Nejsem loutka!

Odhodil si své dlouhé uhlově černé vlasy z čela. Zírala na něj jako na bohéma. Snažila se tvářit inteligentně, dala si pramen kaštanově hnědých vlasů za ucho. Věděla že ho nikdy nebude mít a i kdyby ano, jak známo Sirius Black by jí po pár dnech odhodil jako něco co už nepotřebuje, jako věc na kterou se už nikdy nepodívá. Stejně jako na spousty dívek. „S kým že to vlastně Black chodí?“ zeptala se Mona co nejlhostejněji své kamarádky Elly. „Pořád ho nemůžeš vymanit z hlavy? Myslím že se včera rozešel s Marnette Bellovou.“ Mona se otočila za sebe, Sirius Black tam neustále pokukoval. Marnette a nějaký kluk z Havraspáru byli do sebe tak zavinuti že nebylo poznat která ruka je čí. „Pěkně rychle to tedy rozchodila.“ Řekla, když zahlédla ty dva. „Třeba se Marnette rozešla se Siriusem.“ Dodala Mona. „Myslíš? No, v každým případě ta která se rozejde s Blackem neocucává se druhý den s jiným.“ Odpověděla Ella na Moninu úvahu.

Seděly ve společenské místnosti a psaly si úkoly. „Cože? Takže Evansová jo?“ Ticho v místnosti narušili tři chlapci. „Jo Evansová a nevím co máš! Alespoň nestřídám jak ponožky, jsem stálý.“ Utrhnul se na svého nejlepšího kamaráda James. „Tak to je tedy síla!“ Sirius se zabořil do jednoho měkkého křesla u krbu. „Koho ty teď vlastně máš?“ zeptal se James a posadil se do druhého křesla. Ella s Monou tiše naslouchaly, v místnosti bylo slyšet jen škrábání pera o pergamen a praskání ohně. Sirius se podíval na dvě dívky, Mona ucukla pohledem a opět se zahleděla nad pojednáním o Měsíčních kamenech. „To tě nemusí zajímat! Je to moje věc ne?“ odsekl Sirius a odtrhl od hnědovlasé dívky oči. Další oběť! Ve společenské místnosti byl dnes překvapivý klid, učitelé dávali studentům tolik zabrat, že po večeři skoro všichni ulehli na kutě. „Zajdu si ještě do knihovny, musím si dojít ještě pro jednu knížku.“ Řekla Ella a zvedala se ze židle. „Jo, jo. Já tady musím ještě něco dopsat.“ Odpověděla Mona a zuřivě škrábala perem po pergamenu. Na druhé straně místnosti seděl Sirius a jeho kamarádi. „Jdu spát dobrou!“ James se vyhrabal ze svého křesla. „Jdu taky!“ přidal se Remus a Peter se zvedal také. „Jdeš taky Siriusi?“ zeptal se Rem. „Ještě chvíli, za chvíli budu tam.“ Probral se bohém z polospánku. Protáhl se a díval se za kamarády jak vystupují po schodech. „Co se to pořád šprtáš Mono? Vždyť to pojednání máme mít až na příští týden.“ Promluvil na Monu, ta se lechce začervenala. „Chci to mít z krku než nám dají další úkoly, v sobotu jdeme do Prasinek ne? Tak ať mám od toho pokoj.“ Usmála se a pročítala si husté písmo poseté na pergamenu. „Do Prasinek? Vážně? No jo, první říjnová sobota. Já úplně zapomněl. Můžu jít do Prasinek s tebou?“ zeptal se Sirius a odhodil své černé vlasy z očí. Mona se ještě víc začervenala a mlčky přikývla.

„Další!“ zakřičel školník Filch a čekal až se studenti zařadí a on zkontroluje podepsané potvrzení. Mona a Sirius se zařadili do fronty. „A co ostatní? Ty s námi nepůjdou?“ zeptala se Mona a přitáhla si šálu blíže ke krku. „James má rande s Lily, Remus to Prasinek nechodí a Peter se někam zašil.“ Odpověděl na Moninu otázku Sirius. Mona a Sirius došli na řadu a Filch si pečlivě prohlížel podpisy jejich rodičů. „V pořádku můžete jít! A Blacku, žadný lumpárny.“ Zaskřehotal Filch. Po patnáctiminutové cestě do kouzelné vesničce byli všichni promrzlí na kost a tak co nejrychleji došli do nejbližšího krámku nebo kavárny. „Tak kam půjdeme?“ Zeptala se Mona a rozhodila rukama. „Co třeba se jít podívat k Chroptící chýši?“ zeptal se Sirius. „Proč ne?“ odpověděla Mona otázkou a oba se vydali nahoru k starobylé chalupě, vypadala strašidelně a opuštěně. Vítr jim pročesával vlasy a les za Chroptící chýší hlasitě bručel. Mona se posadila na pařez u zírala dolů na vesničku a spousty malých človíčků potulujících se po cestičkách mezi obchody. „Nevypadá zase tak strašidelně, co myslíš?“ zeptala se Mona a podívala se na Siriuse stojící u plotu před srázem. „Taky bych neřekl.“ Otočil se a posadil se na krajíček pařezu, Mona cítila jeho dech, jeho dech vonící po marmeládě s topinkou, kterou měli dnes ráno k snídani. Cítila zvláštní vůni připomínající kůru stromů. Srdce se jí rozbušilo, sedí tak blízko, tak blizoučko, tak blízko že by se mohli dotknout svými nosy. „Já nemůžu!“ zarazila se Mona. Zavřela oči a sklopila hlavu, když oči znovu otevřela zírala na své tenisky a na kamennou půdu pod nimi. Sirius se na ni podíval. „Ne? A proč?“ Jeho šedé oči se dívali do těch Moniných, hnědých jako čokoláda. „Jak dlouho chceš se mnou být? Den? Jen tenhle jediný den, jen proto že James šel dnes s Lily? Nebo týden a pak mě odhodíš jako kus hadru ke všem ostatním?“ Mona mluvila potichu. Sirius nevěděl co na to má říct, vždycky mu to tak skvěle procházelo, proč jen tahle dívka je tak jiná. „Miluješ někdy vůbec nějakou dívku kterou políbíš?“ zeptala se Mona a zabořila se do jeho očí. Jiná dívka by se v nich topila, ona plavala bez topení nevolala o pomoc a neuhýbala pohledem. „Mono, je těžké na něco takového odpo…“ Mona mu skočila do řeči. „Miluješ? Co je na tom těžkého? Miluješ mě a miloval si ty spousty přede mnou? Já nechci být jen obyčejná loutka se kterou si jen tak hraješ!“ Nemluvila potichu, nekřičela. Opět se podívala na své boty. „Ne, nikdy jsem se nedokázal zamilovat.“ Přiznal. Styděl se. Mona se usmála, přiblížila se k němu a přitiskla svoje rty na jeho. „Zkusíš to?“ zeptala se. Sirius přikývl. „Už teď tě miluji!“ přiznal.