Sen

Slunce zapadalo a svými posledními, hřejivými paprsky ovíjelo podzimní krajinu. Listí dávalo sbohem větvím, ladně se snášelo vstříc studené zemi, vyčkávající na příchod prvních mrazů. Mezi vším tímto koloběhem stál muž s cylindrem. Černé odění vnášelo kapky smutku do jinak tak pestré chvíle. Plakal…Nevěděl proč.. Slzy tekly proudy silnějšími než vodopády. Jednomu z listů se zachtělo přitančit na jeho cylindr a snad ho rozveselit svojí hravostí. Avšak stalo se, že muž se spíše zalekl a o malý krůček poodešel s rukou chytající babí léto. Zadíval se do své dlaně, hledal jediný náznak něčeho, co by mu alespoň na malý okamžik vrátilo jiskru do jeho blankytných očí. Podlamovaly se mu kolena, chtěl upadat do tmy… Náhle ji spatřil, krásnou, něžnou, kouzelnou..stejně jako před rokem, kdy vše dostalo spád, napřed šťastný a pak…nechtěl použít slova, chtěl jen utřít slzy a žít dál…nemohl! Tančila, vzala do rukou jeho cylindr a vyhodila jej do vzduchu. Začal se vznášet, letěl přímo za paprsky, vletěl do větrného proudu a on ho unášel jako kocábku na vlnách, kamsi do neznáma svých končin. Muž vzhlédl k obloze, natáhl ruku k cylindru, chtěl ho chytit, ale byl příliš vysoko…Pohladila ho po tváři, čekala na úsměv a místo něho se na povrchu jeho obličeje objevila prázdnota. Ulekla se ... Nechápala, kam se ukryl ten, koho tolik milovala…Byla by pro něj snesla všechny hvězdy, které se třpytily na obloze, vymalovala by pro něj všechny ty opadané listy a navrátila je zpět na větve stromů. Změnil se… Čím se stala..? Byla najednou lehká jako pírko, chytila se větrného proudu, statečně se nadechla a rozplynula se. Zbylo po ní pouze prázdné místo a pár podzimních listů. Stál tiše, rozhlížel se, všude však bylo pouze listí, stromy a nekonečné ticho. Smál se, věděl, že tato chvíle byla snem minulosti, věděl, že když zavře oči dokáže si živě představit jeho touhy, momenty…Zavřel znovu oči, uviděl ji a s ní i obrazy podzimu… nastala zima, umrzal pod dotykem mrazu, usínal přikryt nánosem sněhových vloček, šťastný ve svých představách…