Černá a bílá 18

jo, ještě vsuvka, než začně tenhle další díl, děkuju všem za komentáře, každý moc potěší, ale kritiky, či návrhu na zlepšení jsem se dočkala jen jednoho. lidi, neříkejte, že vás nenapadá žádnej komentář. a tak vás tímto prosím o další a další komentáře, protože bez kritiků by nebylo umělců ;o)

.
.
.

Vrhla směrem k němu pohled napůl nešťastně, napůl říkajíc „Neboj, všechno ti vysvětlím.“ Byl v tu chvíli tak zmatený. Každopádně se v tichosti otočil, bez křiku, zlosti či smutku. Nezbývalo mu nic jiného než jí věřit.
Odebral se tedy zpět na deku. Co to mělo vůbec znamenat? Co tam dělali? To je blbost, Eva by ho nepodvedla. No, byla by to šílená blbost, po tom, co se konečně dali dohromady, by udělala něco, co mu tak dlouho vyčítala. To prostě nedává smysl. A taky … kdyby je při něčem přistihl, netvářila by se tak klidně. V těchto myšlenkách došel až k ostatním a posadil se k nim. Za malý okamžik se objevila Eva. Vylezla zpoza šaten a rázným krokem si to mířila k němu. „Asi si budeš chtít promluvit, co?“ zeptala se ho, ale nezněla nijak ukřivděně, nevypadalo to, že by měla výčitky. „Asi,“ řekl, aniž by k ní zvedl pohled. Dřepla si a navrhla, aby si o tom šli popovídat někam, kde budou mít víc soukromí. Souhlasil a zvedl se. Vydali se spolu dál od koupaliště, kde nebylo tolik lidí. Cestou ho sžíralo takové napětí, taková zvědavost. Pak se najednou posadila. Sedl si tedy vedle ní a upřeně se na ni díval. „Vzpomínáš, jak jsem ti nedávno říkala o Vojtovi? Jak mě v parku přepadl s tím vyznáním lásky?“ začala pomalu, s jistotou. Přikývl, ale nějak nepobral souvislosti. Tak čekal. „No, měla bych to teď asi doplnit, i když jsem ti to říkat nechtěla. Víš, já jsem tam v tom parku tenkrát seděla s Davidem. Potkala jsem ho tam a přisedla si. No víš, ne, jak jsem ho nemohla ani vystát. A tak jsem se k němu přidala a chtěla jsem to urovnat, mezi náma. Jenže David mi v ten stejnej den taky jaksi … vyznal lásku.“ Štěpán do teď pozorně poslouchal, a když vyslovila ta poslední slova, čelist mu spadla málem až na zem. To si snad dělá prdel?! „No, tak asi takhle jsem se tvářila já,“ pousmála se Eva a mluvila o tom, jak o výkladu ze zeměpisu a ne o tak důležité záležitosti. „Počkej … a to jako … a to se spolu jen tak kamošíte? Když víš, jak to je?“ ptal se a pořád se mu to pletlo. „Jo. A to jsem ho za to měla jako odsoudit? Hele, jednoduše jsme si to vyříkali, vysvětlili, objasnili. Máme to vyřešený a nikdo o tom neví. A teď … to nemá lehký, když se na nás dva musí celý dny dívat,“ ukončila výklad a dívala se na Štěpána, který nevycházel z údivu. „Já jsem ale vůl,“ hlesl nakonec, když chvíli tupě zíral do země. Najednou pochopil, proč na ni David v bazéně tak civěl a jak mu asi bylo, když se s ním o ní bavil. „Asi bych se mu měl omluvit. Víš, my …“ „Ať tě to ani nenapadne. Neviděl tě a neměl by se dozvědět, že to víš.“ Souhlasně přikývl a chytil ji za ruku. „Já si to myslel,“ a políbil ji. Věděl, že to nebude tak, jak to vypadalo. Teď se mu to jen potvrdilo. Jak by ho mohla podvádět? V zápalu vášně se v náručí jeden druhého skutáleli ze stráně dolů a skončili vedle manželského páru až dole u bazénu. Se smíchem se zvedli a vrátili se k ostatním.

Šli po chodníku vedle sebe a o něčem zapáleně debatovali. Na zádech si nesla batoh a on v druhé ruce nesl výtvarné desky. Stavil se pro ni rovnou ze školy, měl to vše dopodrobna naplánované. Zrovna mířili k nim domů, pak měli v plánu dívat se na film, půjčený od Mirka, následně večeři a zase film. Těšila se. Už dlouho se na tento víkend těšila. Domluvila si s tátou, že když nebude doma a on má chvíli volného času (matka opět v práci), vyjede si za starým kamarádem na vesnici. Vrátí se druhý den ráno, stejně jako Eva. Z rozhovoru je vyrušil až zvuk klaksonu, který se za nimi hlasitě hlásil o pozornost. Hned u chodníku vedle nich zastavil Aleš v autě. „Nazdar mládeži, kam máte namířeno?“ zeptal se, jakmile stáhl okýnko. „Zdar, jdeme k nám.“ „Tak to vás můžu svíst, ne?“ navrhl a hned začal otevírat dveře. „Jo, Aleši, moc gratuluju k maturitě. Seš borec,“ blahopřála mu Eva, hned jak se usadila vedle Štěpána na zadním sedadle. „Ale, to nestojí za řeč,“ prohodil suverénně a hodil po nich do zpětného zrcátka vtipný úšklebek.

„Ahoj, Evi,“ vítala ji v kuchyni paní Bílá. Vařila večeři, poklízela po domě a nemohla se nocležnice dočkat. Stejně mile ji pozdravila i Eva. Strávili s ní nějakou tu chvíli v obývacím pokoji a pak se odebrali ke Štěpánovi do pokoje, kde zůstali po zbytek večera.
„Večeře!“ rozlehlo se volání po domě a vyrušilo to tak ty dva ze společné chvilky. Když došli dolů, paní Bílá už měl vše nachystáno, nazdobeno a jen jen sníst. Evu si posadila vedle sebe a syny naproti. Každému dala upravený talíř a zasedli k večeři. „Tak co, už ti přišel nějaký dopis,“ ptala se Aleše, zatímco se pouštěli do oblohy. Myslela tím dopis z vysoké školy. „Ne, mami, zatím nic. Až mi něco přinde, dám ti vědět jako první,“ odpověděl rychle a dál se zabýval jídlem. „A kam,“ zeptala se i Eva, „ses hlásil?“ „Na právnickou,“ odpověděl, když spolknul sousto. „To víš,“ přidal se do rozhovoru i Štěpán, „aspoň jednoho inteligenta v rodině chce táta mít, když já půjdu na uměleckou,“ rýpl si do otce, který tu s nimi nebyl. Matka nesouhlasně zabořila pohled do večeře. „No, tak to z tebe budou mít u soudu radost,“ dokončila myšlenku Eva, čímž velmi pobavila paní Bílou. Ta se toho chytla a podobně si do obou rýpaly, dokud nedojedli. Eva slušně počkala u stolu, až dojí paní Bílá. Ta zrovna spořádala poslední sousto a chystala se k odchodu. „Tak milánci,“ začala jízlivě, „my se jdeme s Evkou posadit vedle a vy tady zatím ukliďte po večeři.“ Zamávala jim na rozloučenou a zmizela ve dveřích do obýváku. „Jo,“ otočila se ještě Eva ve dveřích, „uvařte nám čaj. A doneste i sušenky.“ Poslala pusu směrem ke Štěpánovi a se spokojeným úsměvem se přidala k paní Bílé. „No neříkal jsem ti, že to takhle dopadne,“ stěžoval si Štěpán bratrovi. „Rýpaly si celou večeři.“ „Hmm,“ zabručel dopáleně Aleš a začal napouštět vodu do dřezu.
Konečně se doplazil za Evou. Sotva zmoženě dopadl na gauč vedle ní, už jeho matka chtěla něco říct. Než se ale vyjádřila, skočil jí do řeči. „Sušenky jsem donesl, čaj je slazený a máte v něm dokonce i plátek citrónu,“ řekl utýraně. Matka se na něj chlácholivě usmála. „To je hezké, ale já se chci zeptat na něco jiného. Už ses Evky ptal na ty prázdniny?“ a otočila se k ní. Čekala odpověď. Eva však neměla ponětí, o co se jedná. „Ne, mami,“ začal Štěpán a pomalu se zvedal k odchodu, „ještě jsem jí o tom neřekl. Neboj,“ umlčel ji pohledem a vytáhl Evu za ruku. Zamířil k sobě do pokoje. „Evi,“ volala za nimi ještě paní Bílá, „kdyby ses chtěla sprchovat, donesu ti tam nějaké ručníky, ano?“ „Ano, děkuju,“ ozvalo se už jen tlumeně z patra. Paní Bílá si se spokojeným úsměvem vytáhla knížku, vzala si do ruky čaj a začala si číst.
„O co šlo?“ ptala se Štěpána, když spolu leželi na posteli a jen tak odpočívali. „O co? No, o ten týden na chatě, jak jsem ti nedávno říkal. Víš, máma navrhla, že tě můžem vzít s sebou. Kdybys chtěla.“ Tak to tedy nečekala. „Aha, no … ehm … já myslela, že to má být rodinný výlet,“ odpověděla na to neurčitě. „No jo, ale on táta nejede. V týdnu poslal mail, že teď přijede jen na chvíli a pak má naplánovanou obchodní cestu. Na celý dva měsíce.“ „To je mi líto,“ dodala. Začínalo jí vrtat hlavou, jestli ty obchodní cesty nejsou nějak moc časté. Kam vůbec jezdí? A ví to aspoň oni? Co když …? „Jo, taky jsem už nad tím přemýšlel,“ vyrušil ji z myšlenek Štěpán. „Je možný, že má milenku. Řekl bych, že je to dost možný. A myslím, že to ví i máma.“ Dál tiše leželi. Cítila, že teď by měla být s ním. Tiše a blízko. Dodat sílu. Pak promluvila potichu: „Jo, zeptám se doma. Ale jela bych moc ráda.“
Asi po další hodině se zvedla od filmu a šla pod sprchu. Štěpána zanechala o samotě v pokoji a zalezla si do koupelny na patře. První pohled jí padl na komínek ručníků, které jí sem paní Bílá donesla a na tváři jí to vykouzlilo upřímný úsměv. Zničehonic si vzpomněla na svou mámu. Ach jo, povzdechla a začala si v poličkách vybírat mýdlo a šampon. Nachystala si to vše do sprchy, vedle si dala dva čisté, voňavé ručníky a pustila teplou vodu. Svlékla se, prádlo odložila na věšák a vlezla si do sprchy. Užívala si ten proud horké vody. Vždycky bylo těžké ji ze sprchy dostat ven. Jakmile se octla v uklidňující horké sprše, nechtěla pryč. Voda jí stékala po ramenech dolů, po bocích až k nohám. Vlasy se jí slepily v mokré pramínky, voda jí kapala ze špičky nosu na rty. Horká voda jí dopadala za krk a ona si tím tlakem nechávala šimrat záda. Stěna sprchového koutu už se začínala pořádně mlžit. Umyla si vlasy, celá se opláchla od mýdla a vychutnávala si poslední minutky klidu. Pak zastavila vodu. Klid. Tlumené dopadání vody na dno koutu ztichlo. Pootevřela a vytáhla si ručník. Sakra, pomyslela si, zapomněla jsem si košilku v pokoji. No nic. Omotala kolem sebe ručník, druhým si sušila mokré vlasy. Jeden ručník už pověsila na sušák, upravila si vlasy lehce hřebenem a ještě se otočila pro zbytek věcí ve sprše. Najednou se otevřely dveře. Ohlédla se a v nich uviděla Aleše, který v tu ránu zčervenal. I ona trochu zpanikařila, ale jakmile se přesvědčila, že omotaný ručník jí nespadne, uklidnila se. „Promiň … já, ehm … měl jsem asi zaklepat … no, já …,“ začal koktat. To ji ale rozesmálo ještě víc. Koktal a byl červený až za ušima. Vrhla po něm široký úsměv. „To je dobrý,“ uklidňovala ho. Aleš vyšel zpět na chodbu a zavřel za sebou. Stále se ještě usmívala, když uklidila poslední věci a vracela se přes chodbu do pokoje. Když za sebou zavírala, vyšel akorát Aleš do konečně uvolněné koupelny.

Ráno se Štěpán probudil dost pozdě. Večer si s Evou ještě hodně dlouho povídali, a tak to potřeboval dospat. Ale i normálně by dokázal prospat celý den. Protáhl se a teprve teď si všiml, že Eva vedle něj není. Posadil se na posteli a porozhlédl se po pokoji. Není tady, tak kde může být? Vstal a hodil na sebe triko. Odtemnil si a pokoj zalil ostrý proud světla. Jen zamžoural ven a vydal se do kuchyně.
Zastavil se ale už na schodech. Zůstal stát a zíral dolů do obýváku. Místností se rozléhala melodie z „Hříšného tance“ a uprostřed tancovali Eva s Alešem. Jejich parodie na slavný film byla dokonalá, taneční kreace originální. Posadil se na jeden schod a díval se na tu komedii s pobaveným výrazem. Eva dělala zdatnou piruetu ve středu „parketu“ a jeho bratr kolem ní skákal jak indiánský náčelník. Po několika otočkách se jí zatočila hlava a motala se směrem k zemi. Za letu ji zachytil Aleš coby Patric Schwayze. Tak tohle už chtělo potlesk. A ten se také dostavil. Štěpán jim nadšeně tleskal ze své lóže a tím je z představení vyrušil. Hluboce se mu uklonili. Scházel pomalu k nim. „To by vám šlo, co. Hovadinky.“ kroutil nad nimi hlavou a přitom se skvěle bavil. „Vy jste ale dvojka.“ „Že jo,“ odpověděl hned Aleš a pohotově objal Evu kolem ramen. Stáli tam tak naproti sobě a nepřestávali v té komedii. Tu jim ale definitivně ukončila paní Bílá, která právě dodělala poslední přípravy k snídani. Namířili si to tedy do kuchyně. „Dobré ráno,“ přitulila se Eva ke Štěpánovi do náruče a políbila ho na tvář. „Dobré,“ oplatil jí to stejně. „Jé, mámina skvělá pomazánka,“ zvolal, když uviděl, co je na stole nachystáno. „Omyl, chlapče,“ opravila ho paní Bílá, „dnes ji dělala Eva.“ Vrhla po ní pyšný pohled jako matka na vánoční besídce ve školce na své dítko.
Společně posnídali, ale pak už se musela Eva s rodinou Bílých rozloučit, protože slíbila být na oběd doma. Matka měla jednou za čas volný celý den a Eva se jej na přání otce rozhodla strávit s rodiči. Odmítli se Štěpánem odvoz od Aleše a ještě se spolu prošli. Jako správný gentleman jí vzal batoh a cestou přes park došli až k nim. Naposledy se políbili před vchodem. „Tak já se tedy zeptám na tu chatu, jo?“ dodala ještě nakonec Eva, čímž Štěpánovi dodala ještě víc nálady. Rozloučila se a zmizela v domě. „Ahoj, tati,“ volala ode dveří do domu a čekala, odkud se ozve odpověď. „No to je dost,“ ozval se rozčílený ženský hlas z kuchyně. „Kde se zase flákáš?“ No jo, máma je doma.