Černá a bílá 16

Hlavu měla jako střep. V uších jí hučelo a měla pocit, jakoby šla každou chvílí zvracet. Pomaloučku se posadila na posteli, všimla si, že je jen ve spodním prádle. Moment se nad tím zamyslela, ale pak se v županu odebrala do kuchyně. Teď není důležité jak jsem se sem dostala, ale že vůbec. Nemohla si na nic ze včerejšího večera vzpomenout. Co se to tam sakra …? Nic. Okno.
Matka se jí v kuchyni téměř lekla. Vlasy jí totiž trčely na všechny strany, na tváři měla rozmazaný make up a vůbec její výraz obličeje byl dost odstrašující. „Panebože, Evo! Jak to vypadáš? Kdy jsi včera přišla domů?“ ptala se jí vyděšeně. „Co já vim,“ odbyla ji dcera a s rohlíkem v ruce si to zamířila do obýváku. „No tak co to je, Evo? Ptám se tě, kdy a jak jsi včera přišla domů?“ „Ani jedno nevim. A neřvi, bolí mě hlava,“ odsekla znovu a zabouchla matce před nosem dveře. „Ahoj tati,“ promluvila tiše k otci, který seděl v křesle s utrápeným výrazem. Nepřekvapilo ji to, nebylo to kvůli ní. Ale kvůli matce. Fúrie jedna, pomyslela si. Stejně tak i její otec. „Ahoj, zlatíčko,“ pozdravil ji šetrně. Moc dobře tušil, jak ji bolí hlava. „Domů ses dostala kolem dvanácté a přivedl tě Štěpán, kdyby se tě ještě jednou ptala,“ řekl a pokračoval ve čtení novin. Málem jí vypadl rohlík z ruky, jak na něj zůstala civět. Štěpán?! „Hodný mladík,“ pokračoval otec, přičemž nespustil oči z článku o politice, „přivedl tě a ještě tě sám uložil.“ Na to vyvalila oči ještě víc. Zůstala ještě chvíli s otcem v obývacím pokoji, přemýšlela nad tím, co otec řekl, a snažila se na včerejšek aspoň trochu vzpomenout. Pak se ale zvedla, a jak jí tělo dovolilo, tak nejrychleji zmizela ve svém pokoji.
Zapnula počítač, icq a zkontrolovala, kdo všechno je tak brzy ráno vzhůru. Když ale viděla, kolik lidí tam vlastně je, podívala se na hodiny a … půl dvanácté. No jasně, uvědomila si.
- Ahoj, Eviku, tak co? Jak je? – začal jí hned svítit na monitoru vzkaz od Mirka.
- Není to nejhorší, i když … jo, je to děsný. Mě je táák blbě. A hlavně … mám dokonalý okno. Prosim tě, co jsem tam včera vyváděla? – odpověděla mu hned a snažila se nějak zjistit, co se vůbec dělo.
- No, vlastně jsi nic nevyváděla. Doslova. Sotva jsi se udržela vzhůru. Nikdo neví, kolik jsi toho vypila, ale bylo to skoro až děsivý … - Panebože! Ne nadarmo se říká, že by se člověk neměl pídí po tom, co dělal v podnapilém stavu.
– Aha. Takže mám začít chodit kanálama? –
- To snad ani nemusíš. – No a co ještě? Psala tedy dál.
- Hele a jak jsem se vůbec dostala domů? Já si vážně nic nepamatuju … ? - I když odpověď znala, napětím skoro nedýchala.
– Odvedl tě Štěpán. Vlastně to on tě přivedl od toho baru. Pak tě tam zkoušel probrat a nakonec se sám nabídl, že tě odvede domů. Ale řekl bych, že tě spíš nesl. Měla bys mu poděkovat … - Tak to už nedořekl. Věděla, že by měla. Ale v tuhle chvíli se studem propadala. Mlčela a tupě zírala na počítač. V hlavě se jí teď honily myšlenky jedna za druhou. Vyrušil ji až další vzkaz od Mirka.
- Jo, a nezapomeň, že jdeme zítra k té vodě. – Jo, jasně. Na to se snad ani nedá zapomenout. Tak, a příležitost, jak mu poděkovat je na světě, cvaklo jí.

Už od rána bylo poznat, že počasí se jim vydařilo. Když vytáhla kolo z garáže, dala ho do pořádku, slunce už krásně svítilo. Po obědě se rozloučila s tátou (mámu radši nekomentovala) a vyrazila na smluvené místo.
Jakmile se octla na kopci nad rybníkem, uviděla je již chystat ohniště. „Nazdar,“ zdravili ji zdálky. „Ahoj,“ odpověděla na pozdrav, když dorazila, a porozhlédla se po všech přítomných. Jasně, Mirek, Vlasta, Dušan, Kamila, Karel, Filip, Jarda, Štěpán a dokonce i David. „Takže jsem zase dorazila poslední?“ „Jako vždycky,“ odpověděli jí téměř současně. „Z toho si nic nedělej,“ povzbuzoval ji Štěpán, „to my jsme tady moc brzo.“ S úsměvem se posadila k nim. Roští už měli z větší části natahané, ohniště připravené, deky rozdělané a klacky na opékání připravené. „Vy jste dokonalí,“ poznamenala. Odpoledne bylo krásné. Počasí jim přálo, nálada byla skvělá, zábava nevázla. Jako vždycky. A Eva pořád nenašla chvilku, kdy by Štěpánovi poděkovala.
Mohlo být něco kolem čtvrté hodiny, když se nahoře na kopci objevilo kolo. „Kdo to je?“ podíval se tím směrem Mirek a tázavě se po všech okolo podíval. Postava se rozjela přímo k nim. Po chvíli bylo jasno. „Nazdar, lidi,“ pozdravila je sladkým hlasem Zuzana. „Co ty tady děláš?“ obrátil se na ni Štěpán, ani se nepokusil ji pozdravit. „No co, jela jsem se trochu projet a vidím, tady dole někdo sedí. Tak jsem se přijela podívat, kdo to je. A koho nevidím? Štěpiho,“ uculila se na něj. Štěpán jen protočil oči v sloup a zamířil si to směrem k vodě. Byla ještě docela studená, přece jen, léto teprve přicházelo. „Co mu je?“ otočila se Zuzana s nechápavým výrazem na ostatní. Ti to bez poznámek přešli. Věnovali se každý svému a ji ignorovali. Očividně jí to ale nevadilo. Buď byla tak otrlá, nebo tak blbá. Eva si přisedla k Mirkovi a pomáhala mu s přípravou párků. „Tak co, už ses mu omluvila?“ začal najednou. I když zrovna o tomhle začít nechtěla, byla mu za to vděčná. Už ani s holkami si o tomhle nemohla popovídat lépe. „No, jaksi jsem ještě nenašla chvilku,“ vykrucovala se. Provinile zírala na párky a čekala Mirkovy výtky. „Tak teď máš dokonalou příležitost mu tu pomoc oplatit,“ kývl směrem k rybníku. Stál tam, zíral do vody. Pomalým krokem se k němu vydala Zuzana. „No, myslím, že právě teď je to ta nejnevhodnější chvíle. Nebudu je rušit.“ Se smutkem v očích se znovu obrátila k práci. Teď jí bliklo, proč vlastně v pátek tolik pila. Jasně, Zuzana. „Pokud si myslíš, že má u něj nějakou šanci, tak se šíleně mýlíš. Je to můj kámoš, znám ho. A vím, že dnes by se tady mnohem raději věnoval někomu jinýmu než Zuzaně,“ a povzbudivě na ni mrkl. „Věř mi,“ dodal a sebral jí párek z ruky. „Běž.“ Zvedla se tedy a rázným krokem zamířila k vodě. Vůbec netušila, co udělá až k němu přijde. Netušila, jak mu pomoct. Díky tomu, že Zuzana si dávala dost na čas, dorazila k němu dřív než ona. Zohnula se a umyla si ruce. Zuzana stále kráčela k nim. „Nazdar,“ začala nevážně Eva. „Přišla jsem ti pomoct, pokud chceš,“ a upozornila ho nenápadně na blížící se nebezpečí. Jeho odpověď byla jasná i beze slov. Jeho tvář křičela: „Prosím!!!!“ Objala ho tedy kolem pasu. „Tak jo,“ a povzbudivě se na něj usmála. Koutky jí cukaly při pomyšlení, co teď udělá. Rukou si ho za zátylek přitáhla a dlouze ho políbila. Rukama jej hladila po zádech. Naprosto ho tím překvapila. Co to dělá? proletělo mu prvně hlavou, ale netrvalo to ani vteřinu a přestal přemýšlet. Jen si tu chvíli užíval. Jakmile to spatřila Zuzana, ztuhla na místě. Chvíli se nemohla ani hnout. Když se pak od sebe ti dva odtrhli, propletly si paže kolem pasu a dál se spolu dívali na hladinu vody. Se vztekem ve tváři se Zuzana otočila a směřovala ke svému kolu. Vypadala jak dítě, kterému vezmou hračku. Při pohledu na ni se téměř nikdo z přítomných neubránil úsměvu. Nasedla a trysek odjela.
„Děkuju ti za ten pátek,“ promluvila jako první Eva a pustila ho, jakmile Zuzana zmizela za kopcem. Docela překvapeně na ni zíral. „Já … vůbec nic si nepamatuju, to mi řekl táta,“ dodala ještě. Jasně, pan Jeřábek, došlo mu. „No a já ti děkuju za záchranu,“ pokračoval on ve výčtu děkování. „Není zač,“ a otočila se směrem k ostatním. Nechala ho tam tak stát a šla se znovu připojit k Mirkovi. Díval se za ní a až po chvíli se vydal tam, co ona. V hlavě měl zmatek. Ona si nic nepamatuje. Takže ani to, co mi řekla. Ale ožralí přece mluví vždycky pravdu, ne? No, ale existují i pravý opaky. A co mělo znamenat tohle? Dala mu jasně najevo, že to byla jen přátelská pomoc. Ale co ten …? Jedna myšlenka přeskakovala druhou.
„Tak a teď, lidi, když už je oheň zapálen a já mám jistotu, že pak bude se kde ohřát,“ začal svůj žertovný proslov Mirek, když se blížilo k šesté večer, „vám ukážu naprosto dokonalé vystoupení otužilce. Já, tedy ten otužilec, se právě chystám zde, do téhle pochybné, ale studené vody.“ Jako komický výstup to bylo skvělé, ale když už to jednou pronesl, musel to udělat. Svlékl se tedy jen do trenek a odcupital za bouřlivého potlesku a smíchu ostatních k rybníku. Strčil do vody palec u nohy a zatřásl se zimou. Naposledy se otočil směrem ke kamarádům, ale viděl, že nic jiného než otužilecké představení nečekají. Co blbne, říkala si, vždyť to tak hrozný není. Dál stál u kraje a odhodlával se k zásadnímu kroku. Tedy skoku do vody. Než se ale stačil definitivně rozhodnout, rozběhl se Karel proti jeho zádům a tak ho strčil do vody. Když se Mirek z vody vynořil, tvářil se napůl k smrti šokován, napůl se naoko rozčiloval. Jako první mu na pomoc přispěchal Štěpán. Nabídl mu ruku, které se Mirek vděčně chytil. Ale místo, aby se jeho pomocí dostal na sucho, stáhl Štěpána za bouřlivého smíchu k sobě. I Štěpán měl v očích děs, když se dostal nad hladinu. Ono, přece jen to nečekal. Teď už se kamarádi opravdu rozhodli jim pomoci. Mirka, který jako rodilý šašek, najednou předváděl tonoucího, tahali ven tři kluci. Štěpánovi, už napůl na suchu, přispěchal na pomoc Eva. „Nestáhneš mě, že ne?“ ujišťovala se se smíchem. Nabídla mu ruku, které se vděčně chytil, a přitáhl se za ni. A přitáhnul se tak, až mu skončila v náručí. Voda se jí začala prosakovat skrz triko a zastudila ji na břiše. „Díky.“ Díval se na ni těma zelenýma očima, díval se tak, že se mu v náručí skoro roztékala. Díval se a snažil se v tu chvíli poznat v jejích očích, jak to vlastně je. Jak si to má všechno vysvětlovat. Pustil ji. S plachým úsměvem se otočila a spolu s ostatními zamířila k ohništi. „Teploučko!“ křičel Mirek a rychlými skoky si to přičvachtal až k ohni.
Až oba trochu oschli, obětovaly se pro ně dvě deky. Promrzlí až na kost se pomalu zahřívali. Byl už pozdní večer (lásky čas) a tváře jim osvětlovaly plameny ohně. Rozdělali si několik piv, někdo si opekl párky, bavili se. Pomalu střádali plány na prázdniny. „To by chtělo nějakou společnou akci, ne?“ navrhla Vlasta a přitulila se blíž k Dušanovi. „Tak to je jasný,“ přitakal Filip a už začali všichni horlivě přemýšlet, co udělají. „Já jen upozorňuju, že jedu někdy v červenci s našima na chatu, tak si to, prosím vás, naplánujte tak nějak rozumně.“ „No, přesně tak,“ souhlasil Dušan, „my taky jedem na dovolenou.“ V tom se strhla hádka, kdo kam pojede a na kdy by se to tedy mělo naplánovat. Mirek se je snažil všechny uklidnit se slovy, že kdyby se to takhle dělalo pořád, nikdy by se nesešli. Na chvíli je to uklidnilo, ale pak se začali znovu dohadovat. Eva seděla (opět) vedle Štěpána. Tentokrát se tak ale usadila sama, dobrovolně a vědomě. Zatímco se všichni o něčem bavili, ona pozorovala Štěpána. Jeho vlasy, které teď moc vtipně neposlušně trčely všemi směry, po tom, co se vykoupal. Jeho oči, které ji tak neuvěřitelně přitahovaly a ve kterých se právě teď honily plamínky ohně. V tom se na ni obrátil. Všiml si, jak se na něj dívá. Nemluvili, stačilo, že mluví ti okolo. Mlčeli a dívali se na sebe. V tu chvíli si vzpomněla na … na tu cukrárnu, jak se tam choval k Zuzaně, na to, jak ji dovedl domů a jak jí pomáhal, na to obětí před chvílí u vody … Dodalo jí to odvahu. Nahnula se k němu a políbila ho. Stejně tak on. Nyní, při jejím pohledu si to vše uvědomil. Co se poslední dobou dělo, že to vlastně bylo jasné.