Na prvním dojmu nezáleží! 3. Díl

… Chci kolem něho projít a vůbec se na něj nepodívat, ale nejde to.
„Tak už odjel?“ zeptá se ironicky.
„Co je ti potom,“ odseknu.
„Nic!“ odpoví.
Nasednu do auta a jedu domů, ale Honza mě sleduje. Jsem z toho celá nesvá.
„Co po mě sakra chceš?“ zeptám se vytočeně, když dojedu domů a vystoupím. Honza udělá to samé.
„Tebe!“
„Cože? Co si to vlastně o sobě myslíš?!“ zeptám se.
„Nic!“
„Tak mi dej pokoj! Já miluji Adama a ne tebe! Tak mi dej konečně pokoj a nech mě na pokoji!“
Nevím co se změnilo, ale Honza se skutečně otočí a odejde.
„Frajer!“ ulevím si polohlasně. Jdu domů a napustím si vanu plnou horké vody. Vlezu si do ní a začtu se do časopisu. Nevím proč, ale nemůžu se soustředit. Pořád se mi vybavují ty hnědé oči, které si o sobě myslí bůhví co!
Vzpomenu si na náš polibek!
V břiše cítím plno motýlků, kteří si tam jen tak poletují.

„Čau, Vik, hele tak mě napadlo, co děláš tuhle sobotu?“ zeptá se moje kamarádka Lenka.
„Nevím, proč se ptáš?“
„Nechceš přijít na moji oslavu narozenin? Představila bych ti svého nového přítele.“
„A víš že i docela ráda! Už mě totiž nebaví sedět doma a přemýšlet co dělá Adam někde ve Španělsku.“
“Tak super,“ raduje se Lenka.
„V kolik to vypukne?“ zeptám se.
„Tak kolem sedmé osmé,“ upřesní čas.
„Tak fajn budu se těšit. Zatím se měj!“ rozloučím se s ní.

Tak jak to tak vypadá, oslava je v plném proudu, napadne mě, když se blížím k Lenčinu domu. Jelikož je krásná teplá letní noc, tak se oslava koná na zahradě.
„Tak všechno nejlepší, ty náš oslavenče!“ popřeji Lence, která je už tak trochu mimo.
„No konečně, já myslela, že už nepřijdeš! Počkej někoho ti představím!“ řekne a odběhne, ale v minutě je zpátky, „Tak to je Honza, můj přítel!“
„Cože? Ty?“ nechápu.
Na Honzovi je vidět, že ho to, že já a Lenka se známe nijak zvlášť nepřekvapilo.
„Zase já!“ odpoví ironicky.
Lenka se někam ztratila. Nehodlám se s ním nijak zvlášť vybavovat. Otočím se na podpatku a chci jít za ostatníma, ale k mému překvapení mě Honza chytí za paži a přinutí mě , abych se mu podívala do tváře.
„Co proti mně máš?!“ zeptá se.
„Hádej!“ odpovím otázkou.
„No tak to teda opravdu nevím. Nepamatuji se, že bych se tě nějak dotkl nebo něco podobného. Tak mi prosím řekni, co proti mně máš!“
„To prosím znělo opravdově!“ odpovím ironicky.
„Nech toho, copak se nemůžeme bavit jako normální lidé?“ zkouší to jinak.
„Ne, to teda namůžeme! A teď mi dej laskavě pokoj!“ řeknu a vyškubnu se mu.
Jdu najít nějaké známé, což není žádný problém. Zábava je v plném proudu a já se skvěle bavím, když tu mi najednou zazvoní mobil.
„Prosím!“ ohlásím se.
„Ahoj, tady Adam!“
„Jéé, Adame to jsi ty? Jak se máš!“
„Ale jo v pohodě a co ty? Je ti už po mě smutno?“ zeptá se laškovně.
„No tak to si piš!“
V podobném duchu se bavím několik dalších minut. Když hovor ukončím, někdo mě chytí za pusu, abych nemohla křičet a táhne mě někam do tmy. V první chvíli mě napadne, že je to Honza, ale tuto variantu vyloučím jako špatnou, v té chvíli, když si mě útočník otočí tváří k sobě. Je to nějaký naprosto neznámý člověk, ale je vidět a hlavně cítit, že má dost nakoupeno.
„Tak co princezno, užijeme si?“ zeptá se.
„Hned mě pusť nebo budu křičet!“ snažím se vyhrožovat, ale on vytáhne kudlu a přiloží mi čepel k tváři.
„Tak ještě jsi nezměnila názor?“ zeptá se ledově a druhou rukou mě chytí pod krkem a snaží se mě políbit.
„Nech mě, ty prase. Slyšíš? Okamžitě mě pusť!“ ale neznámý dělá jako by neslyšel!
Jeho ruce šmátrají po mém těle.
„Neslyšel jsi dámu! Hned ji pusť!“ uslyším za sebou známý hlas.
Odtrhne ode mě útočníka a několikrát ho udeří, dokud se nesvalí na zem jako pytel brambor!
„Jsi v pořádku?“ zeptá se Honza.
Se slzami v očích přikývnu!
Obejme mě…