Štěstí

snad jen zasněně sleduji tu dívku naproti, když cestuji domů, ona však nevnímá, snad naprosto bez zájmu. s postupem casu začínám vnímat divné chování, přemýšlím, pročpak se asi usmívá na stromy za oknem ?
nekouká na stromy, nekouká na čisté okno. Co by na něm bylo tak úsměvného že ? ano, v odlesku okna sleduje právě mě. usmál jsem se též, jak na ni v odrazu, tak když se na mě konečne zadívala. slastné veliké a hluboké oči...
v tu chvíli jsem si pomyslel, že snad vím co bychtěla říct, jen... neřekla, stále se usmívala. postupně mi to začínalo vadit, tak moc jsem o ni chtel vědět, avšak jsem netušil co je důvod jejího úsměvu...
jen že jsem to já. nechtěl jsem nic říct. jen jsem zasněně sledoval ten krásný úsměv. postupně se mi zdálo, že snad by o mě stála, nebo něco podobného. až jsem dostal chuť. Políbit Ji. jen jsem neměl tu odvahu.
co když ano, co když ne ? nejistota slábla a já si byl jistý že práve tohle by ji udělalo šťastnější, ne-li v tuto chvíli nejšťastnější ? stačilo věřit, okusit. když se dotkly naše rty, ruce...
vzplanutí. z rázu jsem chtěl víc, polibíl jsem znova. země se zatřásla v základech a já chtěl zastavit čas, snad jen o pár vteřin, jako bych cítil, že ji vidím naposledy... snad zasloužila si toho ještě víc.
začervenala se a já si byl jist, že jsem nešlápl vedle, snad potkal svůj sen, to co jsem vždy chtěl, snad to bylo to nejkrásnější co člověk může za život spatřit, ten krásný úsměv plný štěstí, lásky, spokojenosti.
stále jsem si říkal, že bych měl provést ještě něco. zvedl jsem ruku a pohladil ji. krásnější pocit snad člověk mít nemůže. v tu chvíli by mi nevadilo, kdybych umřel, věděl bych proč, respektive pro koho a že to za to stojí
jak sundával jsem z oné krásné tváře svou ruku, tak jsem se na ni zadíval.. a konec snu, bohužel jen má ruka a ona nikde... ale pro ten pocit který je jen sen, pro ten bych dokázal v tu chvíli i umřít..