Černá a bílá 15

Sraz měli zase o něco dřív, na tom stejném místě. Nemohli si přece nechat ujít stůl, který už si téměř přivlastnili. Byl akorát na jejich počet, a že jich nebylo málo. Když vlezli dovnitř podniku, kapela se sehrávala, zkoušela a dělala poslední přípravy před začátkem. Někteří z kapelníků už byli jejich známí, protože žádné jejich vystoupení si nenechali ujít. No, vlastně to bylo spíš kvůli tomu, že bubeník byl Mirkův příbuzný. Vzdálený, ale to mu nezabránilo se s ním dát do řeči.
Posadili se, objednali si. Když se hudba spustila, někteří šli hned tancovat. Všechny holky a David. Jak jinak, pomyslel si, ten nesmí nikde chybět. Při jeho tanečních kreacích se všichni okolo bavili. To byl vlastně účel, pobavit se. Po pár písních se během přestávky přiloudali zpět. Vlasta s Kamilou byly vyřízené hned na začátku, tancovali tak horlivě, že se málem nedoplazili ke stolu. „Tak já si jdu pro pivo. Chcete někdo něco?“ zvedl se Štěpán, zrovna když dorazili. „Já jdu s tebou,“ přihlásila se hned Eva a vydala se s ním směrem k baru.
Když stáli u pultu a čekali na svoji objednávku, zezadu k nim přišla návštěva. „Ahoj, Štěpi,“ pozdravila ho Zuzana a ochotně se k němu přivinula. Asi mě dostatečně nepochopila, říkal si. S ní přišel i pochybný týpek, kožená bunda, palestina kolem krku, piercing v puse a kouř z něj táhl na sto honů. „Nazdar Zuzano,“ odpověděl, ale dál se nijak vybavovat nechtěl. Zrovna jim podávali pivo, a tak je vzal a co nejrychleji se vydal zpět ke stolu. Kamarádi si svoje rozebrali a zábava pokračovala nerušeně dál. Do té doby než …
„Ahoj Štěpi, nepůjdeš si zatancovat?“ zeptala se ho sladkým hlasem Zuzana a svými dlouhými černými řasami na něj svůdně mrkala. Než jí ale stačil odpovědět, vzala ho za ruku a táhla na parket. Eva se za nimi dívala. Viděla, jak se před ním kroutí, jak mu přejela rukou po zadku a pevně k sobě přivinula. Mirek se smutkem v očích sledoval její reakci. Nejprve vypadala jako rozpálená žehlička, jak byla vytočená, pak zezelenala jak zelí a nakonec se se slzami v očích rozběhla k baru. Po skončení písničky Štěpán přispěchal ke stolu s rozhodnutím, že té holce se už musí za každou cenu vyhnout.
Eva se však hodně dlouho ke stolu nevracela. Štěpán ji pak našel sedět na poslední barové soličce v naprosté depresi, jak vedle ní stojí ten podezřelý týpek a něco do ní hustí, zpitá pod obraz. Ten kluk ji tam sprostě osahával a ona se nebránila. V tom stavu o tom ani nevěděla. Jakmile se k ní ale přiblížil, rozběhla se směrem k záchodům. Vrátila se až po chvilce, vypadala dost špatně. Odvedl ji zpět ke stolu, postavil před ni sklenici vody a snažil se s ní rozumně promluvit.

Celé to odpoledne proseděla pak doma, v křesle a šťastně zírala do stěny. Nebyla schopná se na nic soustředit. Pořád viděla tu scénu z ulice. Byl tak krásný den. A ona si to uvědomila … Když ho tam venku viděla s ní, jak se on chová, bylo jí to jasné. Jak se na ni díval, když pak vešel za nimi do cukrárny … Byla štěstím bez sebe. Už nedoufala, že se něco takového stane. Že se to změní. Nyní si je ale jistá. Jasně, je to za nimi, jako kamarádi v sobě našli ztracenou důvěru a teď … Blaženě se usmívala a zírala do blba. Ani matčiny jedovaté poznámky ji nemohly rozházet. Ne, teď ne. Je to tady a zbývá poslední krok …

Už od pohledu jí bylo šíleně špatně. David si k ní přisedl z druhé strany a snažil se jí domluvit, nějak pomoct. Ale jí jen klimbala hlava ze strany na stranu, házela po všech nešťastné, zklamané pohledy a co chvíli se jí spustili slzy. Táhl z ní smrad alkoholu. Vlasy rozcuchané, mikina napůl svlečená. Katastrofa. Copak by si o ní teď asi pomyslel pan Zaječický? „Nic, to nemá cenu. Odvedu ji domů,“ zvedl se zničehonic Štěpán. Nikdo nic nenamítal, když se na ni dívali. Jen David měl sto chutí jít s ním, ale nakonec mlčel spolu s ostatními. Už před časem poznal, že s Evou to jinak než kamarádstvím neskončí.
Podpíral ji jak jen mohl, byla jak hadrová panna. Naprosto bezvládná. Téměř na něm ležela, snažil se s ní ujít aspoň kousek. Při představě, jak daleko odtud bydlí, mu moc veselo nebylo. Visela mu na krku a dýchala do tváře alkohol. Měl co dělat, aby se taky nepozvracel. Po pár set metrech už byla schopná se udržet na nohou, ale stejně ji podpíral. Neznamená, že když cítí nohy, může stát nebo chodit sama. „Dnes je ale kráásná noc,“ rozplývala se Eva a upírala zamlžený pohled na nebe. Její hlas zněl tak nešťastně. Tak zklamaně. „Pamatuješ?“ podívala se na něj. Pořád ještě byla v katastrofálním stavu, její poznámky snad ani nevnímal. Jen se stále ptal sám sebe – proč? Proč, zničehonic, se takhle ztřískala? Pomalu se blížili k jejich domu. Štěpán byl už dost vyčerpaný, Eva stále ještě nebyla dostatečně při smyslech. Procházeli kolem zahrady, kde jí tenkrát utrhl tu kytku. Vrhl tím směrem smutný pohled. Dnes už by jí kytku asi nedonesl. Zaprvé, by ona sama tady nevydržela stát, než by se vrátil, a zadruhé by ji ani nepřijala. Byli kamarádi a byl s tím smířený, i když mu to trvalo dlouho a stálo ho to nemálo přemáhání. Vlastně mu to už několikrát potvrdila. Třeba nedávno, jak se políbili na tom fotbale, vždyť tam bylo naprosto jasný, že to vše je jen kamarádství. Nebo u nich při filmovým večeru. Tam taky, seděla celej večer tak blízko vedle něho a nic. Prostě nic. Ale to už tak asi musí bejt, opakoval si v hlavě znovu a znovu.
Opřel ji o plot a otevřel jejich branku. Když uviděl těch schodů před sebou, ani se nesnažil a rovnou ji vzal do náručí. Omotala ruce kolem jeho krku a spokojeně, téměř ve spánku, se k němu přivinula. Vzpomněl si na jejich společné chvíle na chatě. Vynesl ji až před dveře a zazvonil. Snad otevřou, uklidňoval se. Otevřel pan Jeřábek. Když spatřil Štěpána, v očích měl naprosté překvapení. Když ale postřehl, v jakém stavu Evu přivedl, pustil ho dál. „Odnesu ji do pokoje a uložím ji, jo,“ řekl panu Jeřábkovi spíš dotazem. Mlčky přikývl a s neštěstím v očích pozoroval, jak ji vynáší v náručí nahoru. „Žena není doma,“ zavolal za ním ještě a vrátil se zpět k televizi.
Donesl ji až do pokoje, kde ji položil na postel. Okamžitě se smotala do klubíčka a pokračovala ve spánku. „Ne, ne.“ Vyzul jí boty a položil je ke dveřím. Sundal jí i mikinu a ponožky. Vše skládal na křeslo do kouta. I když v místnosti byla tma a jen pouliční lampa ji malinko prosvěcovala, porozhlédl se po něm. Jo, Eva. Žádné plakáty, žádné hromady dívčích časopisů. Nad postelí měla pověšené některé jeho fotografie. Myšlenka, že se jich nezbavila, ho zahřála u srdce. Teď si teprve všiml, že Eva svírá v náručí velkého plyšáka, kterého od něj dostala k Vánocům. Ani toho nevyhodila. Vrátil se zpět k Evě a začal jí rozepínat džíny. Když jí rozepnul i pásek, svlékl je a přidal na hromadu na křeslo. Ona jen stále ležela na posteli, v náručí svírala plyšovou hračku a nic nenamítala. Pokusil se jí dárek vyrvat ze sevření, což se mu po chvíli podařilo. Teď ji svlékl i triko a ona před ním zůstala ležet jen ve spodním prádle. Opět si vzpomněl na jejich společné chvíle, kdy byli jen on, ona. Oni. Sklonil se k ní a chtěl ji uložit ke spánku. Eva však opět omotala ruce kolem jeho krku, na tváři vyloudila nešťastný, utrápený, zklamaný, utýraný výraz. Přitáhla si ho blíž a pošeptala mu do ucha: „Miluju tě.“ Mlčel. Zírala na něj stále ještě zakalenýma očima. Vymanil se z jejího sevření, posunul ji a zakryl peřinou. Dal jí poslední pusu na tvář na dobrou noc a beze slov odešel z pokoje.
Ještě než odešel z domu úplně, nakoukl do obývacího pokoje. „Nashledanou,“ rozloučil se s panem Jeřábkem a už odcházel. „Nashledanou a děkuji, mladíku,“ odpověděl mu otec. Když se za Štěpánem zavřely dveře, šel za ním ještě zamknout.