Nedokážu, nechci

Dovezla jsem mu ten kamínek z Itálie, který tak chtěl. Na stole mi ležel dobrých pár týdnů. Psala jsem mu. Viděla jsem ho. Myslela jsem na něho. Po měsíci jsem kamínek hodila se zlostí do šuplíku. Myslím na něj pořád, vidím ho občas, nepíšu mu, nepíše mi. Miluji ho.
Každá bouřka mi ho připomíná. Vždyť tehdy taky byla bouřka. Připomíná mi ho každý náramek. Vždyť on mi dal ten první náramek, od kterého jsem se neodtrhla. Nakonec jsem ho bez chuti a se slzami v očích hodila do schránky a teď?
Vždyť já to nedokážu. Nedokážu na něj nemyslet. Vždyť mi ho všechno připomíná. Vidím svoji ruku. Vzpomenu si, jak si s ní hrál a jak jsem to odpoledne byla tak šťastná. Nejde jen tak zapomenout. Vždycky se říká, že naděje umírá poslední. Moje naděje trvala moc dlouho.
Neumím zapomenout, protože zapomenout nechci. Kéžby taky nezapoměl.