...Smrt mé lásky...

Jako každý den, jsme si psali na chatu. ICQ jsi nechtěl, přišlo Ti zbytečné. A já si na to za ten rok už nějak zvykla. Celý den jsem se těšila, až si sednu k PC, rozjedu lide a budu si psát s Tebou. Už automaticky jsem Ti napsala, že jdeme na chat. Rozjela jsem svojí oblíbenou místnost, do které chodím už od jejího založení. Všechny jsem pozdravila a jen čekala, až přijdeš. Nebylo to dlouho. Vždy jsi přišel hned. Vše začínalo jako vždy, pozdravy, optání jak se máme. A hlavně nechyběly ty nádherný slůvka, který jsi mi psal. Byly mou drogou. Vždy jak jsem je déle nečetla, měla jsem absťák, hned jsem Ti psala SMS, jen abych věděla, že myslíš neustále na mě tak, jako já na Tebe.

Jenže tenhle den byl něčím jiný. Hrozně mě trápilo, že nejsme spolu, že Tě nemůžu obejmout a políbit. Byla mezi námi dálka, ale i ta se dala překonat, jenže ty jsi byl něčím výjimečný. Dával si přednost přátelství než lásce. Věděl si, že kdybychom se viděli, změnilo by se to a my bychom nebyli tak skvělí přátelé jak do teď. Nechtěl jsi mě nikdy ztratit. A věděl jsi, že jako přátelé spolu budeme déle, než kdybychom spolu chodili. Myslel jsi vždycky hodně do budoucnosti. Marně jsem se snažila Ti vysvětlit, že máš žít přítomností. Bál ses rozchodu. Bál ses toho, že si už nikdy neprohodíme žádné písmenko, žádné krásné slůvka, proto jsme byli „jen“ přátelé. Ale já za to byla vždycky vděčná. Miloval jsi mě, snažil ses, ať jsem šťastná. Trápila jsem se kvůli svého kluka, ty jsi mu napsal e-mail, prostě jsi pro mě chtěl to nejlepší. Postupem času jsem se do Tebe zamilovala taky. Bylo mi s Tebou prostě báječně. Hodiny na netu s Tebou ubíhaly jako sekundy.

Ale zpět k dnešnímu dni. Vždy jsi vycítil, když jsem se trápila, ale přetvařovala se, že jsem O.K. a nebylo tomu jinak i dnes. Hned jsi mi psal, co se stalo. Dával sis to za vinu, že jsi slaboch, že nepřijedeš. Napadla mě hnusná věc, psala jsem Ti e-mail. Bylo v něm, že jsi báječný človíček a samé hezké věci, jen na konci bylo napsáno: „ Davi, já vím, že je to ode mě hnusné, ale buď se do měsíce uvidíme, nebo si přestaneme psát. Trápí mě to, že nejsme spolu.“

Mezitím jak jsem psala ten e-mail, jsme trochu pohádali. Chtěl jsi to skončit, to psaní, všechno. Jen abych zapomněla a netrápila se. Snažila jsem se Ti vysvětlit, že na Tebe jen tak nezapomenu. Že to prostě nejde, a že nechci nic končit. Začal ses se mnou loučit, ale já Ti napsala, že si máš přečíst e-mail, popřemýšlet a pak se mi ozvat. Zbaběle jsem utekla z netu.

Ležela jsem v posteli, koukala na VyVolené a čekala na tvou SMS. Každá minuta byla jak hodina, pořád jsem kontrolovala mobil, jestli mi nepíšeš. Pořád nic, začala jsem být čím dál víc nervózní. Po chvíli mi přišla SMS, skočila jsem po mobilu jak malé dítě po nové hračce. V očekávaní, že mi píšeš ty jsem otevřela SMS, bylo v ní, že sis sbalil věci, vzal všechny peníze, zavolal na nádraží a objednal si jízdenku na první vlak, co jede do Frýdku. Psala mi to Sylva, kdo jiný. Tvá nejlepší kamarádka, se kterou jsi bydlel. Nemohla jsem jí odepsat, měla zase zablokovaný mobil, takže jí nešly přijímat SMS. Po chvíli mi volala, kecali jsme spolu asi dvě hodiny. Řešili jsme, co asi tak uděláš. Kde jsi, vzpomínali, na věci, které jsme spolu všichni tři zažili, ač přes i-net. Ale zažili jsme si srandy dost. Po dvou hodinách klábosení se Sylvou, které jsme zabili smíchem, vzpomínáním i smutněním, jsem jí oznámila, že si jdu lehnout, jinak ráno nevstanu. Řekla jsem jí, že kdyby se něco dozvěděla, má se mi ozvat. Odsouhlasila, popřála mi dobrou noc a krásné sny.

Zase jsem si lehla do postele a snažila se usnout. Jenže jsem nějak nemohla, měla jsem nějaký divný pocit, že se něco stalo. Pořád jsem na Tebe musela myslet. Kde jsi. Co děláš za blbosti apod. Do ticha mi zavibroval telefon. Celkem jsem se lekla, ale hned jsem po něm šáhla a začala si číst SMS: „Tak ho nečekej, je v nemocnici! Ku*wa! Já ho nenávidím“ Tak jedu do nemocnice. Dobrou noc, Sylva“ nechápala jsem, co se děje. Jelikož bylo po půlnoci, zkusila jsem, jestli už bude SMS přijímat. Odepsala jsem jí, co se stalo. Odepsala mi skoro hned : „Nic zatím nevím, volal mi ten jeho kamarád z nemocnice. Řekl mi jenom, že je na tom blbě. Hned jsem jí psala, že až bude vědět něco bližšího, ať mi okamžitě píše, nebo volá, prostě, ať se ozve.

„bzzzzzzzzzzzzzzzz“ kurec, co to je? Budík… Ani nevím, jak jsem usnula, asi únavou. Hned jsem zkontrolovala mobil, jestli to byla jen noční můra, nebo se to stalo fakt. Bohužel to bylo doopravdy. Začala jsem se svým ranním rituálem. Koupelna, kuchyň, pokoj… Asi po 20-ti minutách mi zazvonil mobil. Další SMS : „Ivet, ráda bych Ti řekla něco víc než to, že je v bezvědomí, ale ti chuji mi nic neřeknou, protože nejsem příbuzná.Ten kamarád se ale šťastně netvářil. Sylva“ neudržela jsem se na nohou, spadla jsem na zem. Okamžitě jsem jí psala, co se stalo, proč je v bezvědomí, jak se to stalo. A hlavně to, že je to má vina, kdybych mu nepsala ten blbý e-mail. Další SMS přišla v zápětí : „ Nemůžeš za to, že je David tak citlivý. Nevím, jak se to stalo. Srazilo ho auto, nebo pod něj skočil. Uvidíme, jednou nám to řekne sám“ Néé… je to kvůli mně. V hodně věcech jste byli se Sylvou stejní, hlavně v tom optimismu. Viděli jste ve všem krásné. Obdivovala jsem vás za to. Jenže teď ležíš v nemocnici, kvůli mně. Jsi v bezvědomí a já Ti nemůžu pomoct. Tohle mě ubíjí.

Celý den ve škole brečím. Všichni mě utěšují, že budeš v pořádku. Že se zase uzdravíš a budeš mi psát ty nejkrásnější slůvka. Jenže já tomu nevěřím, nejsem tak naivní, jak vypadám. Spíš si nechci dělat naděje, kdybych věřila, že přežiješ a ty bys umřel, složilo by mě to ještě víc. Snažila jsem se s tím nějak smířit, ale nějak se mi to nedařilo. Se Sylvou jsme si psaly celý den, podporovala jedna druhou. Zjistila jsem, že máš za sebou náročnou operaci, která dopadla dobře. Aspoň něco!

Večer sedím jako obvykle na netu, píšu si se Sylvou. Napsala jsem jí, že kdyby ses probudil, ať ti vzkáže, že Tě hrozně miluji. Chvíli jsme si psaly a pak mi řekla, že jde. Rozloučili jsme se a počítala jsem, že mi napíše, kdyby něco. Po nějaké době mi přišla SMS: „Ahoj? Jak mám začít? Je to můj nejhorší den v životě. On mě tady nechal! Úplně samotnou! Já to bez něj nezvládnu! Řekni, že to není pravda. Sylva“ Ne, to nesmí být pravda. Třeba se ti jen přitížilo. „ Co se stalo Sylvi. Prosím Tě, řekni mi, že neumřel! Nesmí! Neee! Ivet“ Nečekala jsem dlouho a „ Na chvíli se probral, seděla jsem u něj a držela ho za ruku. Vzkázala jsem mu, že ho miluješ a on mi odpověděl, že on Tebe taky a navždy usnul! Ne, já to nedám!“ Tak tohle je můj konec!! Neodepsala jsem jí, neměla jsem na to. Šla jsem si lehnout, ale věděla jsem, že nebudu spát. Celou noc jsem brečela, myslela na Tebe. Ptala se proč, proč jsi mi to udělal. Proč jsi nebojoval! Proč jsi mě tu nechal, vždycky jsi mi psal, že se mě nikdy nevzdáš. Že mě nikdy nechceš ztratit. Miluji Tě, Davide.

Je to už čtvrtý den. Sedím a píšu náš příběh. Brečím pořád. Všechno mi Tě připomíná. Neustále na Tebe musím myslet. Ubíjí mě skutečnost, že mi nikdy nenapíšeš, že jsem tvá nádherná princeznička, kterou hrozně miluješ. Mám šílenou chuť jít za Tebou. Skončit s tímhle životem. Jenže nechci, aby takhle trpěl někdo z mých blízkých. Vím, jaká to je bolest a nechci, ať ji prožívá někdo kvůli mně!

Miluji Tě, zajíčku. Jednou se spolu sejdeme.