Prázdninový sen IV.

Útrpně přežiju osm hodin a sotva dorazíme domů, nastartuju telefon, co kdyby náhodou volal. I když vím, že ještě ani nevyjeli z HR, nemůžu si pomoct. Bloumám po bytě sem a tam, uklízím věci jak mátoha a tátovo pozvání na večeři skoro přeslechnu. V restauraci si vyberu první jídlo, na které kouknu. Naštěstí je to můj oblíbený Krakonošův řízek. Jím ho absolutně bezmyšlenkovitě. Ani nevím jak chutná. U večeře řešíme s našima moji vzniklou situaci.
„Snaž se to pochopit, bydlíte od sebe strašně daleko. Až začneš chodit do školy, nebudeš mít na výlety s ním čas.“ Snažím se to pochopit, ale chci ho vidět, chci si s ním povídat, chci se s ním líbat a … nechci se s ním rozcházet! Proč se nesnaží někdo pochopit mě?

Večer usínám s mobilem u hlavy, ráno se probouzím ve stejné poloze, bohužel mobil za celou noc ani nezavibroval. Až během odpoledne se ozve vyzvánění.
„Prosím?“
„Ahojky beruško! Tak jak jste dojeli?“
„Čauky, to jsem ráda,že voláš. Nemohla jsem se dočkat. Dojeli jsme dobře a co vy?“
„My taky, přijeli jsme hodně brzo ráno a hned jsem usnul, tak promiň,že volám až teď.“
„To vůbec nevadí, hlavně žes zavolal.“ Vydržíme žvanit skoro půlhodiny. Chudák Milan. Bude ho to stát majlant.

Já mám tarif SMS, takže volání je hrozně drahý, nedoplatila bych se vůbec. Proto mi každý den volá Milan a já mu za to posílám hromady smsek.

Při jednom z dalších telefonátů se domluvíme, že jeden den v týdnu přijede do Brna. Zkouším žadonit u rodičů, jestli by tu nemohl přespat, ale jsou neoblomní. No budu se muset spokojit pouze s pěti hodinami jeho přítomnosti. Vyhledám mu všechny spoje a nemůžu se dočkat až nastane den D.

Ráno vstanu celá nervózní a rozjedu se mu naproti na autobusové nádraží. Když ho uvidím v za okýnkem autobusu srdíčko mi poskočí radostí. Je tu! Vběhneme si do náručí a dlouho se objímáme. Pak se vydáme ke mně domů, nevím jestli to byl nejlepší nápad, ale absolutně nemám náladu ukazovat krásy našeho města či podobné věci, chci s ním být sama.

Doma uklohním nějaký ten oběd, shlídneme fotky z Chorvatska, jeho i ty moje, chvíli si povídáme, chvíli se líbáme a mazlíme, no zkrátka čas využíváme jak se dá. Bohužel jede Milanovi poslední autobus strašně brzo, tak se musíme opět vydat na autobusové nádraží. Při loučení mi opět ukápne nějaká ta slzička a to ještě netuším, že ho vidím naposledy. Poslední pusa, poslední odejmutí a poslední slova.

Doma začnu přemýšlet, že takhle to vlastně nechci.

Vidět ho jen na krátkou dobu jednou za čas mi prostě nestačí. Navíc mi začíná docházet, že náš vztah je zakládán spíš na fyzické přitažlivosti než na něčem jiném. Ráda bych si se svým klukem dlouho povídala, debatovala o všem a o ničem. Milan na tohle moc není, společnou řeč najdeme, ale ne tak jak bych si přála. Naše názory se hrozně často rozcházejí, jsme naprosto odlišní. On truhlář bez jakýchkoliv ambicí do budoucnosti, já gymnazistka, která chce něco v životě dokázat. On zvyklý z vesnice na práci kolem domu, práci na poli atd., já z velkoměsta z paneláku, zvyklá na jiný způsob života. Každý máme jiné koníčky, on nechápe ty moje, já nedokážu pochopit ty jeho. Na dovolené mi to tolik nepřišlo, možná jsem si jen nechtěla připouštět, že jsme tolik rozdílní.

Uplynou asi dva týdny a já můj problém řeším s kamarády. Každý mi radí něco jiného. Pořád nevím jak to řešit, v telefonních hovorech s ním mi docházejí slova, často telefon odmítám brát a vymýšlím si trapné výmluvy.

Když mi jednou dojde smska, jestli by nebylo lepší se rozejít, přivítám jí skoro s radostí, že na to přišel sám. Odepíšu mu, že má pravdu a tohle stejně nemá cenu. Jaký je ale překvapení, když v další smsce zjistím, že to myslel jako vtip a nemá vůbec v úmyslu se se mnou rozcházet. Trápím se dál. Několikrát mu v telefonátech naznačím, že to nemá smysl protahovat, ale on ne a ne to pochopit. Je mi blbý rozcházet se s ním takhle neosobně, ale je to bohužel nevyhnutelný. Takže jeden večer sesmolím smsku, ve které mu to všechno vysvětlím. Téměř okamžitě mi volá, ale já se nenechám zlomit. I když je mi strašně, musím to udělat. Další dny se mě snaží volat, neustále mi od něj chodí smsky, ale já je ignoruju. Vím, že kdybych na ně odpovídala, byl by to ještě horší.

Docela rychle se z toho vzpamatuju, což se nedá říct o něm, trvá ještě dalšího půlroku, kdy mi stále říká, že mě chce zpátky.

Dneska už vím jedno. Příště si pečlivě rozmyslím, jestli má cenu v prázdninové lásce pokračovat i mimo realitu. A taky bych propříště měla uvažovat s míň zatemněným mozkem...