Kluk z parku IV.

„Takže ty se mnou nic mít nechceš?“
„Víš moc dobře, že to tak není. Nechápeš to.“
„Tak já to nechápu? Samozřejmě, že to chápu! Jen si se mnou hraješ, jako kdybych byla pitomá hračka pro malé děcko.“ Na jednu stranu jsem chtěla vysvětlení a na druhou jsem ho za to nenáviděla.
„Jak tohle můžeš říct?“ V jeho očích se blýskl výraz zklamání. „Asi nikdy nepochopíš, jak se teď cítím.“
„Tak mi to řekni!“ vyjekla jsem úsečně a ihned jsem si uvědomila, že zním sobecky, jako by mi na něm vůbec nezáleželo. „Promiň, nechtěla jsem být hnusná.“
„Pojď nahoru, prosím, já se ti to tam pokusím vysvětlit.“ Políbil mě.

„Tak koukej, moc dobře víš - určitě ses o mě s někým bavila, jinak si nedokážu vysvětlit to, jak víš, kde bydlím, jak se jmenuju atd. - a vlastně jsi mě viděla a vůbec se mě nebojíš.“
„Ale-„
„Nepřerušuj mě, když to chceš slyšet tak bez zbytečných řečí. Sedni si sem a prostě poslouchej. Problém je v tom, že si uvědomuji, jakej jsem byl na ostatní, proto vím, že na tebe jinej nebudu. A to je to, co nechci. Nechci tě ztratit, ale vím, že bys mě nechala jako všechny ty předtím. Já prostě neumím být takový, jakého bys mě chtěla. Záleží mi na tobě, ale být se mnou…tě zničí.“
Teď se přerušení nevyhne. „Máš mě rád?“
„Jak se takhle můžeš ptát? To víš, že mám, vždyť jsem ti to teď řekl.“
„Tak mi prosím dopřej to, po čem toužím.“
„Ty mě snad neposloucháš! Nebo nechceš slyšet to, co ti říkám.“

Jak mu jen mám říct, že ho miluju takového jaký je?
„Prostě se nedívej do budoucnosti. Je jenom teď. A teď jsem tady s tebou. Myslíš, že bych přišla, kdyby -“
„Kdyby ti na nás nezáleželo.“
„Já jsem ochotná být s tebou i za cenu toho, že ke mně budeš hrubý. V dobrém i zlém, chápeš? Mám tě ráda.“
Potom už nikdo z nás neřekl ani slovo, odpovědí mi byl polibek a co dál, raději rozvádět nebudu.

Jen jsem chtěla, abyste všichni věděli, že se lidé dokáží změnit, ale k tomu musí milovat. Tom mě ještě nikdy neuhodil a to už jsme spolu víc než rok…