Křehká láska

Sníh svýma drápama lechtá zemi, zakrývá ji hebkou, bělavou peřinkou. Na dotyk je sice studená, ale její peří krásně hřeje. Ještě před chvilkou v trávě zářili barevné lístečky podzimu, teď odpočívají pod třpytícím se, bělým závojem. Sluníčko se upřímně usmívá na všechno, co se díky němu stává krásnějším. Vánek si hraje jemně s větvemi, nutí je šeptat něžné slovíčka, které lidi hřejí u srdíčka.
„Je to krásné,“ zašeptá Šárka. „Tak nevinné.“
„Jako objetí dvou milujících se lidí,“ doplní ji Michal. Šárka se na něho usměje, políbí ho. Jsou šťastní, mají jeden druhého, nekonečně se milují čistou láskou. Nikdy se nepodvedli, nikdy si nelhali. Vědí, že si to ten druhej nezaslouží. Michal pomalu vstane, podá ruku Šárce, aby jí pomohl. Šárka se zvedne, vzápětí se ji zatočí hlava a spadne zpátky do sněhu. Zavře na chvilku oči, pevně je stiskne, hned zase otevře a pozvolna vstane.
„Šárinko, co je ti?“ ptá se Michal s vystrašenýma očima.
„Nic, nic, jen se mi zatočila hlava. Asi jsem se příliš rychle zvedla,“ uklidňuje ho Šárka. A sebe taky. Vsune svou dlaň do jeho a společně kráčejí dál kochajíc se tím půvabem rozléhajícím se všude kolem. Obloha padá pořád níž, objímá je studené šero. Za pár vteřin se na nebi objevují i první zlatavé hvězdy, dívají se jim do očí, naplňují je blahem. Oba zavřou oči, vychutnávají si ladnou melodii přírody, života a hlavně přítomnost kouzelné lásky. Michal vezme do dlaní Šárčinu tvář, podívá se ji hluboko do jejích čokoládových očí. Píchne ho u srdce. Tolik tu holčinu miluje, víc se ani nedá. Chce s ní být navěky, bez ní by nepřežil. Šárka se na něho sladce usměje a ucítí jeho hebké třesoucí se rty na svých. Je šťastná. Podlomí se ji kolena, opět spadne. Michal ji rychle zvedne a posadí na lavičku.
„Šárinko, řekni mi pravdu, co se s tebou děje?“ Dívá se na ni smutnýma očima, ve kterých Šárka spatří třpytit se slzy. Slzy lásky, které pohání strach.
„To opravdu nic není. Jen se mi z toho tvého vroucího polibku podlomili kolena.“

„Kam to jdeme? Tady to neznám.“
„Já taky ne,“ odpoví Šárce Michal. „Uvidíme, možná narazíme na něco hezkého.“ Náhle, jako by to Michal přivolal, objeví se před nima rozlehlá, od lidí nezničená a zřejmě neobjevená louka. A tu čerstvě zelenou louku částečně pokrytou sněhem lemuje vysoký, písečný vrch. Jeho špic objímají měsíční paprsky, zaplavují ho stříbrným světlem.
„Nádhera,“ vydechne obdivně Šárka a Michal ji na znak souhlasu pevněji stiskne ruku. Spolu se vydají vstříc tomu neuvěřitelnému bohatstvu přírody. Lehnou si doprostřed louky, v objetí tiše rozjímají. Šárka se cítí unaveně, usne Michalovi na hrudi. Michal zvedne svou ruku, položí ji na Šárčinu hlavu a jemně ji pohladí po vlasech, políbí ji. Miluje ji. Bojí se o ni, nedokáže si představit, že by tady s ním Šárka nebyla, že by nebyla vůbec. Rychle zažene strašlivou myšlenku a myslí už jen na to, jak moc je šťastný.

„Promiň, Michale,“ hlesne Šárka po krk zabalená v přikrývce. „Není mi nějak dobře. Bolí mě hlava, je mi špatně. Nezlob se, dnes nikam nepůjdu. Necítím se na to.“
„Já se nezlobím, lásko,“ polaská ji Michal po tvářích. „Jen si odpočiň. Ale jestli ti to nebude vadit, rád bych tady zůstal při tobě. Jen budu sedět u tvé postele a dívat se na tebe.“ Šárka se nasilu usměje. Opravdu jí není dobře. „Měla bys zajít k doktorce.“
„Na co? To přece nic není. Vyležím to a bude mi zas dobře.“
„Neměla bys to brát na lehkou váhu. Může to být cokoliv.“
„Ale Michale, neboj se. Určitě to je jenom nějaká neškodná viróza.“
„No jak myslíš.“ Michal to nechá tak. Nechce se se Šárkou hádat. Asi má pravdu. Je to nějaká viróza, v tomhle období je to běžné. Ale proč má potom takovej strach, kterého se ani za nic nemůže zbavit?

Druhej den Michal Šárce volá. Pořád leží. Volá ji i třetí den, čtvrtý, pátý. Stále nic nového, cítí se vždy stejně, nic se nelepší. Michalovi se vrátí ten pochybnej pocit. Ne, nic to není, snaží se přesvědčit sám sebe. Večer usíná myslíc na svou holku. Znenadání vidí Šárku, stojí proti němu ve svatebních šatech. Michal nechápe, ptá se ji, jestli se jde vdávat. Šárka mu neodpovídá, jen za ním natáhne sněhově bílou, třesoucí se ruku. Michal ji chce chytit, ale Šárka se hned vypaří. Hledá ji všude, volá na ni. Nic se neděje. Pak se spustí silný vítr. Je, čím dál, tím silnější, táhne ho pryč, daleko od všeho živého. Nebo právě neživého? Zpocenej se vzbudí. Je doma, ve své posteli. Podívá se na hodiny. Dvě v noci. Lehne si na záda a kouká prázdným pohledem do stropu. Vybaví si Šárčinu tvář, která se na něho směje. Slyší její smích, cítí její lahodnou vůni. Opět usne.

„Dobrý den,“ zdraví Michal Šárčinu mámu, když ji jde navštívit další den.
„Ahoj Michale, Šárka je ve svém pokoji, pořád leží.“
„Já jsem vlastně přišel za vámi,“ překvapí ji. „Chtěl bych s vámi mluvit o té Šárčině viróze.“
„A co by si mi chtěl o ní říct?“
„Myslím, že by Šárka měla zajít za doktorkou. Nelíbí se mi to. Už týden je na tom pořád stejně a předtím, než ji to takhle chytlo, často omdlévala, když jsme byli spolu.“
„Cože? Ale to mi Šárka zatajila.“
„No, mně vždy říkala, že to nic není.“
„Dobře, Michale, žes mi to řekl. Hned s ní zajdu za doktorkou, ať se teda dozvíme, co jí přesně je.“
„Tak já ji ještě skočím pozdravit.“
„Jo, jasně, jen jdi. Už se na tebe dnes několikrát ptala. Je moc šťastná, že tě má. Nemluví o ničem jiném, jenom o tobě.“

Michal leží večer na posteli, kouká do stropu a přemýšlí. Přemýšlí o svém „nočním zážitku“. I když je hrozně unavenej, kvůli čemu si šel i dřív lehnout, jeho sen mu nedá spát. Má šílenej strach. Pokud se nedozví, co je ve skutečnosti s jeho láskou, neusne. Rozhodne se, že se u ní staví. Není ještě tak pozdě, ví, že tam budou ještě všichni dost vitální.
Zazvoní u jejich dveří, čeká docela dlouho. Je mu to divné. Doma jsou určitě. Konečně se dveře otvírají. Stojí za nimi Šárčin táta. Má celé červené oči. Na tvářích se mu ještě ligotají slzy. Michal se hned vyděsí. Co ví, Šárčin táta nikdy neplakal. Byl tvrdej, nic ho jen tak nesložilo. Škaredě řečeno, byl to takovej necita. Právě proto se Michalovi sevře žaludek.
„Co se stalo?“ vyděsí se Michal.
„Pojď dál, Michale,“ vyzve ho její táta. Vstoupí teda do jejich domu, uvidí brečet i Šárčinu mámu. „Běž do Šárčina pokoje. Je tam. Čeká na tebe. Ona ti všechno řekne.“ Michal se nenechá prosit, rychle vystartuje za Šárkou. Opatrně otevře dveře, se strachem vejde do pokoje. Uvidí Šárku ležet nehybně na posteli. Z očí se ji valí nepřestajně obrovské proudy slz. Michal se rozběhne za ní, silně ji obejme a láskyplně políbí. Šárka se rozbrečí mnohem víc a ještě hlasitěji.
„Miluji tě, Michale, tak jako nikdy nikoho.“
„Myšičko moje, co se stalo? Co je s tebou, lásko?“ rozbrečí se i Michal. Šárka se zhluboka nadechne, zavře oči a vysloví jediné hrůzné slůvko: „Umírám.“ Michala píchne silně u srdce. Ucítí v něm hrot studeného, ostrého nože. Hodí se na zem a nepřestává naříkat a proklínat celý svět. Po hodně dlouhé době se trošku zklidní, alespoň na to, aby se vrátil zpět za Šárkou na postel. Obejme ji nejněžněji, jak jen může.
„Zlatíčko, neboj, lékaři tě vyléčí a my budeme pořád spolu, všechno dopadne dobře. Vím to, protože tě miluju, já tě umřít nenechám.“
„Myšáčku, je konec. Už se s tím nedá nic dělat, je to moc velké, už tady dlouho nebudu,“ sklopí Šárka smutně oči. „Chci tě ještě naposledy cítit, co nejblíže. Chci, aby se to teď stalo. Naše poslední, nádherné milování.“ Michal ji toužebně sevře v náručí, jemně ji miluje. Je to nejkrásnější milování, které kdy spolu zažili. Je v něm cítit víc lásky, jak je v celém světě. Celé ho spolu probrečí. Hořkým štěstím, sladkým utrpením.
Ráno se Michal probudí vedle Šárky. Už nedýchá. Oči má zavřené, na tváři blažený úsměv. Michal se rozvzlyká. Nikdy necítil takovou bolest, jako teď, nikdy tolik netrpěl. Vrátí se domů. Tam ale nemůže vydržet, rozhodne se jít ke kopci, kterej společně objevili. Všechno kolem najednou zahalí temná tma. Tak rychle večer? Michalovi se to zdá jako okamžik, co ho jeho láska opustila. Přijde ke kopci. Jeho vrch už nezáří, sníh se už netřpytí. Michalovi ještě pořád po tvářích stékají slzy. Zničehonic se vrch opět rozzáří, sníh zatřpytí, na obloze se objeví stříbrná zář, Michal ucítí na rameně něčí ruku. Otočí se, uvidí Šárku. Vypadá přesně jako tehdy v tom snu.
„Lásko, já jsem tě neopustila, pořád jsem s tebou, pořád mě cítíš a já tebe pořád vidím. Miluju tě,“ usměje se na něho jeho kouzelná víla.
„Šárinko, já tě taky miluju a nikdy nepřestanu,“ usměje se i Michal a políbí ji. Šárka do něho foukne zářivý prach, kousek sebe. A pomalu se vypaří.