Ve stínu dubu

Věříte na anděly? Chápete jejich poslání? Budou tady, i když jejich existenci nepřipustíte a já vím, že se Vám do toho tolik nechce. Ale alespoň maličkost pro mě udělejte…uvědomte si, že jen Láska staví mosty, po kterých může přecházet pomoc. Ať už andělská nebo jiná.
Světu vládne závist a dětinské soupeření o to, kdo má lepší hračku. Spěcháme a nevidíme problém v tom, že se klidně smíříme s ubohou náhražkou něčeho o čem jsme možná kdysi dávno snili. A proč? Protože je to snazší. Protože se bojíme. A nejvíc samy sebe. Svých snů. Svých jiných světů. Někam se vytrácí kouzlo…kouzlo z naděje. Já ale vím, že můj život je jedno velké kouzlo. A to, že jsem Ho potkala bylo největší štěstí v mém životě a zároveň největší naděje, že i sny bláhových malých holek o princích, co kradou jejich srdce se mohou vyplnit. Netrvají věčně, protože jednoho dne se prostě musíme probudit. Ale důležité přeci není jak dlouho, ale že vůbec.
Ale už dost mých nic neříkajících klikyháků, nechám promluvit Jeho. Přál by si to.

Mohu Vás vůbec přesvědčovat o tom, že jsem věděl do první chvilky, že s ní to bude naprosto jedinečné, neobvyklé, opředené kouzlem, neskutečně pohádkové, ale i bolestné? A budete mi věřit? Že jsem jí propadl, v okamžiku kdy jsem zahlédl, jak se ve své posteli zavrtěla, rozcuchaná hlavička vykoukla zpod peřiny, do tmy zazářily její zelenavé oči a ona se něžně usmála. Na mě? Je to vůbec možné? Nezdálo se mi to všechno? Zdají se andělům vůbec sny? Naše soužití bylo od začátku plné otázek, na které jsem snad ani nechtěli znát odpovědi.
Byl bych jejím strážným andělem, i kdyby ve mně nevěřila. Takový už je prostě náš úděl. Ale stalo se něco, k čemu dojde jen málokdy. Prohlédla skrze bránu světů, mé modré oči splynuly s jejíma a něco nás spojilo tak pevně, že ani dospívání nepřetrhlo nitku přátelství. Naopak, posílilo jí. V jedné chvíli byla tak pevná, že jsem dostal strach a zbaběle prchl kamsi za hranice. Zalekl jsem se náhlé hloubky a snad bláhově doufal, že odloučení nás trochu rozdělí, aby nežila jen v tušení jiného světa, ale užívala svého života, svého světa.
Stejně jako, když jsem k ní tenkrát přišel poprvé, seděl jsem na okenním parapetu, houpal nohama v meziprostoru našich světů a broukal si písničku…
Čekal jsem. Nervózní, ale jistý si tím, že přijde a bude ráda, že mě vidí. Když jsem tu seděl poprvé, bylo nám oběma pět let. Hodiny našich životů odbíjely desátou, když jsem s těžkým srdcem připravoval křídla k letu zpět mezi ostatní anděly. Bylo to v době, kdy jsem si začal uvědomovat, že mé ruce netančí před spaním v jejích vlasech jen tak. Jen tak, aby jí dovedly do říše růžových snů…nechával jsem protékat její dlouhé proudy kadeří mezi svými prsty, proto že se mi to líbilo. I jí se to snad líbilo. Oba dva nás to svým způsobem uklidňovalo. Začal jsem v tom cítit něco…nechci říct špatného, protože to špatné nebylo. Spíš něco nepatřičného pro vztah člověka a jeho anděla. V bezesných nocích si sedala vedle mě do okna, tiše broukala a v tušení mé přítomnosti se ke mně tulila, aby jí nebylo smutno. A to se nemělo dít. Nemělo…Proto jsem jednoho dne odešel a pouze jí bez řečí sledoval. Bylo na čase, aby se postavila na vlastní nohy, abych jí stále nepřidržoval, nepřipravoval jí měkké místo k dopadu. Musela poznat, jak kruté a zároveň krásné je žít. A desátá hodina věku byla ten pravý čas. Odešel jsem v tichosti a ona to takřka mlčky přijala. Ale i tak si dál sedala do okna, zpívala z plných plic, zpívala mě a já se toho bál. Bál jsem se, protože jsem věděl, že dokud ona věří, nejsem schopný odejít do zdravého povzdálí…věděl jsem, že se jednou vrátím, brzy…
Tak chvíle přišla, když nám bylo sedmnáct let a ona měla před sebou první večer s chlapcem ze svého světa. Večer, který měl být opředený láskou, láskou jich dvou. Ale nebyl. Poznal jsem to hned. Možná ještě před tím než vešla do tmou zahaleného pokoje. Nemusela nic říkat. Její oči zasvítily mým směrem a já vytušil, že jsem jí chyběl možná stejně jako ona mě. Ač byla venku zima, otevřela okno dokořán, aby tam bylo dost místa pro nás pro oba a posadila se vedle mě. Hlavu naklonila do míst, kde správně tušila mé rameno…do ticha se uvolnil pramen jejích vlasů a já si mohl představovat jaké by to bylo kdyby mě pohladil po tváři. Jaké by to bylo kdybychom byli ze stejných světů a mohli se dotknout jeden druhého.
„Chyběl jsi mi.“
Věděl jsem, že mi to chce říct, ale stejně mě ta slova zasáhla dočista nepřipraveného. Nepřekvapilo jí, když sej jí někde ve vlasech ozval můj hlas šeptající, že jsem se měl vrátit možná dříve…
“Ne, přišel jsi právě včas. Teď tě potřebuji a už tě nenechám, tak snadno odejít. Teď, když jsem si jistá, že jsi skutečný.“
„Ale já přeci nejsem skutečný. Jen se ti zdám,“
pronesl jsem tím nejvážnějším hlasem. Rozesmálo jí to a pak následně mě. Možná, že mě chyběla víc než jsem si byl ochotný připustit. Možná, že…raději jsem tu myšlenku rychle zahnal a pokračoval rozesmátým hlasem v našem nočním rozhovoru.
„Tak jaký bylo rande?“
nadhodil jsem a uličnicky jí dloubl do žeber. Ač to nemohla cítit, instinktivně se otřásla a zašermovala rukama utopená další vlnou smíchu. Chtěl jsem tu chvíli opětovného setkání nějak odlehčit a ona přistoupila na mou hru. Současně mě, ale škádlila a přiváděla do rozpaků.
„No ze začátku to bylo docela fajn. Hezky jsme si povídali, pak jsme se líbali a cestou domů jsem si říkala, že bych se třeba mohla začít chovat jako normální člověk a chodit s někým, ale…“
mrkla na mě, skousla si ret, začala otáčet prstýnkem a pokračovala
„Ale teď mi tak nějak dochází, že sedět tady, cítit tě zase blízko sebe, povídat si s tebou…že je to pro mě daleko příjemnější než, když mi on strkal jazyk do krku a šmátral rukou pod svetrem.“
Chvilku bylo ticho, ale pak už jsme to nevydrželi a oba vyprskli smíchy. Jsem si jistý, že nebýt mezi námi hranice světů, objali bychom se. Moje princezna se opřela o rám okna, objala rukama pletenec nohou a šťastně vydechla.
„Celý večer jsem byla jako v kleštích. Nervózní a nejistá. Tušila jsem, že něco přijde, něco na co už hrozně dlouho čekám a hnalo mě to sem. K tobě. Jsem ráda, že jsi zpátky.“
„Taky jsem rád, jen nevím jestli jsem udělal správně…To je jedno, nebudu na to teď myslet,“
zahnal jsem zbaběle její překvapenou otázku očí Proč.
„Teď už si běž lehnout. Musíš být unavená.“
„A budeš mě zase hladit po vlasech,“
zamrkala na mě smutnýma očima, které vždy vykukovaly zpod peřiny a nedovolily mi odejít dokud je nezajala říše růžových snů…
„Jak můžeš vědět, že jsem to byl já?“
„Nevím jestli jsi to byl, spíš v to doufám. Poslední roky jsem špatně spala a zdávaly se mi divoké sny,“
začala lítostivě natahovat a já ji škádlil, že ač už nabídla své rty, chová se jako malé, rozmazlené dítě. Tiše pípla, že už bude hodná, zalezla si do postele, peřinu vytáhla až pod bradu a hypnotizovala mě pohledem. Poklekl jsem u ní. Nádechem neskutečného štěstí přiblížil ruku k hebkosti jejích vlasů a rozklepal se. Uvědomil jsem si totiž, že ač mi ta chvíle připomíná krásy minulosti…už dávno nejsme děti. Ruka se mi chvěla neznámou, zakázanou? touhou…V chladné noci nás oba zahřál plachý, dívčí úsměv a já si začal hrát s prstýnky jejích vlasů. Navlékal jsem je na prsty a nechával je zase utéct.
„Taky jsi mi chyběla holčičko…“

Bylo mi jasné, že za mým návratem je něco víc a bál jsem se toho. Bál jsem se, že ona to tuší, ví…Otřásl jsem se při pomyšlení, že na okenní parapet mě posadila i špetka žárlivosti. Ze zamyšlení nad svou andělskou morálkou mě probral škádlivý tón jejího hlasu.
„Tak jakpak ses vyspal?“
„Andělé nespí, to bys měla vědět. Hodně jsi toho o nás četla,“
mrkl jsem na ní a seskočil do hlubin pokoje.
„To jo, ale kdo ví jestli jsou ty knihy pravdivé. Psali to přeci lidé! A co ti o tom ví…“
„Nevědí asi nic, ale tuší hodně.“
„Ale to já všechno vím. Přestaň se tvářit tak vážně. Co bys řekl tomu jet na výlet? Chtěla bych se večer jet podívat na místo, kde jsem s tebou nejraději mluvila. Tam jsem vždycky cítila tvou blízkost, i když si byl tam kdesi daleko. Vždy jsem objala kmen mohutného dubu a šeptala mu svá přání. Prosila jsem, abys byl se mnou. A teď bych tomu němému příteli chtěla poděkovat, že mi tě přivedl zpět.“
„Dub je strom tvého narození, víš to?“
„Ano, vím…“
„Každý člověk má svůj strom. Jsou to mosty mezi lidmi a jejich anděly.“
„To zní kouzelně! Už aby byl večer!“
Radostně se zatočila do kolečka, pokojem se začala linout její oblíbená hudba, ona netrpělivě vyhazovala ze skříně oblečení a do toho si tiše broukala Everytime I see your face.
Navečer přiběhla rozesmátá do pokoje, cvrnkla mě do roztřesených křídel a vyběhla v cyklistických rukavicích před dům. Nasedla na kolo a rozjela se vstříc našemu společnému snu. V radostném očekávání jsem jí poletoval kolem hlavy a zpíval jako ptáček probuzený jarním závanem dobrodružství. Ale jaro bylo ještě daleko za vrcholky stromů. Po nekonečně dlouhé cestě podzimem zbarvenou krajinou zastavila kdesi v hloubi lesa u břehu zatopeného lomu. Seskočila z kola a vyběhla na chatrné molo…Chtěl jsem křiknout ať dává pozor, ale vítr mi bral slova od úst. Už zase jsem jí chtěl chránit před pády života. Zahnal jsem obavy a posadil se vedle ní na deštěm zkrápěné molo.
Kdybych tak mohl cítit kapičky tříštící se o mou tvář…Smutně jsem pohlédl do koruny, teď už našeho, mohutného dubu. Kdesi daleko za jeho větvemi třpytivě zářil můj svět, po kterém se mi snad ani nestýskalo, ne když jsem mohl být s ní. Jaké by to asi bylo skutečně se dotknout její…rychle jsem odtáhl svou nedočkavou ruku od její promoklé dlaně. Moci tak osušit její kůži dotekem svých křídel…
DOST!
Přestaň!
Zoufale jsem se bušil pěstmi do hlavy, do chvíle než mi u ucha zašeptá hlas mé víly.
„Ten lom je kouzelný. Tak už se přestaň bušit do hlavy.“
Jak se to stalo, že jsem ve svých dlaních schoval její drobnou ručku? Nemohl jsem tomu uvěřit! Jak to že jsem dýchal na její zkřehlé prsty skryté pod těmi mými? Jak to že jsem cítil, jak se třese…a jak se třesu já?! Ale už ne jen nervozitou, ale…zimou!
„Ten lom je kouzelný,“ znělo mi dokola v uších. Točila se mi hlava.
„Já cítím…žiju,“ šeptal jsem tiše.Ona se jen zasmála a položila si hlavu na mé rameno. Kolikrát já si představoval jaké by to bylo kdyby! A teď to bylo. A já měl strach z toho, že je to něco špatného. Mé tělo, ale bylo jiného názoru. Jako ve snu jsem si pohrával s její rukou, proplétal své prsty s jejíma…
Ztěžklá hlavička jí z mého ramene sklouzla do klína, zamrkala na mě a usmála se koutkem úst. Zdálo se mi to nebo jí vážně v koutcích blikaly jiskřičky toužení? Ano. Byly tam. Vábily mě a lákaly mé roztoužené ruce, které se skrývaly v hlubinách jejích vlasů. Ani její ručky nezůstaly jen tak napospas podzimnímu kraji. Hřály se v teple mých kadeří a neskutečně mě dráždily…
„Víš, že se mi vždycky líbili jenom blonďáci…?“
broukala do ticha a cuchala mé slámě podobné vlasy.
„Ale žádný je neměl tak krásné jako ty. Já stejně celou dobu čekala na tebe. Věřila jsem, že se dočkám. A dokud člověk věří, je všechno možné…“
Kdo ví jestli mě ona vedla ke svým rtům, nebo je ty mé hledaly, ale v jedné chvíli se spojily a lačně dýchaly společný vzduch. Ochutnávaly touhy toho druhého a oddělit je do sebe se zdálo být jako ta nejvíc nesmyslná věc na světě. Naše jazyky začaly hrát svádivou hru a lákaly těla, aby se přidala. Najednou jsem cítil lehkost její duše spočívající na mém ležícím a bezmezně oddaném těle. Vlnili jsme se, tančili vášnivý tanec právě prožívaných chvil.

Toho podzimního večera, pod kupou hvězdného prachu víla odevzdala svou nevinnost svému anděly, mě…Hřejivá peřina ustlaného listí zrudla její panenskou krví a my usínali v lačném objetí.
K ránu mě probouzel její šťastný zpěv, touha ještě a mé hlasité vnitřní výčitky. Jsou chvíle, které si maximálně užíváme jako smyslů zbavení, i když víme, že s východem Slunce vystřídá touhu rozum a svědomí. A my se budeme nešťastně potácet meziprostorem. Tak tomu bylo i tenkrát. Když jsem prožíval naše společné poprvé, sténal v souzvuku s jejími slastnými výkřiky, bylo mi andělsky krásně. Ale teď? Těžko popsat ten mučivý pocit zrady, zklamání, očekávání, nejistoty, touhy zkusit to znovu…
Bylo to správné?
Když jsme se milovali, zdálo se to být jako ta nejpřirozenější věc na světě, ale teď jsme měl obavy, že to bylo špatné.
Jak to bude dál? To přeci nejde! Dělí nás brána světů! Dělí nás mé svědomí! - honilo se mi hlavou. Když nejsme na břehu lomu, nemůžu jí ani chytit za ruku a ona bude mít kolem sebe tolik pokušení, tolik příležitostí se skutečně zamilovat do někoho ze svého světa a já bych jí svou přítomností a tichými výčitkami žárlivosti jen ničil život.
Laškovně mě polechtala pod křídli a brebentila o naplněných snech. S pohledem na mou zadumanou tvář jí ale zmrzl úsměv na rtech. Poslední teplem oděné minuty podzimu zahnala paní zima a ona očima prosila vysvětlení.
„Tobě…tobě se to nelíbilo?“
„Princezno o to přeci vůbec nejde,“
pevně jsem jí objal a tančil rukama po chvějícím se těle. Otřásl jsem se při pomyšlení, jak moc bych chtěl ještě…ještě alespoň jednou být její součástí. Chtěl jsem, aby se čas vrátil do chvíle, kdy jsem se nad ní skláněl, broukal jí do vlasů a věřil ve splněná přání padajících hvězd. Do chvíle, kdy jsem nepřemýšlel.
„Líbilo se mi to. Nikdy jsem nezažil něco tak nadpozemsky krásného a čistého, ale…“
„Nechci slyšet tohle slovo, nechci! Prosím…žádné ale…Děsí mě to!“
Bezradně jsem zavrtěl hlavou a pokračoval:
„Ač to bylo nepopsatelně nádherné, má to své velké, nezničitelné ale. A to, že to nebylo správné. Vždyť to se normálně nestává. Normálně se…“
„Kašlu na to, co je normální! Byl jsi tak dlouho pryč, každý den jsem tě zpěvem volala, povídala si s tebou, i když odpovědi nepřicházeli. Chovala jsem v sobě sen, že jsi skutečný a že mě jednoho dne sevřeš v náručí. A teď se ten sen splnil. Teď ten sen žiju! A nechci, aby to bylo jinak a nechci slyšet slova o normálnosti. Kdo je k čertu vševědoucí, aby věděl co je normální?! Já tě přeci mil…“
rychle jsem skryl ten výlev emocí svou dlaní a hleděl do jejích rozčileně těkajících očí…
„Neříkej to. Prosím. Oba víme, co cítíme a taky víme, jak bláhové a nesmyslné je vyjadřovat to slovy. Slova se rozplynou a zmizí se závanem větru, který nám je bere od úst. A takové naše city přeci nejsou. Ty jen tak nezmizí…“
Roztřásla se mi křídla. Chtěl jsem, aby se mi schoulila do náruče…alespoň chvilku nemyslet na to, co bude potom. Nesmyslné úvahy o budoucnosti. K čemu jsou? Jen nás ničí očekávání něčeho, co stejně nepřijde, nebo přijde a rozdělí nás.
„No tak, princezno. Podívej se mi do očí. Ať už jsme dělali cokoli a cítíme cokoli…není to něco v čem bychom měli pokračovat. Nebylo to…správné…A to neurčuje někdo vyšší, nějaká vyšší bytost, prezident nebo já nevím co…V nadpozemském světě jsou si všichni rovni. Není vyšší a nižší nebe. Je prostě jen neskutečně krásné nekonečno. Není tu nikdo, kdo by mi náklonnost k tobě zakazoval, nikdo by k tomu neměl právo. Ale je tu mé svědomí. Já sám si to musím zakázat. A to je možná horší, než kdyby mi to zakazoval někdo jiný. Když tu zůstanu, v mém svědomí se bude rodit temný stín, že ti bráním normálně žít a milovat. A to by mě zničilo. Bojím se uvěřit ve své bláhové sny nadějí, že se naše světy spojí v jeden a my budeme moci kráčet ruku v ruce pod hvězdným nebem s pohledem utopeným v duši toho druhého.
Slova už mi nestačí. Chtěl bych vědět, co je to věčnost a chtěl bych jí poznávat s tebou. Držet tě při tom za ruku a šeptat bláhová slova milenců. Ale nemůžu… Nemohu věřit, doufat, objevovat tu touženou věčnost a milovat, jak dokáže milovat jen lidská bytost. Mým úkolem a posláním je doprovázet tě na tvé cestě a připravovat ti chvilky radostných překvapení. Nesmím se ti do té cesty plést, stavět se mezi tebe a pozemskou lásku. A já to udělal! Stojím jako závora na cestě tvého putování a upírám ti prožití něčeho, pro co žije každý člověk. Je to nerozumné a především sobecké. Sobecké! Slyšíš? Já jsem anděl. Nevybral jsem si to, ale miluji ten úděl. A teď jsem tolik zklamal. Sám sebe a všechny, kdo v okřídlené bytosti věří. Zklamal jsem tebe a to mě mrzí nejvíc. Ničím tě, místo toho abych ti pomáhal. Jsem sobec! Sobec a anděl! Andělský sobec…, ač si ta dvě slova naprosto protiřečí. A proto musím něco udělat. Pro sebe, pro tebe. Něco, abych byl zase jen andělem, už nikdy ne nebesky čistým, ale přesto andělem.
A ty víš, co pro to musím udělat…“
„Neodcházej, prosím…“
„Musím odejít. A není tu žádné nezodpovězené proč ani pokračování ale. Opustím tvůj svět a odeberu se na místo, kde jsem byl celých předešlých sedm let, na místo kde jsou ostatní andělé. Na místo odkud tě mohu sledovat, částečně vést tvé kroky a dávat ti naději…ale nebudu tě už držet za ruku, ani líbat tvá krásná ústa…“
něžně jsem přejel přes vrcholky rtů a pokusil se zahnat slzavý vzkaz v očích. Slzy by to jen ztížily. Andělé nepláčou, ne v takových chvílích.
Ona své slzy neskrývala za hradbou víček. Hrnuly se jí po tvářích ve zběsilém závodu a já je nestíhal chytat do svých dlaní. Smáčeli listí kolem našich životů a naslouchali jejímu tichému hlásku.
„Minule jsi odešel, protože jsi doufal, že tím náš vztah ochladne. Že budeme zase jen člověkem a jeho andělem. Ale nepovedlo se ti to. Ani teď se ti to nepovede. Já ti nedovolím, abys to celé jen tak vymazal. Už nikdy nebudeš moct úplně odejít, protože jsi vlastně nikdy nebyl jen anděl. A ty to víš.“
Pak přišel už jen smířlivý polibek s náznakem chtíče zůstat už navždy v objetí. Bez dalších zbytečných, nic neříkajících slov jsem zašustil křídly v letu pryč, pryč od mé víly…

Neměl jsem odejít. Možná bylo ještě zbytečně brzy. Anděl má svého člověka dělat šťastným…a to se mě moc nepodařilo. Bloudily mi myšlenky hlavou jedna za druhou, když jsem pohlédl dolů, skrze větve našeho dubu.
Kroky zoufalství jí dovedly až sem, k lomu. Na místo, kde jsme poprvé poznávaly krásy těla toho druhého. Vzpomínky kouzlily palčivé slzy, které se při dopadu na kouzelnou, nikdy nezamrzající vodní hladinu zabodávaly stále hlouběji do mého srdce…Udělal jsem dobře, že jsem od ní zase odešel? Pustil drobnou ručku v odhodlání sledovat její život už jen z povzdálí. Jak to dělá většina andělů… Mávnutím ruky jsem zahnal emocemi probuzené výčitky. Udělal jsem správně. Teď je nešťastná, že už jí neslíbávám slzy z červenajících se tváří, ale jednou mi poděkuje. Že jsem odešel a uvolnil místo skutečným milovníkům. Ano, určitě jsem udělal jedinou vhodnou věc. Jednal jsem podle svého svědomí. Svědomí anděla.
„Nemysli si, že své chování obhájíš tvrzením, že jsi anděl a tudíž děláš vše správně. Tohle se ti nepovedlo! To jsi neměl dělat! Neměl jsi mě opouštět!“
Slyším její hlásek ztrácející se v sněhem zajatém kraji. Hlásek šeptající mým směrem. Jak může tušit, kde jsem a co si myslím?! Nervózně jsem přešlapoval v tichém vzduchoprázdnu a děsil se k čemu jí její zoufalé výčitky přinutí…Kam odvedou její duši uvězněnou v uplakaném těle? Když byla se mnou bláznivě se smála a předla jako kotě. A teď? Slzavé klubíčko pohupující se v rytmu smutné písně v postýlce z měkkého sněhu. To, co jsme spolu zažili nám už nikdo nevezme, ale ten pocit, že to bylo jen živí touhu, aby se to opakovalo. A znovu a znovu!
Prosil jsem sám sebe o poslední okamžiky ničivého štěstí, které nikdy nemá dost! Ne. Neměl jsem dost! Chtěl jsem zpět! Zpět za svou vílou. I kdyby mě to mělo stát tělo, duši a úděl anděla. Ano. Chtěl jsem být ještě alespoň jednu noc v jejím objetí, chladit její rozpálené tělo sněhovými vločkami.
Zoufale jsem prosil své svědomí, ať se vykašle na to, co je normální nebo správné. Mořil jsem se láskou a chtíčem tak dlouho, dokud mě něco nezachytilo v pevném sevření. Svět se roztočil jako zběsilý kolotoč. Kolem mě se míhaly barevné duhy a prachové peřiny mraků.
Chytil jsem se pevné země, postavil se a když jsem si promnul oči spatřil jsem, že jsem na našem místě. U lomu. Seděla kousek ode mě v tichém objetí sněhové závěje, přesně tak jak jsem jí ještě před chvílí viděl skrze bránu našich světů. Otočila se v tušení mé blízkosti a prozářila zimní den šťastně - smutným, smutně - šťastným úsměvem. Beze slova jsem poklekl vedle ní a lačně si bral její rudá ústa.
Z nebe se snášely sněhové slzy zpívající závěrečnou píseň a my se oddávali našemu poslednímu milování. Nad ránem jsme s úsměvy na zčervenalých tvářích ulehli vyčerpáním v náruči toho druhého.
Tma.
Bezmocná prázdnota.
Zoufale jsem začal utíkat a doufal jsem, že běžím zpět. Zpět do sluncem zalitého, zimního dne. S námahou jsem otevřel ztěžklá víčka a pohlédl do jejího zeleného, slzavého údolí.
Budeš mi chybět.
Šeptaly si naše duše. Naposledy jsme ucítil pevné objetí a rozplynul se žárem jejích úst do ticha probouzejícího se lesa. Když anděl, ale i člověk miluje, pak musí i ubližovat...a to anděly zabíjí...

Na břehu zatopeného lomu seděla dívka. V dlaních chovala poslední dubový list jehož zelenavé tělo se zalesklo pohlazením smutných slz.
„Já vím, že mi teď pošlou jiného anděla. Že už ho možná mám. Nenechají mě samotnou, bez ochránce. Ale…ale já ho nebudu hledat. Už nikdy. Jediným andělem pro mě zůstaneš Ty. Do očí se mi derou slzy, ty tu nejsi, aby si je něžně slíbával a já mám vztek! Nejsi tu!
Ale důležité je, že jsi tu byl. Vím jistě, že přijde den, kdy se staneš jen jedním z mých prožitých snů minulosti, ze kterých jsem se musela probudit. Tvé, teď nenahraditelné místo, nahradí někdo jiný. Ta chvíle přijde. Teď se zdá být, tak zoufale vzdálená, že mám chuť se vším skoncovat. Ale nemůžu… Takhle bys to nechtěl. Nechtěl bys, aby můj smutný příběh měl tragický konec. Jsi jeho součástí, to mě drží při životě a v naději, že když se splnil jeden sen…splní se i další.
Kdo ví, jaký bude konec…ten je ještě daleko.“