravený říct svému synovi celou pravdu. Nebude déle čekat. Je už blízko Dominikova pokoje. Zaklepe a vstoupí. Když spatří Marií, znejistí.
„ Dobrý den otče.“ Pozdraví kněze Dominik. Marie si zatím odejde koupit kafe. Už ho moc potřebuje.
„ Ahoj synu. Musím ti něco říct o tvé matce.“ Řekne něco, co Dominika velmi zaujme.
„ Vy jste znal mou matku? Jaká byla?“ Zeptá se ho Dominik.
„ Ano velmi dobře znal. Jsem tvůj pravý otec Dominiku. Ten přívěsek máš ode mě. To já jsem ti ho dal, když jsi byl malý.“ Řekne celou pravdu, kterou skrýval mnoho let.
„ To není možné. Vy jste mi lhal a já vám tolik důvěřoval. Vypadněte z mého pokoje.“ Je celý zklamaný. Kněz ty celá léta nic jiného nečekal a hned odešel.
Marie se vrátila do pokoje. Spatřila tam Dominika velmi utrápeného. Hned věděla, co se děje.
„ Proč jsi to udělal? To jen díky němu žiješ. To on ti dal svoji krev. Chtěl by ti to vynahradit. Odpusť mu.“ Řekne a pohladí Dominika po tváři.
„ To se nedá odpustit. Ani tou krví.“ Řekne rozčilený Dominik.
„ Dominiku nedělej tu samou chybu, co dělal on.“ Řekne Marie a chytne Dominika za ruku.
Kněz je ještě v nemocnici. Na hrudi cítí palčivou bolest a po chvíli se schoulí k zemi. Měl srdeční příhodu. Na může v jeho věku to bylo moc. Doktoři ho vyšetří a odvezou to samého pokoje, kde je Dominik. Když Dominik spatří svého otce takhle bezmocného, jeho nenávist se přežene.
„ Jak mu je doktore?“ Zeptá se ošetřujícího lékaře.
„ Tohle je jeho třetí příhoda. Umírá.“ Odpoví na Dominikovu otázku.
„ To snad není pravda.“ Řekne smutným hlasem Dominik. Nechce svého otce ztratit. Ne takhle.
Když se kněz probudí, všimne si toho Dominik. Upřeně se na něj zadívá.
„ Neumírej otče.“ Řekne a pomalu si sedne vedle jeho lůžka.
„ Odpusť mi synu za to, co jsem udělal.“ Kněz požádá Dominika o odpuštění.
„ Už dávno jsem ti odpustil.“ Řekne Dominik .
„ Teď můžu v klidu odejít.“ Potom, co tahle slova kněz vyslovil, zemře.
Po dvou dnech se koná pohřeb. Všichni na něm jsou, dokonce i Mariiny rodiče.
„ Tenhle muž byl velmi důležitou osobou. Věděl dobře poradit. Všechny miloval, jako své děti.“ Řekne Dominik svou řeč, která je pouze ze srdce. Marie ho obejme. Za chvíli to bude její manžel, a dokonce otec jejího syna. Bude mu to muset říct.
„ Musím ti něco říct.“ Pošeptá to tichým hlasem.
„ A co lásko?“ Zeptá se Dominik. Velmi ho to zaujme.
„ Budeš táta.“ Odpoví a to Dominikovi zvedne náladu. Něco se narodí a něco umírá.
„ Kdyby se toho dožil táta.“ Řekne Dominik a to donutí Marií, udělat nejlepší věc na světě. Přijde ke své rodině. Upřeně se zadívá na svého tátu. Vztek a nenávist ji přešel.
„ Odpouštím ti tati.“ Řekne upřímným hlasem Marie. Jejího tátu to rozpláče.
„ Promiň mi dcero. Zachoval jsem se špatně. Uvědomil jsem si to možná moc pozdě.“ Odpoví její táta. Změnil se protože má rakovinu krve.
„ Proč pozdě?“ Zeptá se ho Marie. On chvíli mlčí a jen se mu z očí ženou slzy.
„ Mám rakovinu krve.“ Odpoví.
„ To snad není pravda. Tati.“ Marie se rozpláče a obejme ho. Lituje toho, že si přála jeho smrt. Netušila, že to mohlo takhle dopadnout. Nenáviděla se za to, co řekla.
„ Co se ti stalo?“ Zeptá se ustaraný Domini své nastávající.
„ Táta má rakovinu krve.“ Odpoví a rozpláče se.V Dominikově náručí se cítí v bezpečí.
„ To mě mrzí.“ Pokouší se ji utěšit.
„ Mě taky.“ Řekne tichým hlasem Marie a políbí Dominika.
„ Mysli na zítřejší svatbu, a také na naše dítě.“ Praví slova velké útěchy a pravdy.
Svatba je na spadnutí. Přijdou na ni všichni, které Marie potkala. Samozřejmě i Mariiny rodiče. Dominik žádné nemá, ale Mariino štěstí, mu je nahrazuje. Je rád, že tu pravou lásku našel. Ale ještě bude muset udělat důležitou věc. Ten kostel Sv. Petra bude muset postavit znova. Dal přece slib svému otci a to se musí dodržet.
Už jsou spokojeně oddáni. Nic jim už v štěstí nebrání. Marie se už smířila s otcovou nemocí. Bude s ním bojovat, proti ní. A věřte, že se jen tak nevzdá.
Stavba kostela se dala do pohybu. Všichni se ji ujali, protože všichni věřili ve spravedlnost. Každému tenhle kněz pomohl a oni mu jsou za to vděčný i Dominik je. Odpustil mu už dávno.
„ Mám tě rád tati.“ Řekl Dominik, když stál u jeho hrobu. Už má pěkného potomka. Je to syn. Jmenuje se Augustin po dědečkovi. Marie se šla podívat na hrob svého tatínka, který před týdnem zemřel. Jediné štěstí nachází v Dominikovi a v malém Augustinovi. Je ráda, že není na tomhle světě sama. Měla velké obavy, že všechno ztratila, ale přitom našla.
„ Mám tě ráda tatínku. Kdybys tu byl.“ Řekne smutným hlasem. Dominik ji obejme.
„ On tě vidí a je velmi šťastný. Je na tebe pyšný.“ Řekne a obejme ji. Marie drží svého syna v náručí a při pomyšlení na něj, nemůže plakat. Je šťastná, že není na tomhle světě sama, a že má dva poklady, pro které může žít.
Láska je pro ně kouzlo. Každý potřebuje lásku.