Žena dvou tváří

Žena dvou tváří.

Tak a je klid. Bude půlnoc a já už nám za sebou jeden vymknutý kotník,jednu ruku pořezanou o plechovku a dva kluky registrované partnery, kteří se poprali při malování společného bytu. Nemohli se shodnout, jakou barvu má mít obývák. Byly to jen odřeniny a pár boulí, ale povím Vám, zajímavé to bylo až při odchodu.
Tolik omluv slz a odprošování neviděl přede mnou žádný lékař zdejší chirurgické ambulance. A to tady ten barák stojí nejmíň sto let. To víte, okresní špitál v pohraničí.
To co předvedli ti muži, se dost podobá i mému osudu.
Vzdáleně, ale přece.
Posuďte to sami.
Vše začalo v posledním ročníku lékařské fakulty. Jako profesorka k nám nastoupila docentka Alena S. Bylo jí tak třicet pět let a každý dobře věděl jak se ke svému místu i docentuře dostala. Jejím manželem byl vysoce, ale opravdu vysoce, postavený úředník na ministerstvu zdravotnictví. To, že byl o dvacet pět let starší, jí určitě nevadilo a tak se kariéra utěšeně rozvíjela.
Byla to vyučující docela tolerantní, ale měla jednu libůstku. V každém ročníku potřebovala jednoho studenta., lépe řečeno studentku, do role fackovacího panáka.
A tato volba padla i na mně. Studium předtím nebylo lehké, ale to co se dělo teď, bylo pravé peklo. Tolik jízlivých poznámek a urážek by nevydržel nikdo na světě. Už ve chvíli kdy vstoupila do posluchárny, její oči hledaly, kde sedím. A během výuky pořád sledovala, každé mé hnutí. I ten nejmenší pohyb, kýchnutí nebo zakašlání ihned tvrdě ironizovala.
Stejně postižené kolegyně z ostatních ročníků , boj vzdaly a odešly, ale já si to nemohla dovolit z finančních důvodů.
Bylo třeba bojovat až do konce. Zápočet jsem získala ani nevím jak a pak přišel velký den zkoušek.
Proběhly podle mé nejhorší představy.
Otázka mi vyhovovala a já spustila stavidla své výmluvnosti. Když mi došel dech, spustila ona.
Smršť otázek a byl konec!
Já se zmohla jen na „ano“, „ne“ a nejčastěji „nevím“. Boj skončil a bylo jasné kdo vyhrál a kdo prohrál.
Jízlivě řekla:,, Tak teď vidíte jak to s Vámi vypadá. Ale určitě znalosti jste předvedla. Nevím, musím si vše promyslet. Přijďte po sedmnácté hodině a já Vám povím“.
Celý den nestál za nic.
Co má asi za dubem?
Přesně v pět jsem zaklepala u jejích dveří.
V odpověď zaznělo strohé „dále!“.
Podařilo se mi říci jen „Dobrý den“.
A pak mi došly všechny slova. Seděla za stolem úplně nahá. Můj pohled sklouzl k jejím nádherným ‚ňadrům a pak se vrátil nahoru. Naše pohledy se protnuly a já začala rudnout. Usmála se a řekla:,, Ale holčičko, snad se nebudeš stydět! Jsi tak krásná a navíc i stydlivá!. Sleduji Tě už dlouho a vím co chceš. Přijdeš někdy za mnou?“

Jak může vědět co já cítím?
Ani v mé hlavě nebylo jasno. Láska muže mi opravdu nic neříkala a já cítila, že tohle je naplnění mého životního snu. Uvnitř mé duše byla láska i nenávist.
Lze tu protivnou potvoru milovat?
Lze ji nenávidět?
Zdálo se, že čte mé myšlenky jako nějakou knihu. Jen tiše čekala a já nesměle přikývla. Usmála se něco zapsala do mého indexu.
Pak řekla. „Ahoj“.
A já byla na chodbě. Dala mi čtyřku. To je divný, ale hlavně že žiji. Ráno dalšího dne bylo plné napětí. Já se těšila na hodinu docentky Aleny S.
Je to možné?
Přišla na čas. Věnovala mi lásky plný pohled a pak se vrátila ke svému standartu.
Jízlivosti, urážky a ponižování. Jen při odchodu ten samý pohled jako na počátku hodiny. Tak to šlo celé dva týdny.
Až při poslední páteční hodině se otočila ke mně a řekla:,, Kolegyně pojďte se mnou.“
Když za námi zaklaply dveře pracovny, řekla:,, Manžel je na kongresu v Kodani. Přijď v osm hodin!“
Dala mi nádhernou pusu na rty a lístek s adresou do ruky.
Cesta k její vile trvala jen půl hodiny a po zazvonění se z mikrofonu u vrátek ozval její hlas. ,,Pojď k bazénu. Je to za domem.“
Bazén byl skrytý v jakémsi proskleném altánu. Byla ve vodě. Úplně nahá. S úsměvem a podivnou jiskrou v očích naznačila že se mám přidat. Můj šat sklouzl na dlaždičky a já sklouzla k ní. Na světě nemohlo být nic něžnějšího než ona. Její doteky rozpalovaly, jak tělo, tak duši. Člověk by se smál i plakal zároveň. A já toužila po jediném. Ať to trvá navěky!
Jen měsíc svým stříbrným jasem osvětloval scénu slasti a rozkoše.
Vše ukončila slovy: ,,No, jdi už domů, moje holčičko.“
A já šla. To co mi připadalo jako mžik trvalo půl noci.
Po víkendu přišel další týden. A já pochopila pravidla našeho podivného vztahu. Ve škole se nic nezměnilo. Zůstala stejnou krutou profesorkou a já jejich otloukánkem,. Tak to šlo týden co týden. Tohle utrpení přerušovaly večery plně něhy a vášně. Ten kontrast bral dech a ještě více vzrušoval mou mysl. Byla jako románový mistr Jekyl a pan Heyd.
Školní bestie a zároveň milující žena.
Vedla opravdu dva životy.
Pak přišel konec studia a ten nás rozdělil. Já začala pracovat v okresní nemocnici třicet kilometrů od Prahy a pořád vzpomínala na vztah, který tak moc ovlivnil můj život. Vše se zaneslo vrstvou vzpomínek, když tu se Alena S. znovu vrátila do mého života.
Vše odstartoval telefonát ředitele naší nemocnice. Oznámil mi, že bych měla nastoupit do špičkového chirurgického týmu na pražské klinice. Dokud neřekl kdo tým vede, tak mi vůbec nedošlo proč zrovna já. Když vyslovil jméno, bylo vše jasné.
Docentka Alena S.
Staré vzpomínky byly zpátky . Hodiny ponižování a minuty slasti. Nástup na nové místo. První shledání po mnoha letech.
Jakoby to bylo včera.
Nic se nezměnilo.

Vášnivý polibek na uvítanou v soukromí pracovny a tvrdý výraz v její tváří před kolegy.
Jako ve škole. Vše co se nedařilo, byla moje vina. Kolegové mě upřímně litovali, ale ani ve snu je nenapadlo vystoupit proti ní na mojí ochranu. Občas zavolala z domova , že zapomněla chorobopis a rovnou i řekla kdo ho má přinést.
To byl náš signál
Vášeň v bazénu, ložnici nebo obývacím pokoji byla mojí odměnou za ty hrůzy v práci.
Po čase jsem jí doprovázela i na sympozia. Svědkem naší lásky byly pak i hotelové pokoje. Kolegové žasli, proč jí doprovázím zrovna já, ale všeobecné mínění bylo takové, že docentka potřebuje mít fackovacího panáka vždy po ruce.
Pak se náš vztah zhroutil jako dům z karet.
Moje tyranka i láska v jedné osobě mi pomohla se ziskem vědecké hodnosti a já začala toužit po zlepšení své pozice, toho nejhloupějšího. Když se objevila šance nastoupit do funkce primáře chirurgie na další z pražských klinik ,neváhala jsem a šla do toho.
Zavolala si mě do pracovny. Moje argumenty ignorovala a já už nechtěla jen mlčet. Náš poslední soukromý rozhovor skončil první a zároveň poslední hádkou.
Po ní nastalo hrozivé ticho.To trvalo asi týden a skončilo trestním oznámením pro zanedbání péče o pacienta.
Podala ho sice rodina nemocného, ale já jasně cítila, že za vším stojí ona. Pro všechny okolo se zachovala naprosto skvěle. Bojovala o mojí záchranu, ale kariéra v Praze byla pryč.
Kdo by si asi nechal na svém pracovišti doktora s takovým škraloupem?
Malá okresní nemocnice kam se lékaři zrovna nehrnou mi poskytla azyl. Nakonec to není až tak hrozné, kdyby šla docentka do důsledku mohla jsem přijít i o diplom.
Mé vzpomínky přerval telefon.
Hlas sestry mi sdělil.:“Paní doktorko, přijďte dolů. Je tady pobodaný“.
„Volejte policii“ to byla má dopověď.
V ambulanci seděl na vyšetřovacím stole mladý muž.
No ovšem. To je jeden z té dvojce, co tu už dnes byla. Asi malovali dál. Na židli seděl jeho partner a pořád se mu omlouval. Řeznou ránu na noze spravilo šest stehů. Policie si ty kluky odvezla k výslechu.
A já si v duchu řekla: Láska má moře tváří. Mohla jsem dopadnout lépe, ale i hůře. Přes všechno co se stalo zůstane Alena navždy ženou mého života.“