Prázdninový sen I.

Už je to tady. Sedím v autě a koukám z okýnka na postupně ubíhající krajinu.
„Tak co, holky? Těšíte se?“
Ach jo. Klasická otázka, kterou slyším už nejmíň čtrnáct dní předem. Ségra odpoví, že jo a já něco nespokojeně zamručím.

Ne, že bych se netěšila, ale představa dvou týdnů strávených v Chorvatsku s našima, ségrou a známýma, co mají dva kluky, čtyři a šest let, mě dostává do čím dál větší depky. Ani utěšování holek, že tam můžu sbalit nějakého opálenýho a krásného Chorvata, mi nezvedlo náladu. Vím, že se to nikdy nestane. Já a sbalit kluka? No tak to dovolte, abych se zasmála. Moje milostné zkušenosti jsou příliš malé. V prváku jsem chodila měsíc se spolužákem, ale toť vše. Zamilovaná jsem sice hodně často, ale bohužel jen platonicky, protože si toho kluka netroufnu oslovit. Akorát si pořád stěžuju všem kolem sebe.

Zívnu a koukám na vycházející sluníčko. Je pět hodin ráno a jenom blázen by v tak hříšnou hodinu vylezl z postele. Jen naše rodina. Uklidňuju se tím, že aspoň nepojedeme v horku a budeme tam dřív. Strčím do uší sluchátka od MP3ky a zaposlouchám se do mých oblíbenců No Name. Skvělá kapela na odreagování.

Nechám svoji fantazii plout, stejně jako mráčky na obloze. Představuju si, jak ke mně na pláži přijde krásnej kluk a bude mluvit česky, takže bych měla naději, že to nebude jen letní láska…snění. Moje oblíbená a velmi častá činnost. Akorát, že se snad žádný sen v mém životě nestal realitou.

Už jsme na Slovensku, do itineráře si zapíšu čas a počet kilometrů. Sepisuju takhle cestu každý rok a docela mě to baví. Za chvíli se znova ponořím do poslouchání písniček a pomalu usínám.

Probouzím se v Maďarsku a musím se smát, jako každý rok společně s rodiči, legračnímu jazyku. Nápisy všude kolem se nedají přečíst a co teprve když na vás nějaký Maďar promluví! Je to jako kdyby někdo vysypal písmenka ze hry Kris-Kros a poskládal je zmateně vedle sebe. Hrůza.

Zaparkujeme před Tescem jako každý rok.
„Jé, já se těším na guláš!“
„Seš normální? Vždyť je teprve osm hodin,“ zmateně se díváme po ségře. Mám sice maďarskou specialitu ráda, ale vzhledem k řízku, který sloužil jako snídaně, na něj vůbec nemám chuť. Vezmeme vozíček a procházíme Tescem.
„Kdyby to bylo český Tesco, tak vás tu už můžu provést bez hledání,“ lehce se pochlubím. To jsem celá já. Ze šesti denní brigády, mám dost a poznamenalo mě to snad do konce života.
„Tati, koupíš nám ty dobrý bonbony a čokolády?“
„Jasně, kupte si co chcete.“ V tomhle je taťka strašně fajn. V cizině nám koupí, téměř co chceme. Ne nic drahého, ale různý tamní věci. Do vozíčku postupně házíme čokolády Boci, mentolový bonbony, dyňový a slunečnicový semínka a další a další věci. Ségra zklamaná z toho, že nebude mít guláš, si aspoň poručí pizzu. Porozhlídnu se po obchodě. Co kdyby se tu našel nějakej hezkej maďarskej klučina? Ale kde nic, tu nic. Ani jeden jediný. Nákup naskládáme do auta, do itineráře napíšu přestávku a pokračujeme v cestě.

Zbývá nám víc než půlka. Po dálnici v Chorvatsku cesta ubíhá rychleji. Na jedné benzínce , kde zastavíme na přestávku se mihne docela pěknej klučina. Zbytek cesty s našima debatíme o všem možným a nemožným a než se nadějeme vjíždíme do Tisna. Je to městečko napůl na pevnině, napůl na Murteru, což je ostrov, kde naše cesta končí. My ale v Tisně nekončíme, nýbrž pokračujeme až do dalšího městečka Jezera. Projíždíme městečkem taťka místo, aby to vzal normální cestou, střihne to zkratkou.
„Co blbneš? Ty nevíš, že těma uličkami se blbě jede?“ vyjede na něj mamka. Uličky jsou tu tak úzké, že vedle auta se stěží vejde člověk. Ale taťka neztrácí hlavu
„Prosím tě, v pohodě, jo? Jel jsem tudy už několikrát, tak nepoučuj!“ Mamka zmlkne.

Konečně zaparkujeme u apartmánu Vinka. Vystoupím z auta a dívám, co se tu za rok změnilo.
„Bog Petra!“
„Bog Drago!“
„Bog Pavel, Misa, Jirina!“ Drago je jako obvykle vesele naladěn a vítá se s námi. Ségra, blázen do zvířat, objeví, že si Drago pořídil nový kotě a hned ho má v náručí a mazlí se s ním.
„To je Dora.“
„Ahoj Doro!“
„Kde je Nera?“ No jo další Dragův zvířecí obyvatel. Černý pes, nějaká pouliční rasa. Ségra zůstane se zvířaty a my se jdeme ubytovat. Vezmeme si stejný byteček jako minulý rok a Drago zase ‚Něma problema‘.

Začnu vybalovat věci z auta a odnášet je dovnitř. Když máme všechno vybalené, spustí se ohromný slejvák. Chorvati by řekli, že padá kiša. Stojím na balkoně a koukám do deště. Je nádherně teplo. Chtěla bych se jít vykoupat do moře, ale na to, abych tam šla sama, vlastně abych tam šla vůbec, jsem moc líná.

První dny je trošku chladněji, dokonce chvilkami litujeme, že nemáme tepláky. No řekněte, kdo by očekával v červenci v Chorvatsku takovou zimu? Ubíhá den za dnem. Dopoledne slunění na pláži s knížkou, občas blbnu se ségrou ve vodě nebo si jen tak zaplavu.

Jedno odpoledne si všimnu, že z moře vychází opálený kluk, vlasy má vodou pěkně naježené a na tváři krásný úsměv. Lehne si poblíž nás na lehátko, ke dvěma manželům a zhruba stejně staré holce jako on. Pravděpodobně jeho rodina. Celé odpoledne po něm pokukuju a docela mě mrzí, že už jdeme na apartmán.

Druhý de dopoledne se už těším na pláž, jestli toho kluka spatřím zas. A opravdu. Jsou na stejném místě jako včera. Lehnu si tak, abych na něj viděla, jen když zvednu oči od knížky. Po chvíli zavřu oči a oddám se své oblíbené činnosti a představuju si, jaké by asi bylo, znát se s tímhle klukem, moct si s ním povídat (nejlépe v češtině), jít s ním na procházku po pláži, líbat se…