Prázdninový sen III.

Celou noc je mi zle. Nemůžu spát, převaluji se na posteli a když náhodou usnu, zdají se mi děsivé sny. Ráno se probudím zpocená, s kruhy pod očima. Na jídlo nemám ani pomyšlení a při představě, že bych měla dojít na pláž po svých, omdlívám. Rodiče mi dají prášek a nějaké instrukce a odejdou sami.

Během dopoledne se mi udělá lépe, tak se převleču a chodím po bytě sem a tam a přemýšlím, co mám dělat. V tom se ozve zvonek.
„Crrr…“ Jdu otevřít a čekám kdo to bude.
„Ahojky beruško! Prý je ti špatně, tak si jdu hrát na pana doktora.“
„Ahoj,“ vlepím mu pusu a u jedné nezůstane. Tak nějak se dostaneme k mé posteli, ale Milanovi jen líbání nestačí. Odstrčím ho, protože se známe hodně málo na to, abych chtěla něco víc. Asi ho trochu naštvu, ale tváří se jakoby nic.

V poledne přijdou naši na oběd a Milan odejde k sobě do apartmánu. Odpoledne už jdu na pláž a vyhlížím Milana. Když přijde, společně si jdeme zaplavat. Doplaveme až k bójkám a Milan se neudrží a začne mě líbat. Řeknu vám, že líbání ve vodě není nic lehkýho. Ale aspoň jsme se společně zasmáli. Večer jsme šli na procházku po městečku. Dali jsme si zmrzku a povídali jsme si.

Běžel den za dnem a my si nechtěli ani jeden připustit, že odjedeme a všechno krásný by mělo skončit. Když jsem byla s ním, nemyslela jsem na budoucnost, ale užívala jsem si jen a jen přítomnost.

Poslední den se ve vedlejším městečku konal nějaký festival a v rámci něj byl i závod oslů. Protože jsme to nikdy neviděli, řekli jsme si, že by to mohla být zajímavá podívaná a jeli jsme tam. Toho závodu se účastnil i český oslí reprezentant, který se ale vzbouřil a pořadatelé měli co dělat, aby ho uklidnili.

S Milanem jsme si nadělali plno fotek, aby nám zbyla aspoň nějaká památka. Neustále jsem musela myslet na to, co bude až přijedeme domů a já už ho možná nikdy neuvidím. V lásku na dálku, abych řekla pravdu, moc nevěřím. A že je to dálka, mě přesvědčuje 200 km na mapě.

Při večeři se jasně rozhodnu. Musím to skončit. Ale sotva ho uvidím, hlava mě přestane poslouchat a … nedokážu to. Ty oči, ten sladký úsměv, ten hlas. Copak se můžu zbavit takovýho člověka dobrovolně? Milan si všimne, že jsem zamlklá a snaží se mě utěšit.
„Neboj, vždyť já za tebou přijedu. A pak ty za mnou. A oba máme mobily, tak si můžeme volat. Beruško, nebuď smutná.“ Ale to se snadno řekne, čím víc mě utěšuje, tím víc si uvědomuju zítřejší odjezd domů. Brečím jako želva.
„Mě se bude stýskat. Já to bez tebe nevydržím.“
„Neboj, hned co dojedeme do ČR, zavolám ti,“ slíbí mi Milan. Na rozdíl od nás, kteří vyjíždíme brzo ráno, jedou až večer, na noc. A ještě ke všemu to mají o 200 km dál než my.
„Já budu muset jít, zítra brzo vstáváme.“
„Ale vždyť můžeš spát v autě.“
„Ne, promiň, nemá cenu to loučení protahovat. Já bych stejně akorát brečela.“
„Tak mi dej aspoň pusu.“
„No jasně.“ Dám mu pusu a ne jednu. A jestli jsem řekla, že nechci to loučení protahovat, tak jsem lhala. Nedokážu od něj odejít. Nevím jak dlouho tam spolu stojíme, ale nakonec řekne sám Milan.
„Asi bys už vážně měla jít. Ahoj beruško. Miluji tě.“
„Pa.“ Poslední slůvko na který se vzmůžu pod dalším přívalem slz. To jeho vyznání beru spíš jako hovorový, protože nevěřím, že by mě mohl milovat jen po pár dnech. Nějak se dostanu do postele, kde téměř okamžitě usnu.

Ráno sotva se vzbudím, mě čeká návštěva. Milan! Přišel se rozloučit. Pomáhá nám nosit věci do auta a snažíme se využít každičké volné chvíle, co jsme spolu. Protože máme cestu kolem jeho apartmánu, vezmeme ho do už tak přeplněného auta. Rozloučíme se s Dragem a Vinkou a já si sednu Milanovi na klín. Obejmu ho kolem krku a využívám posledních pár minutek s ním. K jeho apartmánu přijedeme nějak moc rychle.
„Šťastnou cestu.“
„Vám taky, pa broučku.“ Další slzy na sebe nedají dlouho čekat, když mi jeho mávající ruka zmizí za zatáčkou.