Libovej frajer

Sedím v autobusu a mám špatnou náladu, dneska jsem dostala čtýru z matiky a kouli z bižule. To bude zase doma kázání! Dívám se ze zašpiněného okna na ubíhající silnici, přerušovaná čára se mění v jednu dlouhou a nekonečnou, to je nudáááááá, když v tom mě vyruší dívčí vypísknutí, proberu se a ohlédnu se na zadní sedadlo, no jistě, kdo jiný než moje jednovaječné dvojče Simona. Už zase flirtuje s Petrem, je tam samozřejmě i Vítek, Libor a Luboš.
Najednou stařičký autobus prudce zabrzdí, přičemž samozřejmě se moje tělo zarazí o sedačku přede mnou a rozčílený autobusák se nahrne dozadu, sleduji, jak řve na vystrašenou ségru. Varoval jí už asi tisíckrát, že nemá v busu dělat „brajgl“ Ta se beze slova sebere a vystoupí, není zvyklá z lidmi diskutovat, když ví, že to nikam nevede - na rozdíl ode mě.
Super, mám volný kvartýr, nesnáším, když mi před klukama konkuruje Simča. Odmalička je víc drzejší, sebevědomější a pro kluky přitažlivější než já, přestože jsem o pět minut starší. Možná je to tím, že je mladší a má míň rozumu?!
„Čauky, kluci!" řeknu a sednu si na zadní sedadlo, kde se rozvalím mezi Luboše a Vítka,
„Nazdárek, Kamčo!" řeknou oba najednou.
„Co ste tu blbli?" zeptám se a podívám se na Vítka. Je to fakt kořen, prostě kus! Líbí se mi už dost dlouho, ale vím, že na něj prostě nemám, je to frajírek, který je zvyklý na lepší „zboží“.
„Ále, zase se Simona předváděla, vždyť to znáš!" předběhne Vítka, který už se nadechoval, Luboš, dlouhovlasý blonďatý kluk, kterého znám už strašně dlouho, hrál si se mnou, když jsem byla malá na pískovišti, je to hrozně fajn kluk.
„Jó, to teda znám!" povzdechnu si při myšlence na svojí protivnou sestru.
Autobus opět prudce zabrzdí. Řidič znovu vlítl dozadu. Co se stalo?
„Tak ty si nedáš pokoj? Ven!" rozkřikne se asi na mě.
„Já?" řekla jsem a ukázala obráceným palcem na sebe. Nechápu, o co mu vůbec jde! Záhy ale pochopím on si mě spletl se Simonou! No ještě aby ne, vždyť jsme skoro k nerozeznání, i učitelka na základce měla problémy nás rozeznat jednu od druhé, ale jen do té doby, než jsme se začali jinak česat a oblékat.
„Kdo asi," řekl ale najednou si uvědomil, „kde ses tu vzala, vždyť si vystoupila?"
„Já sem dvojče té, kterou ste vyhodil, těší mě, Kamila Hrachovcová!" řekla jsem a podala mu ruku.
„Ze mě si nikdo blázny dělat nebude! Ty si ta holka a nevystoupila si," řekl a ještě pokračoval, „vypadni, teď už si tě pohlídám!"
„Proč bych měla vystupovat, když sem nic neudělala, nevíte?!" bráním se, je to pěknej slizoun!
„Tak ty budeš ještě odmlouvat? No, to je vrchol drzosti. Ven!"
Teď jsem pochopila, že hádáním se nic nevyřeší, dobře, dál už se s nim hádat nebudu. Když ale vystupuji, tak si neodpustím poznámku: „Tak tohle - vám neprojde!"
Teď se ozval Vítek. Vítek?!
„Pane, to opravdu není tamta, jsou dvojčata!"
Autobusák nic neřekl a vrátil se dopředu. Vítek na nic nečekal a vystoupil.
„Počkej, Kamčo!" zavolal na mě.
Otočila jsem se: „Vítku, proč si vystoupil?"
„Ten řidič je vopravdovej magor, du radši s tebou , aby se ti něco nestalo." řekl Vítek. A úplně božsky se usmál. No podívejme se na něj!
Pokusil se mě chytit za ruku, ale to se mu nepovede! Šli jsme tedy vedle sebe. Vítek se pokusil znovu, tentokrát mu to vyšlo. Co se mu stalo, on se snad zbláznil, či co?!
Zrovna jsme vcházeli do veltruského parku, v tom se na mě Vítek tak podíval, usmála jsem se, asi to vzal výzvu. Přitáhl si mě k sobě: „Moc se mi líbíš, Kamčo!" řekl a dal mi pramínek, který mi padal do očí, za ucho.
„Jo? Nelíbí se ti spíš Simona, vždyť sme jedna jako druhá!" Zeptala jsem se překvapeně a trochu nesměle, to bych teda neřekla, že zrovna on bude ten, kterému se líbím.
„Moc, myslim, že sem se do tebe zamiloval! Vůbec nejste stejný, ste každá úplně jiná, ale ty si krásná a fajn, to se o Simoně říct nedá!" odpověděl a chtěl mě políbit, odvrátila jsem hlavu. Jestli si myslí, že mě takhle lehce dostane, tak to se teda hoch plete! Nejsem jako Simona! On ale není na takovéhle odmítnutí zvyklý, holky mu sami padají do náruče a on si jenom vybírá ty nejlepší sousta. Tak uvidíme jak se na tohle zatváří.
„Zapomeň na to, frajere!“ vykřikla jsem a vytrhla se mu z objetí.
Nikdy by mě nenapadlo, že osmnáctiletej frajer jako je Vítek by se mohl zajímat o mě , pubertální skoro šestnáctku.
„Proč ne? Já vim, že se ti líbim, je to na tobě vidět!" řekl sebevědomě.
Vytřeštila jsem oči: „Co si o sobě vůbec myslíš, ty libovej frajírku?" vyjela jsem na něj, tímhle mě pořádně vytočil. Jenže pak si uvědomím, že na tohle právě čekal, já káča!
„Lepší než tučnej!" ušklíbne se drze, znovu si mě přitáhne a dokonce se mu podaří krátce mě políbit.
„Ty si neuvěřitelně drzej, co?" odtrhnu se od něj rychle.
„Jasně, mě to baví!" pokračuje v provokaci, co mu je? Vždycky mi připadal v pohodě.
Do Všestud, cíle naší cesty, spolu ani nepromluvíme, taky už si nic netroufne. Já dělám, že si prohlížím, co je nového v parku, který mám asi tisíckrát prolezlý, takže opravdu nenápadné! Vítek se nejspíš snaží o to samé, jsme sehraná dvojka ?. Cestou se mu asi vyjasnilo, protože když vyjdeme na kopeček z parku, tak řekne: „Hele, fakt sorry, nemůžem to smazat?"
Tak tímhle mě příjemně překvapil, to bych od něj po dnešku opravdu nečekala! Usměji se: „Jasně!"
A je to v suchu!

„Hrachovcová, mohla byste nám prozradit, kdo psal řecká dramata a jak je rozdělujeme?" pohlédla na mě přes tlustá skla svých brýlí profesorka Kašparová. Zalovila jsem očima po třídě, Šárka otevřela svůj sešit a snažila se mi pomoci.
„Zavřete si poznámky, Jarešová!" řekne profesorka, aniž by na Šárku pohlédla, „a vy povídejte, Hrachovcová!"
„Takže,....no,....drama se dělí na tragédie a komedie, asi." vysoukám ze sebe namáhavě.
„Asi? Nebo určitě?" posune si brýle na nose profesorka.
„Asi určitě!" řeknu sebejistě, třída vybuchne smíchy, ale mě moc do smíchu moc není, jelikož vyfasuji kouli, protože nic dalšího mě už nenapadne, ačkoliv celá třída statečně napovídá, i přes mohutný smích určitých jedinců, chlapci jste opravdu vtipní!
Ještě před tím, než konečně zazvoní na velkou přestávku, podusí u tabule dva vybrané jedince, které polituji stejně jako sebe.
Potom se dočkáme vytoužené velké přestávky. Vyhrneme se z naší třídy jako stádo divokých koní a míříme si to rovnou na kuřárnu. Musím říct, že je to můj nejhorší zlozvyk, myslím kouření, ale nemůžu si prostě pomoct. Už se úplně třesu a nemůžu se dočkat, až si zapálím. Dokáže mě to neuvěřitelně uklidnit, ta baba Kašparová mě zase jednou naštvala!
Najednou se vedle mě objeví Vítek, chodí taky na náš gympl, takže to není nic neobvyklého ani nemožného, je to celkem reálné. A právě stojí hnedka vedle mě a krásně se usmívá! Nejradši bych ho zulíbala, když ho takhle vidím
„Ahojky Kamčo, čus Šárko, nemáte žváro?" zeptá se, když se na něj podívám tak šílím, včera měl pravdu, fakt se mi líbí. HODNĚ.
Sáhnu do zadní kapsy džínsů a vytáhnu krabku, prostě musím, i když už mám málo, nemohu mu nedat! Vezme si jednu červenou redku a poděkuje, kupodivu neodejde ke skupince namachrovaných třeťáku, postávající opodál, do které patří, ale zůstane u nás. Ráda bych si věřila, že u mě! Šárka na mě mrkne, moc dobře, co mi právě přetýká přes sušenky, co mi šrotuje v hlavě. Úplně nenápadně hlavou pohne, jako že jo. Šárinka mě umí vždycky bezvadně povzbudit! Je to fakt kámoška!
„Tak co řikali včera vaši?" zeptá se a jeho hnědé skoro po ramena dlouhé lesklé vlasy mu neposedně padají do čí, lehce si je odhrnuje z obličeje, aby mi mohl pohlédnout do očí. Je BOŽÍ! To je slabé slovo, nevím jak to vyjádřit, ale v jeho přítomnosti se mi příjemně točí hlava!
„V poho, řekla sem jim, že mi ujel bus, ostatně to řekla i Simona, takže mi věřili!" mrknu na něj. Krásně se usměje. Zrovna jsem dokouřila, a tak jdeme s Šárkou do školy.
„Ty vole, Vítek po tobě hustě jede!" vyhrkne kámoška, zrovna když chceme vejít do našeho příšerného ústavu..
„Myslíš? Mě se fakt hodně líbí, je sladkej!" rozplývám se nad pouhou vzpomínkou na něj.
„O kom mluvíš?" ozve se za mnou známý hlas, „doufám, že o mně!" Vítek!! To je trapas, jak to zamluvit? Otočím se, samozřejmě, že je to on, jeho hlas bych poznala vždycky, snad i na 100 kilometrů! Šárka jakoby nic pokračuje dál, je to opravdu nejlepší kámoška! Lepší jsem si přát nemohla.
Zastavím se u vchodu do školy. Podívám se na něj a nemusím nic říkat. Ano,on mi včera otevřel oči, i když se mi to včera zdálo frajerský, měl pravdu a já jsem mu za to dneska vděčná. Uvědomila jsem si, že se mi vždycky líbil, akorát jsem si to nedokázala přiznat. Byla jsem prostě srab, ale teď už vím, že ho opravdu chci a chci si to přiznat! A to co nejdřív!
Podívám se mu do jeho nádherných očí, pomalu se ke mně přibližuje, nejprve se zlehounka dotkne mých roztoužených rtů, po chvíli to přejde ve vášnivý polibek. Obejme mě kolem boků a já jeho kolem krku, cítím ho po celém svém těle, konečně, jak sem na tuhle chvíli čekala. Vždycky jsem si myslela, že se to může stát jen v románech, ale teď už vím, že to pravda není a může se to přihodit i obyčejné holce z gymplu.
Jsem opřená o budovu školy a vnímám pouze Vítka.
Vyruší nás ale hlas, který bych taky vždycky poznala. Češtinářka Kašparová! Ta baba je snad všude! Mělo by se změnit rčení-kam nemůže čert,tam nasadí ženskou na: tam nasadí babu Kašparovou ! ?
„Abyste ji nespolkl, kolego Kroutile! A vy, Hrachovcová, byste se místo této zábavy měla věnovat řeckým dramatikům!" podotkne, když vchází do školy, jakoby mimochodem.
Podíváme se na sebe a vyprskneme smíchy, to nehrozí! Taky se smějeme té představě, že profesorka Kašparová pokládá líbání za zábavu! No co, má pravdu! Takže od této činnosti nehodláme upustit! V žádném případě!!!