Osudová šance

Zašátral v kapse tmavě modré bundy pro mobil, aby ho podesáté zase vrátil zpátky. Nic. Ani stopa po té, kvůli které sem před půl hodinou přišel. Nevěděl, proč ho nohy zavedly zrovna sem, do skate parku. Prostě si jen sedl na jednu ze skejťáckých ramp a dlaněmi si podepřel hlavu. Chvíli se díval na partu kluků, co sjížděli vedlejší rampu, chvíli se díval do dálky. Pak mu zrak spočinul na jeho botaskách. Zvedl se vítr. Pár neposedných pramínků tmavě hnědých vlasů mu spadlo do očí. Trhnul hlavou, aby je vrátil zpátky na své místo, čímž zvedl oči k nebi. Ty nádherné čokoládové oči, na jejichž dlouhých řasách se zatřpytila perla. Doopravdy brečel jen málokdy, teď však k tomu neměl daleko. Rozešel se s tou, kterou tolik miloval. Tisíckrát si zakázal jedinou myšlenku nebo vzpomínku na ni, tisíckrát to však porušil a nedokázal myslet na nic jiného. Znovu se rozhlédnul po skoro prázdném okolí. Partu bezstarostných skejťáků vystřídaly tři holky. Holka – už zase! Rychle se podíval jinam, ale bezúčelně – jedna z nich si ho všimla.

***

Na rozdíl od svých kamarádek, které vtipná hláška rozesmála, se jen pousmála. Jindy by se smála s nimi, teď však nemohla. V srdci ji tížila pouhopouhá trhlina, kterou způsobil někdo, komu tak věřila, ale on jí jenom využil, ublížil. Skončilo to před dvěma měsíci a bolí to pořád. Někdy míň, jindy víc. Skutečnost je však taková, že jen tak někomu už neuvěří...
Náhle trhla hlavou. Modré oči, které uvěřily, jí spočinuly na neznámém klukovi, který seděl sám na skejťácké rampě. Proč tu sedí tak sám? Proč má hlavu položenou v dlaních? Že by se s někým rozešel? Tohle moc dobře znala. Věděla, jak moc ho to trápí. Věděla, jak se cítí a na co myslí.
,,Sleduješ?“ dloubla ji do zad její kamarádka.
,,Ale jo,“ odpověděla vyhýbavě. Holky se na ni přezíravě zadívaly. Nedalo jim žádnou práci přijít na to, co bylo v tuhle chvíli důležitější než ony. ,,Je smutnej,“ vysvětlila rychle.
,,Jo, jasně,“ usmály se.
Teď už si zase povídaly všechny tři, ale její zrak se chvíli co chvíli stáčel k tomu smutnému neznámému. V pár chvílích se dokonce střetli.
,,Už bude půl čtvrtý, jdeme,“ rozhodly holky.
Jí se ale nechtělo. Nechtěla jít s nimi naproti další kamarádce, chtěla zůstat tady, s ním... I když ho vůbec neznala, to tajemství chtěla rozluštit.
Prosím tě, vždyť je to jenom kluk, kterýho jsi navíc nikdy neviděla. Nevíš proč tu tak sedí, nevíš nic. Jakoby ty věty vyčetla z kamarádčiných očí, když se na něho naposledy podívala u mostu přes řeku. Stejně už odcházel... Když ale procházel vstupní bránou, otočil se na ni. Jenom na chvíli, pak se otočil zpátky k východu a pokračoval v cestě.
Třeba měla ta kámoška pravdu, říkala si. Je to jenom kluk... Má pravdu. Určitě. Byl to jenom kluk, ale ten, se kterým se před dvěma měsíci rozešla. Nemůže jí stát v cestě, ne teď, ne dneska...
V tu chvíli se rozhodla.
,,Holky, já za váma dojdu trochu pozdějc,“ řekla pevně.
Kamarádky se přezíravě pousmály. ,,No jak chceš, ale řekla bych, že už ho nenajdeš. Stejně ti ale budem držet, a to nejen místo.“
,,Díky,“ špitla. Otočila se a pádila na místo, kde toho kluka viděla naposledy. Holky měly pravdu, už tu nebyl. Podívala se po nejbližším okolí, ale bez výsledku. Nenašla ho.
,,Kruci,“ řekla nahlas, když se vracela zpátky. Nebyl to jenom smutný a neznámý kluk, cítila v něm zároveň i někoho jako byla ona sama.
Najednou si vzpomněla na slova písničky You´re Beautiful od Jamese Blunta: ,,Nemyslím si, že ji ještě někdy uvidím, ale sdíleli jsme okamžik, který bude trvat až do konce.“
Přesně. Jestli to má být osud, ti dva se tu zítra o půl čtvrté potkají.