Černá a bílá 17

Dlouze se políbili. Spíš tak jako opatrně, lehce. Ostatní si toho samozřejmě všimli, ale nerušili je. Jen se po sobě tak podívali a jejich pohledy říkali: „No konečně,“ nebo „To ani jinak dopadnout nemohlo.“ Když se pak od sebe odtáhli, tváře kousek od sebe, ještě jednou se podívali navzájem do očí. Čekal. Nechtěl nic uspěchat, přesto věděl, že tohle hrané nebylo. Zuzana nikde na obzoru nebyla a tak nějak to bylo cítit. Povzbudivě se na něj usmála a to byl jasný signál. Po celý zbytek večera se však už nic nestalo.
„Tak honem, vemte ty deky a jedem,“ pobízel je ještě Karel, když měli po sobě téměř uklizeno. „Jo, jo, už jdu,“ vzal poslední věci Mirek a naskočil na kolo. Šlápli do pedálů a kolem deváté večer se jim objevilo před očima město. „No, lidi, tak já se loučím,“ upozornil je Štěpán a zastavil na křižovatce cest. „Jedu ještě na chatu, takže … zdarec,“ rozloučil se a vrhl poslední zamilovaný pohled na Evu. Ta to však pochopila po svém … „No, a já taky, vezmu to zkratkou. Tak ahoj,“ otočila řidítka a zařadila se na cestu vedle Štěpána. „Počkej, ale tam žádná …“ volal za ní ještě Dušan, ale Vlasta ho umlčela, a jasně mu naznačila, že všichni stejně jako on ví, že tam žádná zkratka není. „A jo,“ dodal po chvíli přemýšlení a vyrazil za ostatními.

Během jízdy moc nemluvili. Byli tiše a užívali si jen přítomnosti toho druhého. Zastavili se až před chatou, kola přivázal zámkem venku a šel jí otevřít. Než ale stačila překročit práh, vzal ji do náruče a přenesl ji přes něj. Položil ji na gauč a klekl si vedle ní na zem. Zírala na něj, mile překvapená, a čekala, co se bude dít. Měla oči jen pro něho. „Já …“ než ale stačil cokoli dopovědět, políbila ho. Nemohla to vydržet a těšila se na tuhle chvíli celou věčnost. Oni sami, spolu, … Vyrušilo je až skřípění dveří. Uvědomil si, že nezavřel a zvedl se. I ona vstala z pohovky a rozhlížela se po místnosti. Tak dlouho jsem tu nebyla, pomyslela si. Prohlížela si vše, fotografie, knížky, cd, … Nic se nezměnilo. Přišel ze zadu k ní a políbil ji na krk, téměř se jí podlomila kolena. Posadil se na pohovku a ona k němu. Přitulila se, do jeho náruče a celý zbytek večera si povídali. Měli toho hodně k probírání, co se všechno stalo za tu už uplynulou dobu. Oba se vyhýbali tématu Mirkova oslava narozenin, a nenechali si tuhle chvíli ničím zkazit.

„Ahoj, tati,“ volala už ode dveří, „jsem doma.“ Odpověď se ozvala z obývacího pokoje. Zamířila za ním. „Máma je zase …?“ na odpověď ani nečekala. V práci. I když jí to moc nevadilo, bylo jí líto táty, který teď celé dny trávil sám v obývacím pokoji s novinami. „Ahoj, holčičko,“ políbil svou již vlastně dospělou dceru ne čelo. „Byl tady Štěpán,“ pronesl jen tak mimochodem, když se vydala směrem k ledničce. „Jo? A co?“ okamžitě se vrátila do obýváku. Oči vytřeštěné štěstí, nedočkavostí. Dnes večer se měli zase sejít. Co asi potřeboval, odpoledne. Že by nemohl? Napjatě čekala před otcem, který si ji neskrývaně vychutnával. „No, vlastně nic nevzkázal, ani se po to neptal. To je ale docela divný, ne?“ pokračovala a všemožně to natahoval. Eva před ním nedočkavostí téměř poskakovala. „Jo, no jo. Už jsem si vzpomněl,“ usmál se na ni otec šibalsky. „Něco ti donesl. Ale máš to nahoře v pokoji, odnesl jsem ti to tam.“ Skoro to ani nedořekl a Eva se rozběhla do pokoje. Schody brala po dvou, hbitě se octla před dveřmi a bleskově je otevřela. Tvář se jí v tu ránu rozzářila úsměvem, vrhla se k posteli. Na ní ležela obrovská kytice růží. Vzala kytici do náručí a samou láskou je téměř celé umačkala. Všimla si lístku, který byl přiložen. No jo, Štěpán. Pohled jí změkl, když četla Shakespearovy verše sonetu. Byl to její nejoblíbenější, vždy ho četla, když byli spolu na chatě. Už teď se nemohla večera dočkat …

Už jen tři týdny, už jen tři týdny, znělo v hlavě snad každému tady na koupališti. Už jen tři týdny a skončí škola. Léto se dostávalo do plných obrátek, slunce svítilo, někdy až nepříjemně pálilo, krásné dny lákaly ven. Místní koupaliště už bylo plné. Každý den, chvíli po tom, co ve městě končilo vyučování, se to tu zaplnilo studenty. A samozřejmě zde nemohli chybět ani Štěpán s Evou a ostatními. Byli spolu, mohli se pořádně vyřádit, zablbnout a navíc – ještě stále neměli vymyšlen ten společný prázdninový výlet. Takže důvodů, proč na koupaliště chodit, přibývalo a přibývalo. A k tomu všemu … už přece jen tři týdny do prázdnin!
Dívky ležely na dekách na suchu, opalovaly se, chytaly bronz na letní sezónu. Mezitím kluci vybíjeli přebytečnou energii ve vodě. Pinkali si s míčem, pořádali kohoutí zápasy a všemožně blbli. Jen když nemusí ležet na suchu a poslouchat věčné omílání módních trendů a laků na nehty. „Ještěže si Eva nehty nelakuje,“ oddychl si Štěpán, když si dali menší pauzu u okraje bazénu a Dušan se jim svěřoval s tématem, které Vlasta nasadila při včerejší velmi osobní chvilce. „Někdy si říkám, co na ní vlastně vidím,“ přemýšlel a prohlížel si svoje nohy pod vodou. Nemyslel to tak, všichni to věděli, ale za zamyšlení to stálo. „Hele, ale kdybys musel takto rozebírat všechno, co holky říkaj, vymřeli bysme,“ odporoval Mirek. Že zrovna on to říká, pomysleli si. Ten, který už o holku nezavadil ani nepamatují. Ztichli. Pozorovali holky na břehu a přemýšleli, co jim provedou. „Chtělo by to nějaký oživení,“ přemítal Karel a dál na ně hleděl. Eva se najednou zvedla a zamířila ke stánku. David, stojící vedle Štěpána ji pozoroval. „Úžasná holka, že?“ vrhl směrem k němu poznámku Štěpán, který si jeho pohledu všiml. „Dokonalá,“ vydechl potichu David tak trochu bezmocně. „Proto ji taky tak miluju,“ dodal Štěpán. Zároveň ho šťouchl do ramene na znamení, že má plavat s ním za ostatními. Když si Eva lehla zpět na deku, kluci pomalými tempy mířili jejich směrem. Když doplavali do jejich blízkosti, začali horlivě stříkat jejich směrem a za hlasitého zaječení, skákání, nadávaní se zase odebrali pryč. Dívky stály na nohou, celé mokré, v očích děs. A nejen ony byly naprosto v šoku. I okolní návštěvníci koupaliště, které také ta sprška zasáhla, teď lamentovali směrem k mizící partě. „Aspoň teď máte důvod dál ležet. Abyste uschly,“ volal na ně pobaveně Dušan a spolu s ostatními se vrátil pro míč.
Eva právě dopila pití, šla tedy vrátit sklenici a koupit si další. Cestou minula Štěpána, stojícího u okraje. Čekal tam na ni. Nazpátek se u něj zastavila, sedla si naproti němu, nohy si namočila ve vodě a on ji objal kolem boků. „Tak co, vy sabotéři?“ začala a vrhla na něj jako naštvaný pohled. Zvedl ruku a slavnostně pronesl: „Přísahám, že na Vás, slečno, jsem neposlal jedinou kapičku. Dal jsem si záležet, abych pořádně postříkal ty ostatní.“ Jeho šlechetnost byla odměněna polibkem. „Nechceš o víkendu přespat u nás?“ Překvapeně na něj vyvalila oči. „Jako u vás? Ne na chatě, ale u vás doma? Myslíš, že by to šlo?“ nejistě se dotazovala a naznačovala tím, že pan Bílý by z toho možná moc nadšený nebyl. „Pokud myslíš tátu, tak ten není zase doma a zase dlouho nepřijede. Naopak, máma by byla jedině ráda, kdyby měla doma aspoň chvíli nějakýho komplice.“ Mrkl na ni a už viděl, jak ty dvě si do něj a Aleše při večeři vyloženě s potěšením rýpou. „Tak fajn,“ souhlasila. S tátou nebude problém a máma nebude doma, jak jinak. Naposledy jej políbila a zvedla se.
Vrátila se k dece a mezi holkami uviděla ležet Davida. „Nazdar, druhej sabotér. Copak, omrzela tě voda?“ David však jen souhlasně zamručel a převalil se na břicho. S nepochopením si lehla na svou deku a v tichosti přemýšlela. Najednou se ale David zvedl a odešel někam směrem k šatnám. Dívala se za ním, jak mizí za šatnami. Co tam bude proboha dělat? vrtalo jí hlavou. Nakonec jí to nedalo, vstala a vydala se za ním.
Seděl tam na trávě, hlavu v rukách. Vypadal na první pohled dost zdrceně. Potichu k němu přišla, přisedla si a mlčela. Ani se na ni nepodíval. Čekala. Věděla, že dobří přátelé se nemusí na nic vyptávat. Buď stačí vaše přítomnost, nebo vám sami všechno rádi řeknou. David však nic. „Mám jít?“ zeptala se ho nejistě. Zavrtěl hlavou. Tak dobře, já zůstanu. Seděla tedy dál. Ale jen tak jí to bylo blbé, a tak ho objala kolem ramene. Trochu sebou cukl, nebo aspoň jí to tak přišlo, a to ji zarazilo. „Co se děje?“ nevydržela to už. Dívat se na něj nemohla a to ticho bylo zabíjející. „To nic. To musí přejít samo,“ řekl polohlasem a dál nezvedal hlavu. Pomalu začínala tušit. „Davide … no … co mám sakra říct … víš,“ koktala a nevěděla jak začít. Znáte to ne, když máte dojem, že víte o co se jedná, ale nechcete vypadat jako blbci, když je to nakonec jinak. „No jo, no,“ zvedl konečně hlavu a díval se na ni. „Co se dá dělat, musí se to nechat vyšumět.“ Vzala jeho hlavu a položila si ji na rameno. Hladila jej po zádech a snažila ho povzbudit. Jak jen to říct, aby se mi tu nesesypal, přemýšlela horlivě. „Ty víš, Davide, mě to mrzí, ale já mám Štěpána vážně ráda a …“ „To mi nemusíš říkat, to je vidět. Já to vím a taky vím, co dělat, ale není to tak jednoduchý.“ Jak už bylo řečeno, David již dávno poznal, že u Evy jasně zvítězil Štěpán a on v jejím srdci nemá víc místa než jako kamarád. Věděl to a smiřoval se s tím. Ale kdo něco podobného zažil, ví jak je to těžké. Byl rád, že je tu s ním, že se mu snaží pomoct. „Seš skvělá holka,“ dodal na konec a dál seděl vedle ní. Tento kompliment nekomentovala. Nepoznala z něj, jestli jí patřil jako kamarádce nebo jako holce. Mlčela. Zvedla hlavu, že se porozhlédne a všimla si Štěpána, jak stojí na rohu šaten a překvapeně na ně zírá.