Tobě

Nemačkám ty klávesy proto, že bych doufala že tím něco přivolám zpátky. Vím, že to nejde a vím, že je to tak dobře. Ale vzpomínka na tebe mi prostě sama vede prsty a slova plynou a plynou. Co myslíš? Doplujou k tobě? Nakonec asi ano. Možná bys to neměl číst, ale ty víš, že já to nedokážu jen tak uložit do dokumentů. Prostě zavřu oči, pošlu ti odkaz a přesně v té chvíli si vjedu prsty do vlasů a budu si nadávat, že sem to dělat neměla. Tak to bylo pokaždé a…pokaždé pak přišlo něco krásného. Teď by, ale asi nemělo a já to ani nečekám. Potřebuju se z toho ze všeho vypsat, potřebuju, abys to četl. Jen tiše doufám, že ti tím neubližuju. Jestli ano, tak…přestaň! Okamžitě přestaň číst!
Těšila jsem se, že tě uvidím. Představovala jsem si, že budu zase stát u té mapy, ty mi zakryješ zezadu oči, já tě za ty ruce přidržím, otočím se a další co uvidím bude tvůj rozesmátý obličej a pak…pak už zmizím v objetí. Nadobro ztracená. Nebudu chtět, abys mě pustil a ty to ani nebudeš mít v plánu. Nakonec se přeci jen pustíme a vplujeme do našeho společně stráveného dne. Budeme plavat ulicemi až nakonec zakotvíme ve spoře osvětlené čajovně. Vidím, jak objímám pletenec svých nohou, jak si odhrnuju vlasy a mačkám látku džín. Jako vždycky, když jsem nervózní. Padá to ze mě. To když mě bereš za ruku a já vím, že mezi námi nejsou jen slova, že se opravdu něco děje. Uplyne pár hodin a my mžouráme do rušného světla ulice. Bereme nohy na ramena a utíkáme přes most na Letnou. Jak dva blázni lítáme po parku a házíme po sobě listí. Číháš na mě za keřem a když to nečekám, vyskočíš. Padáme a kutálíme se ze svahu, mrtví smíchy…a štěstím. Když jsem troufalá napadne mě, jaké by to bylo, kdyby si mě políbil. Tam pod těmi stromy, umazanou od trávy. Prsty by sis pohrával s větvičkami, které se zachytili v tom mém roští na hlavě.
Hloupé představy, viď? Jak z nějakého přeslazeného filmu. Pamatuješ, jak jsme taky chtěli jeden natočit? Moje fantazie píše řádky scénáře. Scénáře, co zůstane jen na papíře, mnohdy jen v mé hlavě. Když už jsme u té fantazie. Vykouzlila pokračování našeho společného dne.
Udýchaní běžíme po schodech do metra. Ruku v ruce? Aby sem se ti neztratila…ne to už by asi bylo přehnané. Sedáme si a ujíždíme směr Chodov. Stoupáme po schodech do potemnělého Jižního města. Vedu tě uličkami a u těch prosklených kanceláří sbírám ze země lístek jinanu. Když jsem tu byla minule, odvezla jsem si jeden domů a tobě přišel poštou. S tím cédéčkem, pamatuješ? Přikyvuješ a vplétáš mi ho do vlasů. Pak už vyrážíme do Kulturního centra na koncert. Cíl našeho výletu. Vmísíme se do davu poskakujících lidí a v kotli vzpomínáme na naše „seznámení“. Skáčko nezklame a působí jako všelék. Oba se usmíváme od ucha k uchu a chceme, aby to nikdy neskončilo. Ale všechno jednou končí, takže se nad ránem vydáváme zpátky k metru. Musíme čekat pár hodin než zase začnou jezdit vlaky. Vytahuješ z batohu ty svoje speciální repráčky, zapojíš mptrojku a oba neúnavně skáčeme po schodech nahoru a dolů. Nějak se přeci musíme zahřát. Možná nakonec zjistíme, že i na pomalé písničky se dá tancovat. Že v objetí necítíme mrazivý vítr. A možná taky ne. Ráno nasedáme do prvního vlaku a jedeme směr Hlavní nádraží. Ještě pár minut, ještě pár vteřin. Nevím komu jede vlak dřív. Nevím, kdo zůstává na peróně a kdo mává z okénka. Na tom přeci nesejde. Důležité je jen, že jsem prožila nejkrásnější den svého života.
Ale co to povídám. Neprožila. Jen jsem si ho představovala. A dost možná mohl vypadat úplně jinak. Dost možná mohl být ještě hezčí. Byla jsem s tebou, na ničem jiném nezáleží. Je jedno, co nám k tomu hrálo. Je jedno jestli pršelo nebo svítilo Slunce. Stejně bych nic z toho nebyla schopná naplno vnímat. Víš, někdy mám pocit, že by mi stačil jeden jediný takový den a mohla bych z toho čerpat ještě týdny, měsíce a třeba i roky.
Nebo bysme z toho mohli udělat tradici. Jednou za tři měsíce se sebereme, někde se sejdeme a prožijeme den, jako by to měl být náš poslední! Ne. Zase jen ta fantazie. Takhle to přeci nefunguje. Jak to člověk jednou zažije, chce víc a víc a jen mu to ubližuje. Tak proč mám pořád pocit, že mě by to dělalo jen radost? Že by mi stačilo pár minut, jeden úsměv, jedno objetí, jeden pohled do očí. Proč cítím, že nic jiného teď ani nechci. Že normální vztah s klukem od vedle by mě nenaplňoval, tak jako pár chvil s tebou? Ale co je vlastně normální…na to se nedá odpovědět. Vždycky jsem měla o vztazích dost zvláštní představy. Asi to je tím, že jsem žádný skutečný neprožila. To si pak člověk může představovat cokoliv a netuší, že takhle to prostě – normálně – nefunguje.
Víš, jak si mi psal o těch svých třiatřiceti hodinách naprosté svobody? Jak jste s tou holčinou zůstali ve vlaku, vyhodili vás až v Budějovicích, jak ti s ní bylo krásně…bolelo to. A já nevěděla, kam s tou bolestí. Zapomněla jsem, jak se dýchá. Pletlo se mi jestli mám dříve vydechnout nebo se nadechnout. Vážně je nutné používat ústa a nos? Nemůžu dýchat jen skrze kůži? Seděla jsem bezpečně na židli, ale stejně sem se křečovitě držela stolu, abych nespadla. Do té díry, co byla najednou všude kolem. Copak jí nikdo neviděl?! Klepaly se mi ruce a třáslo se i to všechno uvnitř mě. Asi strachy. Ano. Bála jsem se, že to znamená konec. Ale zároveň jsem křičela sama na sebe, že nemůže být konec, když nic nezačalo. V mé hlavě možná, ale jinak? Nic, prostě nic! Bolest nakonec našla cestu ven a plula na vlnách slz. Zvláštní, že zrovna v té chvíli jsem ti začala psát, jak jsem ráda, že si něco takového zažil Doufám, že to budete opakovat častěji. Vážně jsem to napsala? Zvládla jsem plakat strachy a zároveň tě uklidňovat, že pro ní to určitě moc znamenalo? Ano. Zvládla. A víš proč? Víš. Už jsem ti to psala. Bylo to proto, že jsem konečně našla odpověď na otázku, jestli jsem zamilovaná. Jsem. Ať už to znamená cokoliv, ať už to skončí nebo nikdy nepřestane. A právě jen díky tomu jsem schopná přát ti štěstí, s kýmkoliv. Možná to postrádá logiku, ale já pro ní nikdy moc neměla smysl.
A pak je tu ta vzdálenost. I když třeba ve snu neexistuje. I když si člověk může říct, že žádná vzdálenost není nepřekonatelná. Je tu. A háže mi klacky pod nohy, jako zlobivý skřítek. Straší mi v hlavě s větou – ty mu nikdy nebudeš moct dát, to co potřebuje. Ty u něj nikdy nebudeš moct zazvonit ve tři ráno, když se ti na icq bude zdát, že je smutný!
Nikdy neříkej nikdy. To je zase věta, která toho skřeta vždy na chvíli umlčí. Teď to nejde a asi to potrvá. Kdo ví jestli až to půjde, jestli si ještě vzpomenu, že jsem to tak chtěla. Můžu s hrdě vztyčenou hlavou prohlašovat, že já nikdy nezapomenu. Že si na tu chvíli až budeš blíž počkám. Ale…děsí mě, jak málo stačí, aby člověk zapomněl. Proto si píšu deník. Proto škrábu nekonečné slohy o tom, co bych ti všechno chtěla říct, kdo jsi, kdo jsem já, o čem sním. Proto se na mě usmíváš ze zdi pokoje. Proto je text Periférií napsaný nad mou postelí. Proto píšu tohle. Asi doufám, že i když zapomenu, narazím pak na něco, co mi tě připomene. Na něco, co oživí, to co cítím teď. I když v té době třeba nebudeme v kontaktu, vyzkouším všechny čísla a všechny adresy, jen abych se ti mohla podívat do očí, jen abych věděla že se vyplatilo poschovávat vzpomínky. Třeba pak zjistíme, že si nás osud vážně šetřil do budoucna. To jsou tvoje slova. Vzpomínáš?
A nebo taky ne.
Ale stojí to za to. Já prostě teď vím, že ty stojíš za to, abych nemávla nad vším rukou. Abych držela i nejtenčí nitky naděje. Abych se vnucovala a nenechala tě zmizet. Asi je to otravné, viď? Třeba tě tím odháním.
Možná, kdybych se v pondělí ráno sebrala, nasedla na autobus a vystoupila v Soběslavi. Kdybych tam přešlapovala před tvou školou a usmála se až vyjdeš ze dveří. Možná bys pak taky vzpomínal. Dlouho. Možná by pak vážně jednou znamenalo navždy.
Nebo bych tam stála, ty by si vyšel ze dveří školy, ruku obtočenou kolem ramen usměvavé slečny a já…utekla bych. A všechno pokazila. Ale třeba by ten den svítilo Slunce a já bych měla odvahu říct ti ahoj, sednout zase do autobusu a odjíždět s dobrým pocitem, že nejsi sám. Že se máš o koho opřít. Protože já ti teď takhle blízko být nemůžu…nemůžu…a štve mě to. Tak moc, že zase zapomínám dýchat.
Ale kdo ví, jak by to vypadalo, kdybys byl kluk od vedle. Nebo já dívka od vedle? Třeba bysme spolu vyrůstali a byli skoro jako sourozenci. Taky by si mohl být kluk mé nejlepší kamarádky, já holka tvého nejlepšího kamaráda. Možná bysme spolu chvíli chodili a skončilo by to špatně a my se nakonec ani nezdravili. Ale tak dost! Tohle nikam nevede.
Vidíš? To jsem celá já. Místo toho, abych jednou do něčeho šla naplno, sedla do toho autobusu a zjistila, jak na tom vlastně jsem…jak na tom oba jsem…místo toho tady píšu, píšu a ničeho tím nedosáhnu. Tohle přeci umí každý. Ale skočit do řeky a plavat proti proudu. Zabrat, i když se nalokáš vody. To jen tak někdo nedokáže.
Ve snu? Ve snu ano. Ve snu za tebou jezdím každou noc. Ve snu jsem schopná říct ti do očí všechno o čem píšu. Ve snu nemám strach z toho, co ty na to. Ve snu všechno dobře dopadne. Ale já nechci pořád jen spát. Chci udělat něco bláznivého! Abys nezapomněl. Nechci být ta hloupoučká holčina, co si na papír vylévá srdce. Slova, ač vrytá do papíru, vítr dřív nebo později odnese. Nezůstanou živé jako činy.
Asi už je pozdě. Na trati byl rychlejší běžec a já zůstanu hloupoučkou. Do chvíle než budu zase na trati sama. Co myslíš? Je šance, že jednou budu? Dej mi pak prosím vědět. Já běhám moc ráda.
Možná se ptáš, co od tebe vlastně chci. Nevím. Asi jen…budu se opakovat… Určitě už to umíš nazpaměť. Chci jen vědět, jak se máš. Chci, aby mě čas od času nad ránem vzbudil telefon a tvoje vylepšené já halekající – cauves. Chci se budit s nadějí, že jsem den ode dne, ráno od rána blíž dni, kdy tě uvidím, jak se v šedivé mikině proháníš po areálu letiště. Chci dostat šanci, dokázat ti, jak dokážu být šílená a nepředvídatelná. Chci tu být pro tebe, i když ty tu pro mě nebudeš. A chci toho asi moc. Co myslíš? Ze všeho nejvíc chci odvahu k tomu, abych ti to poslala.
Ne. Nejvíc bych si přála, abych jednou, aspoň na okamžik, nechtěla nic. A ty víš, kdy by ta chvíle nastala.
Řekni, že to víš, prosím.