Jak mám začít?

„Ahojdaa Jituše! Jak je? Tyjo, jak tak na tebe koukám, tak nic moc…chřipka?“
„Chřipka…“
„To je v pohodě, to přejde…“
„Ne.“
„Haloo!,“ šermuje kamarádce rukama před obličejem ta se svázanými vlasy. „Jsi tu ještě se mnou nebo se zas koná nějaký výlet do snových končin?“
„Víš, kde jsem včera byla?“
„No jasně, že vim. U doktora přeci, vždyť si mi to řikala. Akorát pořád nechápu, že jsi tam šla místo školy a byla tam i večer, když jsme chtěly dát tu zkoušku ve zkušebně. Tos jela k doktorovi do Brna nebo co?“
„Skoro.“
„Jak to myslíš? … skoro…“
„No v tom městě ses trochu spletla. Byla jsem v Praze. Ne v Brně…a s tím doktorem to taky nebyla tak úplně pravda.“
„Ne? A kdes teda byla? Cos jako dělala někdy ve tři odpoledne v Praze?“
„Já tam…“ dívka s rozcuchanými vlasy těká očima po místnosti a marně hledá slova. Těžko popsat něco o čem se vám už tolikrát zdálo a co se nakonec stalo. V hlavě se to všechno pomíchá a vy chcete říct jen to, co bylo doopravdy. Už víte, že to nebyl sen!
„Ty mi to asi nebudeš věřit Týny, ale…“
„Ale coo? Z tebe to zas leze, jak z chlupatý deky…“
„Znáš ten pocit, když kýchneš? Jednou. Dvakrát. A najednou víš, že je to tu. Jsi nemocná. Nebo přinejmenším víš, že brzy budeš.“
„Znám, ale vůbec nechápu co to s tím má společnýho…já si dneska nechci povídat v hádankách.“
„Má to s tím společnýho víc než si myslíš. Jela jsem do Prahy. Skoro nikdo o tom nevěděl. Jen brácha, protože jel se mnou. Pak naši a ještě Ivet a vlastně Marťas, protože jsem ho přemlouvala ať jede se mnou, na křest fixy víš…ale on nemohl. Nebo nechtěl. Nevím. Taky naši…no to by bylo na dlouho. Prostě na koncert mě nepustili, ale dovolili, abych se přifařila k bráchovi, kterej tam jel reklamovat foťák nebo co a že se s ním večer vrátim zase domů a…“
„Nechtěla by ses zkusit nadechnout?“
„Promiň já…asi musim mluvit rychle, protože jinak si začnu vymýšlet.“
„Vymýšlet? Ale proč?“
„Nebo ne vymýšlet…spíš si začnu plést sen se skutečností a…“ dívka se zhluboka nadechne, vydechne a pokračuje teď už o poznání klidnějším hlasem. Je jí jasné, že vymýšlet si rozhodně nebude, není to potřeba…vždyť skutečnost byla nakonec daleko krásnější než očekávala ve snu. „Jde o to, že…že jsem o tom nikomu neřekla, protože jsem se bála, že to zakřiknu. To přeci znáš. Nechtěla jsem vám to vyklopit a druhý den zdlouhavě vysvětlovat, proč to nevyšlo. Vím, jak se na to koukáte. Vidím vaše obličeje říkající - kdy už jí to konečně přejde? No…ale ono to vyšlo a já ti o tom konečně můžu říct. Problém je, že nevím jak začít…“
„Ale no tak. Víš, jak si to vždycky říkáme.“ spiklenecky na dívku mrkne kamarádka. „Prostě začni od začátku.“
„Od začátku…jo. To bych asi mohla.“ zasměje se, odhrne si vlasy z obličeje a spustí: „Začátek byl asi v neděli. Nějak jsme se dostali s Balym na téma křestu fixky v Praze. Už dřív jsme přemejšleli, že bysme vzali kámoše a jeli tam. No, ale pak...pak to nějak krachlo. Jenže v tu neděli mi poslal fotky a já chtěla zavřít oči a otevřít je teprve až budu stát vedle něj a uvidím ho naživo. Chtěla jsem udělat cokoliv, aby sem ho mohla vidět. Třeba jen na pět minut. To mi bylo jedno. A v tom se mě zeptal, jak to vlastně vypadá s tím křtem. Jesi vážně nemůžu. Já zkusila napsat Marťasovi, tomu se evidentně nechtělo, ale začala sem ho zpracovávat a věřim, že kdyby to o pár minut později nestornovali naši, překecala bych ho…S jejich odporem jsem nějak nepočítala. Myslela jsem, že když budu mít doprovod, že to bude v pohodě. Ale oni prostě nevěřej Praze, nevěřej lidem a hlavně lidem v noci. Jsou přesvědčený o tom, že za každym rohem číhá někdo, kdo chce právě mě zabít, že si to vytyčili jako životní cíl všichni úchyláci a masoví vrazi – udělat něco Jítě!!! Asi bych je měla chápat a svým způsobem se o to snažím, ale tímhle mě vážně naštvali. Byla jsem tak blízko tomu koukat se mu do očí a oni teď tohle…No a pak baly napsal jestli bych nemohla přijet aspoň na odpoledne. Že by s kámošem přijeli taky dřív a do toho koncíku bysme courali po Praze a taak…a asi v tu chvíli mi blesklo hlavou – on mě možná chce vidět stejně jako já jeho? Je to možný?! Protože proč by jinak navrhl tuhle blbost, která mi už pár minut taky strašila v hlavě? Hned jsem běžela do přízemí, našim všechno vyklopila a stačil jedinej pohled na mámu, abych věděla, že v úterý se prostě jede do Prahy. Vždycky mě podporovala v naivitě, ve snech a Balyho má z vyprávění ráda a myslim, že je naprosto nadšená tou skoro filmovou zápletkou našeho seznámení. Ale to zas trochu odbíhám od témata. Táta si nechal čas na rozmyšlenou do pondělka. V pondělí jsem na něj odpoledne upřela psí oči a on řekl, že z toho není nadšenej, ale pustí mě. Že brácha pojede se mnou a bla bla. Já jen v duchu zakřičela hurá a víc než kdy jindy si přála, aby se něco nepokazilo. Až příliš jsem si uvědomovala, jaká stačí maličkost a…No ale to je teď jedno. Nic se nestalo a já si to v úterý, ve dvě hodiny odpoledne šinula směr Praha hl. nádraží.
V uších sluchátka, na kolenou položená třetí maturitní otázka z češtiny a v hlavě totální zmatek. Zmatek se změnil v chaos, když jsem v krajině za oknem začala rozpoznávat okolí Prahy a přišla mi smska, že teda už jedou, že už se nemusím bát. Sama dobře víš, že se to nedá popsat, to co se v člověku v takový chvíli děje. Usmíváš se jako blázen, potí se ti ruce. Nedokážeš se na nic soustředit. Snažila jsem se uklidnit pohledem na ubíhající krajinu, když ale stromy vystřídaly oprýskané zdi opuštěných budov a v dálce zazářila nákupní střediska, raději sem upřela pohled na bráchu.
´Já…já sem tak nervózní. On tam bude mít sebou aspoň Hanze, ale co já?´ vykoktala sem a nespouštěla z něj vyděšené oči.
´Nechceš tím doufám naznačit, abych šel s tebou…´
´Ne, to nechci…jen sem ti to chtěla říct. Co když ze sebe udělám úplnýho debila?´
´Když ze sebe uděláš úplnýho debila, tak si aspoň ušetříš další cestování.´
´Jak…jak to jako myslíš? Jako že už mě nebude chtít vidět?´
´Jo. Stát se může přeci všechno a ty seš přeci vždycky připravená na nejhorší, nebo ne?´
´Nojo…to asi sem, ale…´
´Hoď se do klidu, já budu na telefonu, kdyby něco písni, že má hnusný triko a že se nemáte o čem bavit a já tě třeba zachránim, ook?´
´Proč…proč by měl mít jako hnusný triko?´
´Jak to mám vědět? Tak třeba boty bude mít hnusný nebo co já vim…a tobě to bude vadit a budeš chtět domů. Tak prostě pojedem.´
´Boty nebude mít hnusný. Bude mít conversky, to prostě vim…vim, že nezklame´ připitoměle jsem se usmála a viděla před sebou ty jeho poskakující botky.
´S tebou fakt dneska není řeč. Prostě dyby něco, volej. Piš. Cokoliv. A kdyby nic, tak v sedm u automatu, ook?´
´Ook…ty seš stejně nejhodnější.´
´Nojo. Já vim.´ a to už jsme vycházeli z nádraží. Do pěti nám zbývala ještě víc, jak hodina, tak jsem se šli cournout po václaváku. Brácha si dal jídlo, utahoval si ze mě a nakonec zaplul do metra.
Tak. A teď jsi na to sama. Říkala jsem si, když jsem se vydala směr nádraží. V uších opět nepostradatelný sluchátka, hlava sklopená a srdce na pochodu. V tu chvíli jsem vážně nebyla schopná ničeho. Hlavou se mi hnala taková spousta věcí. Představovala jsem si, kde se asi potkáme. Jestli u třetí lavičky nebo až u tý pátý. Jestli uvidim první já je, nebo oni mě. No blázinec. Pustila jsem si Sto zvířat a snažila se uklidnit tichým prozpěvováním. Nic nepomáhalo. Jednou jsem obešla parčík před nádražím a pak zakotvila u velký mapy. Čučela jsem do ní a když se mě teď zeptáš, co na tý mapě bylo za město, dlouho se zamyslim než odpovím. Opravdu jsem nebyla schopná nic vnímat. Nanejvýš tak svůj splašený dech a všechny ty k prasknutí napjaté žíly.
A pak se to stalo. V pravém rohu skla se zaleskl odraz jeho obličeje a…a já se lekla.“
„Jako obvykle. Lekneš se, i když jde někdo přímo proti tobě a řekne – čau. I když sem to já,“ dívky se zasmáli a ta rozcuchaná pokračovala. „Máš pravdu. To sem celá já. Doufám, že si chudák nemyslí, že vypadal tak strašně až sem se lekla. Protože tak to samozřejmě nebylo. Jen…prostě jsem teprve v tu chvíli uvěřila, že vlastně nejsem ve snu. Že se tohle celé vážně děje. A nejen to setkání. Že i všechno to, co se stalo doteď, že bylo skutečné. Ty nekonečné rozhovory na icq. Telefonáty. Věta – mám tě rád…No a když se člověk probudí, tak většinou přeci leknutím. A pak tu bylo ještě to kýchnutí… Ne skutečné. Bylo to spíš jako by si kýchla moje duše. Prostě něco ve mně. A bylo to. Věděla jsem, že dřív nebo později onemocním a ať už ta nemoc bude mít jakýkoliv průběh, nezapomenu. Bude to jako neštovice. Po nich ti taky zůstanou jizvy…a víš, jak se děti rádi chlubí jizvami. Já sem dítě a doufám, že ještě dlouho budu. Svým způsobem…a na jizvu způsobenou touhle nemocí bych byla pyšnější než na tu z hobbitího tábora...“
„Takže?“
„Takže co?“
„No jak to pokračovalo? Kam ste šli? Chovala ses jako debil? Ne počkej…na to se vlastně nemusím ptát…ty se přece vždycky chováš jako debílek.“ kamarádka dloubla dívku do žeber a pohledem prosila o zbytek vyprávění.
„Potom…potom jsem si podala ruku s Hanzem, řekla – čau já sem Jíťa a Balymu sem místo ruky trochu zmateně podala paličku, co jsem mu přivezla. Víš tu podepsanou…od Kuby. Jak jsem mu jí vezla už do Trutnova. Teď mě docela mrzí, že sem mu nepodala ruku, ale v tu chvíli mi to všechno asi nějak nedocházelo a třeba sem i měla strach, že se popálim. Nebo spíš, že popálím jeho, protože…no víš, jak se mi vždycky začne přehřejvat organismus. Na tvářích se rozsvítěj červený kontrolky a celý tělo je v jednom ohni. A ještě k tomu se mi ty ruce, tak nehorázně klepaly…No a pak jsem se prostě otočili směr střed města a vyrazili. Na Václavák, do postraních uliček, do Lucerny. On si hrál s paličkou, já nevěděla kam s očima a Hanz si stěžoval, že jdeme v protisměru. Nebo, že všichni ostatní jdou v protisměru. Teď nevím…
Každopádně vím, že sme pořád něco povídali. Skákali si do řeči. Smáli se. Měla jsem pocit, že bysme mohli takle pochodovat až na konec Prahy a pořád by bylo o čem mluvit. A dost možná bysme došli ještě dál…Bylo to zvláštní. Kluci, který sem viděla podruhý v životě, poprvé s nima mluvila a přitom…přitom jsem měla pocit jako bych byla venku s Pájasem nebo tak s někým. Nevím jestli oni to cejtili taky tak, ale mě bylo skvěle a pořád mi hlavou běželo, že tohle setkání prostě nesmí bejt poslední. Že je ještě někdy chci vidět…“
„No jasný. Spřízněný duše. Ty jsou přeci všude po světě…a vždycky je krásný, když jednu z nich objevíš…a tobě se podařilo objevit hned dvě najednou…ale…zpátky k tomu kýchnutí.“
„Ke kýchnutí?“
„No vždyť víš, jak jsi říkala, že si onemocněla…takže…zamilovala ses…“
„To je otázka?“
„Jo. Přesně tak. Zamilovala ses?“
„Neříkej tomu tak…“
„A jak tomu mám asi říkat. Všichni tak tomu říkají…“
„A čemu? Čemu tak vlastně říkají?! Já nevím…nevím jestli jsem se zamilovala. Nemůžu to vědět, když jsem to ještě nikdy nezažila. Nevím jestli je to ono. To se asi ukáže až časem…Teď můžu říct jen, že jsem onemocněla…Teď jen vím, že mi bylo tak jak ještě nikdy. A pořád mi tak je. Poprvé jsem cítila takový asi souznění nebo co. Víš, dřív to bylo vždycky tak, že ten kluk byl pěknej…mě se z něj podlamovali kolena a já na něj koukala, jak na svatej obrázek. Ale nebylo o čem mluvit. Prostě sme nebyli na stejný vlně. No anebo tu byli takový, se kterejma sem byla na stejný vlně, ale fyzicky jsem nic nectila…cítila jsem maximálně porozumění a takřka sourozenecký sympatie…a z těhle kluků sou teď moji nejlepší kamarádi. Ale nikdy. Nikdy tu nebylo oboje. A teď? Teď jsem si to štrádovala po pražských ulicích s klukem, se kterým bych si chtěla povídat pořád a pořád…ale se kterým bych se stejně ráda zastavila a dívala se mu do očí. S klukem, kterej mě rozesmál a zároveň stačil jedinej pohled očí a já se topila a měla co dělat, abych se nerozsypala na milion kousků.“
„A helemese…takže oční kontakt byl, joo?“
„Joo…teda…no byl, jenže já ho nikdy nevydržela…“
„Nevydržela? Ty si blbka, to fakt není možný…“
„Ale…no…když to nešlo. V tom KFC bylo takový vedro a byl tam ten hybrid za pokladnou a já se pořád musela smát a pak se na mě Baly podíval a já zase cejtila ty kontrolky na tvářích a chtěla sem něco říct, jenže to prostě nešlo…takže jsem jen tupě čuměla a rychle zklopila oči, protože sem se bála, co by se stalo, kdybych to neudělala…teda ono by se asi nic nestalo. Ale…no a pak sme byli za tím muzeem a oni pouštěli ty písničky z mptrojky a já tam seděla a hrála si s tou paličkou a snažila se nemyslet na to, že máme už jen ňákejch dvacet minut…a…a bylo to tu zase. Podívala sem se na něj a on se díval na mě a usmíval se a já se snad taky usmívala…a věděla sem, že je zbytečný něco řikat. Že pohledem se toho někdy řekne víc a chtěla sem, aby si to všechno v těch mejch očích přečet. Ale pak mě napadlo, že by ho to třeba vyděsilo, tak sem se radši rychle podívala jinam a…asi prostě moc přemejšlim. Ale tak je to se mnou vždycky. Na jednu stranu chci, aby všechno věděl, ale na druhou si uvědomuju, že on to třeba nechce vědět…a já mu přeci nechci ubližovat nebo něco vnucovat nebo já nevim co…“
„A co chceš, aby věděl.“
„Já myslim, že to ví…ví proč jsem ho hledala přes fórum. Ví proč o něm píšu povídky. Ví proč jsem ho chtěla vidět. Ví proč jsem vděčná za cokoli, co napíše…po tom dopise to musí vědět.“
„Jo, ale já to nevim. Tak proč?“
„Proč…asi proto, že…že mi něco říká, že tentokrát je to jiné. Proto, že sem mu vděčná za tolik věcí, proto že s ním jednou znamená navždy. Ať už to skončí jakkoliv, tak to bude jedna z etap mýho života, která mě změnila. K lepšímu. Něčemu naučila. O který napíšu knížku a budu na ní s nostalgií vzpomínat někde v zahradách domova důchodců. Na kterou si vzpomenu, když budu mít pocit, že ten snílek uvnitř mě umírá, nebo přinejmenším usíná. Protože on nesmí odejít…já musím zůstat naivní. Nesmím zahodit ty klíče od svých vzdušných zámků. Už hodněkrát jsem měla strach, že ten snílek zmizel, ale to co se stalo o prázdninách, to co se děje teď…to ho udělalo nesmrtelným. Teď už nezáleží na tom, jak to bude dál. To co bylo doteď je dostatečným elixírem života.“
„Takže nesníš o pokračování…“
„Ne…to zas ne. Umíš si představit, že bych přestala? Jakmile se jeden sen splní, okamžitě se zrodí nový…ještě nereálnější.“
„Pavouček dál spřádá svoje sítě…“
„Přesně tak. Pevnější, aby vydrželi i nenaplnění…spřádám a troufám si říct, že nepřestanu. Když mám svoji pavučinu jsem přeci v bezpečí…“