První povídka

„Smím prosit?“ zeptá se snad nejhezčí kluk na téhle zábavě. Jenže ne mě, ale mojí kamarádky. Nijak extra jí to nezávidím, vím, že ona na rozdíl ode mě má docela šanci, že se jejich vztah vyvine. S mým nedostatkem, co se týče absolutního odporu k seznamování, by to šlo asi docela bídně. Marťa na mě mrkne a už s ním mizí na parketě. Jenom se usměju. Je to docela paradox, dívat se na ty dva. On má téměř dva metry a ona pouhých 152 centimetrů. Vlastně… Snad nikdy jsem si nevšimla, že není moc vysoká, až teď vedle něj to vynikne.
„Jdeš taky, Ivi?“ zeptá se mě snad můj jediný, lehce přiopilý, kamarád, kterého mám z mužského pokolení. Neodmítnu a tak kráčím ke všem ostatním, až na výjimky, zamilovaným párům s Davidem. Přitiskneme se tělo na tělo a „předstíráme“ pár. Není to proto, že bychom chtěli tak zoufale splynout, ale už několikrát nás lidi podezírali, že spolu něco máme, tak ať zase mají co pomlouvat. No jo, vesnice. Vlastně mě docela baví je takhle mást, aspoň lidi nezapomenou moje jméno, že.
„Don’t you cry tonight
I still love you baby
Don’t you cry tonight…“
Zpěvák skupiny zpívá s docela zvláštní výslovností, ale všem na parketě je to jedno. Konec konců i mně. Má dobrý hlas a i když se jejich výstup rozhodně nedá srovnávat se skupinou Guns and Roses, má něco do sebe.
Cítím, jako by se ke mně David přitiskl ještě víc, je-li to vůbec možné. Ale v tuhle chvíli je mi to poměrně ukradené, vnímám písničku starou kdo ví kolik let a přesto mou nejoblíbenější a ničeho jiného si téměř nevšímám a jestli ano, tak jen vzdáleně…
„Give me a whisper
And give me a sign
Give me a kiss before you
Tell me good bye…“
Nechci se z té krásně smutné písničky vracet do reality, ale David to udělá za mě. Zvedne mi obličej k sobě a lehce mě políbí na rty. Jsem docela hodně překvapená, nicméně je pootevřu, aby se mohly naše jazyky proplést a hrát si spolu. Ve skutečnosti je tohle můj první skutečný polibek, i když je mi skoro osmnáct let. Dávám ho Davidovi a ten ho, ačkoliv ten polibek rozhodně není dokonalý, přijímá. Najednou jako bych byla vzdálená od tohoto místa stovky kilometrů. Nic mě tu nedrží. Snad jen Davidovo objetí, který je ale se mnou na tom vzdáleném místě. Nevím, na kterém. Snad ráj?
„Ehm, ehm,“ vyruší nás Martina. Okamžitě zrudnu, jako bych snad byla nějaká třináctiletá holka a přistihli mě rodiče. Ježiši, co mě to napadlo, líbat se se svým kamarádem?! David je na tom asi podobně, i přes množství vypitého alkoholu je na něm vidět, že si uvědomuje co si udělal, ale vyčíst v jeho očích, jestli to byl omyl, nebo to plánoval, opravdu neumím.
„Uhm, omlouvám se, že jsem vás takhle surově odtrhla… Ale jede se domů,“ vysvětlí nám důvod toho všeho.
„Tak brzo?“ zeptám se slabým hlasem, až se za něj stydím. V Martininých očích vidím jiskřičky pobavení.
„Já vím, ale jsou skoro tři, a víš, že mamka říkala, že do tří mám být doma. Já vím, já vím, je to trapný ji poslouchat v téhle záležitosti, i když už jsem vlastně plnoletá, ale znáš to, je to lepší než kázání. A navíc, zábava za chvíli končí.“
Ve skutečnosti se mi vlastně uleví. Nevím, jak bych se teď dívala na Davida. Nevím, proč jsem se nechala unést. Ani nevím, jestli jsem se nechala unést city nebo spíš pocity. Nevím prostě vůbec nic. Prostě na to, že je mi sedmnáct a táhne na osmnáct jsem naprosto nezkušený pulec, co se lásky týče.
„Davide? Chceš svést? Nakonec mám auto volný,“ nabízí odvoz i jemu. Ten však „naštěstí“ s díky odmítá. Je tu s celou partou, která se chce ještě zdržet. Alespoň, že tak.
Rozloučím se s ním naprosto stejně jako Marťa a to pouhým slůvkem ahoj. Co taky jinýho, když to byl beztak z obou stran omyl? Mlčky nastoupím do auta na místo spolujezdce, jsem ráda, že má Marťa ještě nechuť z alkoholu od minulého měsíce a že nemusíme jet s někým jiným. Ale za co nejsem ráda, je, že jsme v autě samy a ona samozřejmě hned vyzvídá.
„Doufám, že ty pověry na vesnici, kterak jste párem roku, nebyly pravdivý a já o tom nevěděla?“ začne docela naivně.
„Jistěže nebyly! Byla bys první. Vždyť víš, že jsem pulec,“ říkám přiškrceně. Pořád nad tím musím přemýšlet. Proto se nahnu k radiu a zapnu první stanici, na kterou narazím. Chci ty myšlenky vyhnat pryč. Jenže to bych nemohla mít Martinu za kamarádku, že.
„No, zase na tak velkého pulce to nevypadalo,“ uculí se. „Bylo to jen tak, nebo v tom bylo něco víc?“
Povzdychnu si. S ní opravdu nejde zapomenout a myslet na něco jiného. „Nevím. Asi jen tak. Pochybuju, že by v tom bylo něco jinýho, ani z jeho a ani z mé strany. Já prostě asi byla mimo z té písničky a on z kdo ví čeho jinýho.“
„A kdo vůbec začal?“ pokračuje v tom pitomém dialogu. Ale nemám čas jí odpovědět. Všimnu si světel naproti nám, a to přímo naproti. Martina si jich všimne taky a jako na povel ze sebe vydáme výkřiky. Martina ještě stačí stočit volant, aby se vozidlu vyhnula, ale víc už nevnímám…

Proberu se a všímám si krásy kolem sebe. Vlastně jako bych se vůbec neprobrala, jako bych jen nevnímala, co bylo dosud. Kolem mě je strašně moc lidí. Někteří se spolu baví a jiní jen vnímají tu krásu okamžiku. Jsem jedna z těch druhých. Sice nechápu, kde jsem se ocitla, ale je tady krásně. Několik hodin nebo kdo ví jak dlouho, nejsem totiž schopná určit čas, jen tak sedím na lavičce pod rozkvetlým stromem, vedle vnímám potůček a připadám si jako v pohádce, ve které nemusím vůbec nic řešit. Problémy, které jsem před chvílí měla vůbec neřeším… Cože? Jaké problémy? Vedle mě se posadí asi čtyřicetiletý muž a jen zběžně si mě prohlédne.
„Kde to jsme?“ promluvím na něj a cítím, že oslovit ho mi vůbec nedělá problémy. Zvláštní. Muž se na mě laskavě usměje a už mi odpovídá.
„Nevím, jak to nazvat. Je to něco mezi životem, smrtí a vnímáním. Místo, kam se ubírá duše, když spíš, když není zrovna přítomna na Zemi,“ vysvětluje mi mile. Ale i přes jeho snahu mu nerozumím.
„Cože? Když spím? To bych si ho musela pamatovat, ne?“
„Většinou si ho lidé pamatují jen, když jsou tu delší dobu, nebo když mají rozšířené vnímání. To, co se tady během tvého spánku stane, většinou není tak důležité, aby sis to pamatovala. Je dost možné, že ani tohle si pamatovat nebudeš, až se probudíš.“
„A jakto, že to vy víte? To už jste se někoho ptal?“ nechápu.
„No, řekněme, že jsem tu dýl. Nevím, přesně, jak dlouho. Ale asi hodně dlouho. Ale je tu jistá naděje, že se brzy vrátím. To víš, takhle to dopadá, když někoho strefí kulkou do hlavy a ten někdo to přežije,“ usměje se smutně. „Přehled o času mám jen občas, díky své ženě, která sem ve spánku chodí. Jenže toho bylo na ni moc, měla špatné sny a já jí tady nedokázal pomoci. Začala brát různé prášky a už tady dlouho nebyla. Když tu byla naposledy, říkala, že je to přesně deset dní.“
Najednou tomu snad trochu porozumím. Takže jenom spím. Myslím, že mám posledních pár hodin, než se probudím. Přemýšlím, jak s nimi naložím. Ale muž se rozpovídá, takže je to docela jasné. Vypráví mi o své rodině, o svých dětech a o své minulosti. To, že ho někdo skoro zabil, byl prý omyl. Nemám důvod mu nevěřit, je tak upřímný, a myslím, že tady snad ani nikdo lhát nemůže. Alespoň mi to tak připadá. Dokonalé místo. Skoro jako ráj… Co já vlastně vím, jak vypadá ráj? Třeba je to právě tohle.
„Je tohle ráj?“ přeruším muže v jeho vyprávění.
„Ne. Jak jsem říkal. Tohle je buď prostor mimo vnímání a nebo mezi životem a smrtí. Když člověk umře, odchází jinam. Podle jeho víry. Je to vše o vyšší síle. Vyšší síla řídí vše, co je po životě. Život, ačkoliv je předpovězený, můžeme měnit. Svými rozhodnutími. Ale to, co přijde po tom, záleží vyloženě jen na naší víře, která je vlastně daná. Málokdo ji změní, málokdo se vzepře osudu a dokáže zcela změnit představu o životě po životě.“ Muž vypráví docela zaníceně a hodně lákavě. Je mi strašně sympatický. Škoda, že tohle všechno s ránem zapomenu. „Promiň,“ usměje se. „Asi tě musím nudit, že?“
„Ne, vůbec ne… Spíš naopak, fascinuje mě to. Mimochodem, můžu se zeptat, jak se jmenujete?“
„Adam. A tykej mi. Tady jsme si všichni rovni,“ opět se usměje Adam a tím si u mě vyvolá další sympatie.
„Já jsem Iveta,“ představím se mu na oplátku.
„Já vím. Byla jsi tu ve svých snech dřív. Ale tentokrát tady budeš o něco déle...“
„Déle?“ pousměju se. „Já nemám zas tak dlouhý spánek.“
„Ty si to nepamatuješ? Vůbec si nepamatuješ, co se stalo?“ diví se. Když vidí můj zmatený obličej, opět vysvětluje. „Většina z nás si pamatuje, co se stalo. Ti, co to neví, si většinou brzy vzpomenou, nebo jim to řeknou jejich blízcí.“
„A jak potom ty víš, že tady budu déle?“
„No, bude to znít možná sebevědomě. Ale myslím, že už to tak trošku vycítím. Poznám. Nevím, jak jsem tady dlouho, ale zatím jsem tu potkal tři lidi, kteří byli jiní. A ti tu jsou dodnes. Pak jsem se bavil s dvěma osobami, které jako by vyzařovaly nějakou zvláštní energii či co. Je to zvláštní, ale jako bych to viděl jen já. Oba zemřeli. I ten chlapec, i ta žena.“
„A jakou energii cítíš u mě?“ zeptám se lehce přidušeně.
Úsměv si opět začne hledat místo v jeho obličeji, když mi odpovídá. „Asi se vrátíš. Jsi jiná, jak už jsem řekl. Ale neřekl bych, že bys měla zemřít, neboj se.“
Uleví se mi, ne, že by na tom záleželo, ale… záleží mi na tom. Nechci odejít z toho světa, aniž bych měla vše vyřízené. Vím, že to zní divně a chtěla jsem na to zapomenout, ale ten polibek byl… ehm, krásný.
„Ahoj,“ ozve se vedle nás. Hlas patří krásné ženě, které může být něco mezi třiceti a čtyřiceti. Adamův šťastný obličej se rozešťastní ještě víc, jestli je to možné, vstane, ke mně omluvně řekne jen „To je Anna, moje žena,“ a už s ní odchází. V tu ránu zde zůstanu opět sama, ale to mi absolutně nevadí. Je tady krásně a já si užívám té nerušené přírody a toho krásného ticha rušeného snad jen ptačím zpěvem.

„Ahoj,“ uslyším někoho říkat jako by z velké dálky. Znám ten hlas, patří Martině.
„Čau,“ odpovím jí. Ale ona jako by mě neslyšela… Taky že neslyší. Není tady, nevím, odkud na mě mluví…
„Doktor říkal, že by ses měla probrat do několika dní,“ řekne radostně a já se šťastně usměju. Přece jenom to není zase tak vážné. „Pokud půjde vše dobře,“ klesne její hlas. Aha, tak nic, no.
„Promiň, vážně jsem nevěděla, že tam to auto bude,“ rozbrečí se Martina. Nedivím se, o čem mluví, už dávno jsem si vzpomněla. Teď mě ale mrzí, že nemůžu nic udělat. Chce se mi jí říct, že vím, že ona za to přece nemůže, uklidnit ji. Ale bohužel nemůžu. Já jsem tady a ona je tam. Je v realitě…
Pak už na mě nemluví, přesto cítím, že tam nějakou dobu ještě jen tak stojí. Doufám, že mi dali aspoň fajn postel, když si v ní chvíli poležím, to teda jo!
„Ahoj, proč jsi smutná?“ zachytím hlas z druhé strany. Adam už se vrátil…?
„Nejsi tady nějak brzo?“
„Nejsem. Víš, když nic neděláš, nevnímáš čas. Ale i když něco děláš, utíká moc rychle. Tohle místo má pár výhod. Tak třeba, že se tu nemůžeš nudit,“ usměje se. Panebože, oni mu snad ten úsměv přišroubovali. Už když se narodil, předpověděli mu určitě, že se bude smát a smát do konce svého života. A to včetně jeho duše, když on bude spát.
„Huh, tak dík, no.“ Obrátím se od něj, abych si vychutnala svěží vánek a přemýšlím… „Můžu se tě zeptat? Víš, když jsi tak chytrý a tak…“ začínám opět. Tenhle člověk toho ale fakticky ví hodně, tak proč bych se měla pokaždé ptát někoho jiného? „No, totiž – je nějaká možnost, jak jednat s… normálním světem? Jak něco vzkázat kamarádce nebo tak?“
„Leda, kdyby ve spánku přišla tady. Ale to by si stejně nepamatovala, ale možná, kdyby to bylo fakt důležitý, jí z toho zůstane pocit. Tak třeba, kdybys někomu řekla, že ať se o tebe nebojí, že si aspoň chvilku odpočineš od stresu, tak se možná probudí trošičku klidnější. Víš, co myslím, ne?“ opět vysvětluje Adam. Fakt nevím, co bych si tady bez něj počala…
„Jo… Dík. A ještě jedna otázka. Když jsme před chvílí… Nebo kdy to vlastně bylo… Mluvili o tom, že tady jsme, když spíme – tak co sny? Každýmu se něco zdá, kolikrát jsou to tak strašné kraviny, a nejsou to sny tady, na tomto místě,“ nechápu.
„Ano, máš pravdu. To nevím jistě, ale myslím, že existují i jiná místa, protože si ze snů pamatuju i tohle… Můžeš snít kdekoliv. A když máš rušný dny, tak jsi v jiné části, je to jako druhá Země. Vytvoř si mapu a máš to.“ Adam na mě mrkne. „Ale myslím, že tohle bys nestihla.“
„Hm, tak to asi fakt ne, no,“ zasměju se té představě. „Ale díky.“

„Myslím, že se brzy vrátím… Nebo zemřu. Ale jistě vím, že tady už nebudu moc dlouho,“ prozrazuje mi zase později (kolik hodin nebo dokonce dnů asi uběhlo?) Adam.
„Ty to nevycítíš? Jestli zemřeš nebo ne?“ podivím se. Hned na to si však uvědomím, co vlastně řekl, že tady se jedná o něj a že jsem byla až hrubá. „Promiň…“
Adam se ale opět jen zasměje. „Neomlouvej se. Tvá zvědavost je normální. A ne, u sebe to nevycítím. Nevím, na mě to nepůsobí. Ale jsem si jist, že nespím… A že tu už nebudu dlouho. Jde jenom o tom, jestli se vrátím, nebo půjdu dál.“
„Doufám, že vrátíš… Sejdeme se tam… na Zemi, že jo?“ zajímám se.
„Ano, možná ano. Kde tam vůbec bydlíš? V jaké zemi?“ ptá se zase on.
„Cože? To je snad jasné, ne? Když si rozumíme. Já umím jen česky. Takže v České Republice.“
„Není to jasné. Tady komunikují podvědomí lidí navzájem. Nezáleží na národnosti. Nezáleží na jazyku. Podvědomí se spojí, funguje to skoro jako slovník s tím rozdílem, že nemusíš hledat,“ vysvětluje mi zase něco. „Já jsem Ital, a jak vidíš, rozumíme si. Na to jsem přišel už dřív, je to super, že? Tady jsou si prostě duše, národnosti a vše ostatní rovny.“
Zírám na něj jako na nejvzdělanějšího a přitom sympatického člověka. „Takže se asi nesejdeme, co?“
„Možná ano. Co já vím, Itálie bývá často navštěvovaná turisty. A Česká republika taky není naprosto zanedbatelná. Věř víc v náhody, Iveto.“
Tentokrát se usměji já na něj. Má pravdu. Proč bych nemohla věřit i v něco hezkého? Vždyť svět není jen místo, kde se stávají samé špatné věci.
Najednou jako by přišel nějaký zvláštní vír… Vůbec nechápu, co se děje, ale pevnina pod námi se mění ve vodu, vodopád, pěkně vysoký vodopád. Všechno najednou jakoby zesmutnělo. Nechápavě pohlédnu na Adama, který se ale usmívá.
„Je můj čas. Tahle cesta, pokud se nemýlím, vede zpět. Na Zemi. Zase budu se svojí ženou, se svými dětmi,“ vysvětluje mi se šťastným hlasem a já mu to přeju. „Sbohem, Iveto, snad se ještě někdy potkáme. Myslím, že se také brzy vrátíš. Zatím tady nic neznič, a nebuď tak zvědavá. Mohlo by tě to také něco stát…“
Sotva tohle všechno dořekne, skočí. Skočí do toho víru a vše se vrátí do normálu. Jenže teď jsem tady bez Adama, pouze s cizími lidmi.
„Kruciš, už abych se vrátila!“ unikne mi z úst. Za celou tu dobu, co jsem tady, tu nikdo z mých blízkých nebyl a přitom kolem je lidí jak v nějakým obrovským velkoměstě, a to v té přírodě opravdu nepůsobí skvěle. Byla bych ráda, aby se ti na Zemi přestali trápit, vážně si připadám jak zrádce, který je jenom straší. Ale když nepřijdou, copak já za to můžu?

„Ahoj,“ slyším zase „volání“ ze země. Jeho bych opravdu nečekala… Vlastně, proč bych neměla? Vždyť je to kamarád.
Cítím podivné teplo na ruce, zase ji někdo drží v té své. Kdo ti to dovolil, Davide?!
„Tak nějak jsem pořád nevěděl, jestli se stavit, víš, po tom, jak jsem se… uhm… opil a to, no. Však ty víš, co myslím…“ Takže opil? Opil? Milé, takže ani pro tebe to nic neznamenalo. Tak to je fajn, aspoň to pak nebudeme muset řešit trapným postáváním.
„No, říkal jsem si totiž, že se určitě brzo probereš a vrátíš se. Ale byla za mnou Marťa a říkala, že to zatím podle doktorů ještě moc skvěle nevypadá. Víš, možná jsem naivní,“ vylívá si srdce David, „ale já myslím, že nás dokážeš slyšet. Ať už jsi kdekoliv. Za chvíli má přijít Martina. Jsme domluveni. Má přijít za deset minut, a znáš ji. Většinou to nestíhá,“ pousměje se. „Tak jsem přišel dřív, bude si pak myslet, že jsem přišel jen na čas a ona zase pozdě. Je mi jí líto, ale nerad bych před ní přiznal, že…“ Davidův hlas nějak slábne. Asi to nechce přiznat ani mému tělu.
„No, to je radši jedno. Vím, že mě slyšíš a někde se mi směješ. Jsi taková. Ale neboj, nemyslím to jako urážku. Smích je důležitý.“ Ještě, abys to jako urážku myslel… Nebo fakt myslel a teď to jen zakecává?! No tak tohle ti teda nedopřeju… Hned, jak se probudím, tak si to vyříkáme, a doufám, že je ti to jasný, Davide.
„Vlastně ani nevím, proč jsem šel tak brzo. Možná ze sentimentu. Víš, abych si to s tebou… ehm, vyříkal? Možná vyříkal.“ Směje se. Tak to mě teda jako uráží. Jak se může smát tomu, že mě neslyší? Za to si může on sám, ne já. Ty jo, ta návštěva je fakticky nebezpečná, za chviličku mě asi fakt tím svým „humorem“ naštve… „No… Fakt nevím, co mám říct, víš, já na samomluvu moc nejsem, na rozdíl od některých lidí,“ pokračuje David teď už s veselým hlasem. Prý samomluvu, co je na ní špatnýho? Člověk si cvičí jazyk. Tentokrát už se ale nerozčiluju, ale směju se „s ním“.
„Víš, je mi jasný, že ta… pusa pro tebe nic neznamenala. Beztak jsi měla popitý taky. Ale nebyla zase tak špatná… Tak kdyby sis to chtěla zopakovat, fakticky mi řekni.“ Teď se kupodivu nesměje. Teda aspoň ne moc. Asi fakt věří, že ho poslouchám a nechce mě urazit. To je od něj opravdu milé.
„Zdar, ty už jsi tady?“ uslyším další hlas. Jistě, Marťa. „A to jdu výjimečně brzo… Leda by se mi zpomalily hodinky?“
„Ne, opravdu jsem tady byl dřív,“ vysvětluje David. „Ehm, vzal jsem to městskou, nechtělo se mi jít pěšky a tak jsem šel přímo do pokoje.“ Tak počkej, komu jsi lhal? Mně nebo jí? Sakra, to je těžká domluva.
„Ahoj Ivi,“ pozdraví teď už konkrétně mě Martina. Jsem ráda, že už přišla, fakt, že jo. Taky by mě zajímalo, jestli věří, že ji slyším. No, asi jo. Protože se mnou mluví jako vždycky, a nemyslím si, že by ona trpěla samomluvou tak, jako někteří lidé, jako řekl David, že. Asi sleduje filmy, tam se přece vždycky říká, aby k člověku mluvili, že to uslyší, ne? Vypráví mi o zábavách, kterých se nezúčastňuje, za což bych ji nejradši přerazila. Vždyť jenom odpočívám, neumírám… teda aspoň si to myslím… taky o tom novým krásným klukovi, co je u jejího souseda na prázdninách. Aspoň nějakou výhodu ten dědek odvedle má, jak říká. No prostě mi popovídá všechny novinky od nás z obce a nový drby. Až se některým David směje. Divím se, že má tolik trpělivosti, aby tohle poslouchal taky.
„Takže rozumíš, Ivi,“ domlouvá mi Marťa, „že se musíš hodně brzo probrat. Musíš toho maníka stihnout, fakt stojí za to, ne jako někteří vesničtí balíci, se kterýma se oblizuješ na zábavách.“
„Hej!“ vykřikneme oba s Davidem. Teda vlastně jenom David, mě neslyší.
„Jak to, že já nestojím za to?!“ diví se David, zatímco já teču, do kdy mi to ještě bude připomínat.
„No tak se hned neurážej, no,“ usměje se Marťa na Davida, teda aspoň myslím, že se na něj usměje. Vždycky takhle srandovně provokuje. Škoda, že je nemůžu vidět, fakt, že jo. Byli by skvělý páreček… Uhm, teda teoreticky… Sakra, proč teoreticky? No to je jedno, radši nepřemýšlet.
„Tak teda já jdu,“ řekne David. „Musím stihnout městskou, opravdu se mi nechce pěšky. Ty tu ještě budeš?“
„No, vlastně… Asi pojedu s tebou,“ odpoví mu Marťa. S tebou? S tebou? Hej, vzpomeň si přece na to, že nestojí za nic! Hej! Hej!
„Jedeš taky už domů?“ podiví se David. „Žádný nákupy nebo jiný kraviny se nekonají?“
„No jo, vlastně, to máš pravdu. Díky za připomenutí! Musím ještě do drogérky a tak… Ale nějakou městskou se přece jen svezu. Nechce se mi jít tak daleko pěšky. Nevíš, to je ta samá, kterou jedeš ty?“
„Ahoj,“ odpoví mi oba během domluvy a odchází z pokoje. Myslím, že se za tuto dobu naučím nezdravit. Ani v duchu se neobtěžuju s nimi loučit. Asi jsem čím dál víc líná, fakt, že jo.

„Zdarec,“ slyším pozdrav nejspíše určený mně. Otočím se po téměř neznámém hlasu a otevřu pusu v překvapení.
„A…ahoj, Radku,“ opětuji mu pozdrav a přidám nesmělý úsměv. „Co ty tady?“
Radek je jeden kluk od nás z vesnice, Martinin soused, který měl nedávno… no, spíš dávno… nehodu a od té doby je ochrnutý od pasu dolů.
„Čeká mě operace. Tak mi dali nějaký sajrajt, který mě přinutil spát a zažít duševní pokoj a mír, to víš, je to na houby. Navíc doktor říká, že jedna operace s největší pravděpodobností nebude stačit. Ale spíš mě překvapilo, co TADY děláš ty. A co je to vlastně tady? Kde to jsme?“
„Cože?! Už?“ vyvalím na něj oči.
„Uhm… Jo, jak říkali, přesně ten termín, jak ho původně navrhli. A kde že to jsme?“
„Místo mezi životem, smrtí, místo, ve kterým je tvé podvědomí, když spíš,“ vysvětluji mu to, co mě kdysi vysvětlil Adam. Myslím, že i já jsem na Adama tehdy takhle čuměla, jako Radek na mě. Jako na magora.
„Cože? Když spím? To bych si snad pamatoval, ne?!“ Usměji se. Je tahle reakce snad daná? Že každý, komu je tohle řečeno, se zeptá tak jako já a on?
„Říkám ti to, co mi bylo řečeno. A jelikož tady sem tam někoho potkávám, řekla bych, že to tak je. Ale sen je příliš slabý na to, aby sis to pamatoval… Většinou si pamatuješ tmu, nebo nějaké místo, které je tady taky, ale které je… Jak to nazvat. Působivější?“ vyprávím. „To poslední je domněnka, tak za to nezaručuju.“
„A ty jsi tady od té doby, co… se to stalo?“ pozdvihne obočí.
„Asi. Nevím. Nevím, jak dlouho tu jsem, ale jinde jsem nebyla,“ odpovím mu neochotně. Fakticky mě to tu už nebaví. Myslím, že ze snů si dlouho nic nebudu pamatovat, jak je to tady nezáživné… Nebo už bych si měla najít jiný kraj.
„Takže operace?“ změním téma.
Povzdychne si. Asi mu vyhovovalo, že řeč nebyla o něm. „Jo. Až budu mít nohy v pohodě, tak budu chlastat už jen na soukromých večírcích u mě doma, nebo když u někoho budu chrápat,“ pousměje se. Rozesměje mě. Čekala jsem, že řekne nikdy, ale tohle je… originálnější. Radek si to totiž udělal, když ho cestou z večírku, když byl absolutně nametený, omylem srazilo auto. Řekl, že to byla jeho chyba, a taky to tak zhruba bylo, protože když jede řidič ve dvě v noci cestou, na které je blbá viditelnost, za mlhy a za opilým cyklistou, co si to promenáduje od strany ke straně a navíc bez jakýchkoliv odrazek nebo světel, tak má opravdu těžký se mu vyhnout. Ale zase na druhou stranu, nebýt řidičovy rychlosti, dopadlo by to mnohem líp. Takže je to fifty fifty.
S Radkem utíká čas zase rychleji, než jsem zvyklá. Po nějaké době ale zmizí. Je to nenásilné. Jako bychom oba věděli, že to přijde zrovna v tu chvíli. Dokonce jsme měli čas na loučení. Jen jsem mu řekla, že jestli si to bude pamatovat, ať nějak opatrně řekne Martině, že za nic nemůže, protože Martina na Zemi si to pořád vyčítá. Vím, že už vypadá líp, na návštěvách, na které za mnou chodí skoro pravidelně, se usmívá, ale vím, že uvnitř je ještě smutná a tak.

Užívala jsem si další téměř nudné „odpoledne“ na přírodní houpačce a přemýšlela nad kravinami. Adam neměl pravdu. Člověk se tady může nudit. Jistě, není to ta samá nuda jako na Zemi, ale nuda to je. Bylo jasné, že se v něčem musel mýlit. Jinak by byl opravdu už moc podezřele chytrý…
„Nazdárek,“ pozdraví mě Martina. Možná si to namlouvám, ale zdá se mi veselejší. „Radek je po první operaci, prý to vypadá nadějně, říká doktor,“ vysvětluje mi a já pochopím, proč je tak nadšená. Na druhou stranu si říkám, že by mě mohla taky trošičku aktuálněji informovat. Ani mě nevarovala, že už ho budou operovat. „Víš, po té operaci je takový divný… Byli jsme za ním… Já a David.“ Počkat? David? Už zase vy dva spolu? Nevím, proč mě to žere, ale žere mě to. Ty mě určitě provokuješ! Já vím, že mě provokuješ, ale já se nedám. Víš proč? Protože mě hned tak něco nevyprovokuje. Teda… kromě blbostí.
„David je fakticky moc hezký a pozorný. Víš, asi tak tři dny po té nehodě mi zavolal,“ Cože? Zavolal? Já vím, že jste na sebe měli číslo, ale to jenom tak, proč ti volal zrovna David? „a ptal se, jestli bych šla na rande. Byla jsem zrovna v mizerné náladě z toho všeho, tak jsem řekla, že ne, ale on to nevzdal… Pak volal zase…“ Já vůbec nechápu, jak tě může zvát na rande a pak tady něco hustit do mě a vůbec, ani ty ses k němu nechovala tak, jako by tě zval na rande… Tady něco nehraje! Hej, ty fakticky nemáš žádný vysvětlovací schopnosti… Že byste se už v dobrém rozešli? Ne, to byste spolu nejezdili za Radkem…
„No a tak jsme byli na tom rande, víš, vlastně to ani nebylo rande – byli jsme spolu na koupáku. Byla tam i jeho mladší ségra, kterou musel hlídat, byla fakt roztomilá. Bylo jí sedm roků, a měla stejně blonďatý vlasy jako David.“ Cože? David nemá ségru! A už vůbec nemá blonďatý vlasy. O kterým Davidovi to sakra mluví? „A byl fakticky pozorný, víš, navíc se zdál takový… Skvělý, byl frajer a přitom vůbec ne debil, jako většina frajerů. Byl fakt sympaťák, myslím, že i tobě by se líbil. Teda, nejenom fyzicky. Vlastně jsi ho viděla taky – na té zábavě, víš, ten poslední ploužák…“ Jo ten! Najednou je těch Davidů nějak moc, nezdá se ti?
„No, ale nějak jsem odbočila. Radek je nějaký divný. Díval se na mě divným pohledem, neboj, nebylo to žárlivý, jak by tě, optimistko jedna, určitě napadlo, ale prostě jenom divný. Říkal, že má pocit, že už bych se měla pořádně uvolnit a nemyslet furt na tu nehodu…“ Takže Radek si to pamatoval. To si tuhle nudu budu taky pamatovat? Jejda, to se mi zase bude usínat… „A byl fakt rád, že mám Davida. Asi si říkal, že už se mi to povedlo.“ Pokračuje. Najednou vstane ze židle, přejde někam od postele a jako by se vyhýbala mému „pohledu“.
„A možná má pravdu. Víš, ona to fakticky nebyla moje vina. Jenom prostě… se tomu těžce věří. Ale doufám, že mě neobviňuješ a něco mi říká, že ne. Radek vypadal fakticky hodně divně. Asi mám velkou představivost, ale… Co když to má něco společnýho?“ Jo, má, takže už klídek, jsem ráda, že ti to došlo…
Pak už se naštěstí ale Marťa hodí do normálu a vypráví mi o svém novém sousedovi, Pavlovi, který je podle jejích slov fakticky k nakousnutí. Prý ať už se konečně proberu. Naivka, jako by si myslela, že se za ním hned rozběhnu. Já. Tomu se fakticky rozesměju.
„Tak už zase jdu. Za tři dny mě tu máš jak na koni. Po brigádě. Ahoj.“ Čau.

„Nazdárek,“ uslyším opět povědomý hlas, a opět ho nečekám. „No, vím, že jsem tady byl jen jednou a to je teprve pár dní, ale prostě… Asi bych ti měl něco říct, jak už jsem říkal, mám pocit, že mě slyšíš, a takto je to pro mě jednodušší.“ David je lehce nervózní, netuším proč.
„No, jak bych to řek…“ To je mi jedno, Davide, ale už to řekni. „Víš, kdybychom byli ve filmu, tak by scénárista nebo kdo to vymýšlí, chtěl, abych byl zlá postava. Nebo já nevím, jestli přímo zlá, ale…“ Proč? Jdeš mě snad odpojit z přístrojů? Napadne mě spíše s úsměvem na rtech, protože on by něco takovýho neudělal. „No, prostě, furt se zamilovávám do špatných holek, víš jak. Tak jsem přišel za tebou. Asi mi neporadíš, ale přece jenom, jsi moje kamarádka, tak ti to říkám.“ Jo, to je od tebe milé. Tak už to vyklop, jsi horší než já. Ještě, že nemůžu mluvit, moc bych mu asi situaci svou netrpělivostí nezlepšila. Do koho se zamiloval tentokrát? Tipuju to na nějakou holku, kterou vylili z učňáku. Asi je to fakticky záporný typ. „No, a když se konečně zamiluju do holky, která nekouří, skoro nepije a je celkově slušná, tak ta je v kómatu. A vsadím se, že až se probereš, tak to ujasníš a řekneš mi nějak mile, že nejsi holka pro mě.“ COŽE?! „A víš, že ti ten spánek i docela sluší? Vypadáš jak Šípková Růženka,“ zasměje se, ale já teda rozhodně ne. Naprosto mě šokoval. Aspoň k něčemu to kóma je, nemusím vymýšlet odpověď. Ono se docela špatně vymýšlí celá věta, když ani nevíte, co máte říct, že.
„Nejradši bych ti dal pusu… Ale víš, ty bys mě pak mohla udat,“ zasměje se znova. „Nebylo to i tvoje rozhodnutí, je to skoro jako znásilnění, víš jak.“ Absolutně nevím, co si o tom myslet. Vyvedl mě z rovnováhy, myslela jsem, že to pro něj nic neznamenalo. Že jsem byla jedna z mnoha, akorát, že to náhodou vyšlo na kamarádku, což by se vlastně dalo zařadit do kategorie omylů. A možná že stále jsem, jenom ty okolnosti ho donutily přemýšlet v téhle rovině…
„Ach, ahoj, Davide,“ uslyším v dáli mamčin hlas. Ve své ruce cítím, že už je zase sama, David ji pustil.
„Dobrý den,“ slušně odpoví a už se pakuje ze židle. Ještě slyším mamku, jak mu říká, že nemusí odcházet, ale asi už řekl vše, co měl na srdci. A já jsem tomu ráda. I když on zjevně nezná moje reakce a takový, připadám si jako magor. Tentokrát odešel on a ne já.
Ale jenom proto, že já utéct nemohla.

„Ahoj Iveto,“ vyruší mě z přemýšlení povědomý hlas. Otočím se za ním, protože tohle je v mém dosavadním „bydlišti“.
„Adame?“ divím se. „Co ty tu? Spíš?“
„Ve skutečnosti… Ne. Abych pravdu řekl, nevrátil jsem se. Nežiju už na Zemi.“
„Cože?“ nechápu ho.
„Nejsem ze Země. Jsem odtud. Jsem tady něco jako zaměstnanec, víš? Jsem mrtvý, ale duše se tady zasekla. Pomáhám tady lidem upřesnit, kde vlastně jsou a tak.“
„Ale… Proč jsi tedy údajně šel domů?“
„Nešel. Je to tajemství, museli jsme to tak zahrát, promiň, měl jsem tě docela rád a vadilo mi, že ti tak lžu.“
„Lžu? Takže jsi lhal pořád? To všechno, co jsi mi řekl, je lež?!“ rozčiluju se.
„Ne. Jen ten konec,“ vysvětluje mi se svým typickým úsměvem.
„Jaký konec?! Co?“
„No, nevrátil jsem se a ani neodešel… Moje manželka je opravdu Anna a opravdu jsem byl postřelený. Jenže je to už několik roků zpátky, ne několik dní. A vlastně ani Anna není ve skutečnosti moje manželka, protože oficiálně je vdova, i když… teď se má znovu vdávat. Když za mnou přišla, ptala se, jestli může. Teda, ne, že by si to pamatovala, ale víš, jak… No, ale to uhýbám,“ snaží se Adam.
„Od čeho uhýbáš? Proč mi to říkáš? Vůbec tě nechápu,“ dívám se na něj šokovaně.
„No, jak jsem řekl – jsem tady zaměstnaný. A víš, stala se taková… věc.“ Leze to z něj jako z chlupaté deky (to už ti chlapi nemůžou mluvit jinak?), už se opravdu začínám bát… „No, nebude to přesný, ale prostě, vyšší síly asi usoudily, že zázraků už provedly touto dobou moc. A tady chtějí jeden taky provést. Týká se to tvého kamaráda – toho za námi na lavičce.“
Otočím se a uvidím povědomou tvář člověka, který jako by přemýšlel, jestli jít k nám. „No, jde vlastně o to, jak se rozhodneš,“ vypráví mi teď už s opravdu smutným výrazem a bez úsměvu Adam. „Tvůj život nebo jeho sen, bez kterého si momentálně nemůže představit svůj život. Bylo by to pro něj přežívání.“
„Přežívání? Počkej, co tím myslíš?!“ nedochází mi to. Nic z toho mi tak nějak nedochází.
„Jeho nohy. Je ochrnutý a přitom si toho tolik plánoval,“ pokračuje, jako bych ho ani nepřerušila. Nohy?! Vždyť vypadal tak vyrovnaně… Jako že věří tomu, že se to všechno spraví. Úplně všechno, že bude chodit, jako by to byla jen otázka několika dalších dní…
„Nebyl zase tak vyrovnaný, věř mi,“ prohodí Adam, jako by slyšel mé myšlenky. No, u tohoto člověka si ničím nejsem jistá. Třeba je slyšel, proč by taky ne? Když tady může zůstávat, i když mrtví patří úplně jinam, proč by taky nemohl číst myšlenky?! Ale nad tím teď nechci přemýšlet. Hodně mě tím vyvedl z míry. Radek vypadal tak vyrovnaně, tak klidně. Nemůžu uvěřit, že měl až takový strach. Je to dobrý herec.
„Můžu… Proč není tady? Proč je kdesi tam? Vždyť je to i jeho věc, ne?!“
„Rozhodnout se musíš ty. A je tomu tak vzhledem k tomu, že tvůj… ehm, problém je závažnější. Ty budeš žít a on bude na vozíčku. A nebo ty žít nebudeš a on bude šťastný tak, jak si to pořád plánoval.“
Tak tohle je na mě trošku moc. Docela závažné rozhodnutí. Vzdát se života pro štěstí druhého? Jak můžu vědět, že nebude šťastný i tak?! Třeba se mu povede s tím žít… Ale třeba taky ne. A co já? Dokázala bych žít s tím, že jemu se život nepovedl? Dokázala bych se mu podívat do očí? Říct mu pouhé „ahoj“? I kdyby si to nepamatoval, což by si pamatoval. To jsou teda srandičky, nechávat takový rozhodnutí na holce, která ještě není ani plnoletá!
„Neděláš si špatný vtipy?!“ vykřiknu na Adama podrážděně. Možná si to nezaslouží, ale v tu chvíli nad tím nejsem schopna uvažovat normálně. Prostě to nejde.
„Ne, promiň. Nechám tě chvíli samotnou. Pak mi to řekneš, ano?“ podívá se mi nejistě do očí. Jen zdrceně kývnu.
Otočím se na Radka. Už sem nechce, jen se na mě dlouze podívá, netuším, jestli ví, nad čím vlastně teď přemýšlím. Netuším, jestli ví, že teď můžu jeho život zachránit, nebo potopit. Že jeho budoucnost teď závisí na mně.
Jeho budoucnost… Jsem si jistá, že bude skvělá. Radek je dobrý člověk a navíc dobrý sportovec, což by také díky nohám ztratil. Holky na něj vždy letěly, ale já věřila, že se jednou usadí. A ta, která s ním bude žít, bude šťastná. Určitě budou mít sympatické děti, snad i vnoučata. Ale jak to bude, když bude upoutaný na vozíčku?! Dopadne to stejně? Nebo i on bude odsouzený k tomu, být sám. K tomu, aby kvůli němu vše doma předělávali, aby tam mohl žít? Jsem si jistá, že tohle by jeho budoucnost naprosto změnila… A on budoucnost plánoval. Přece, když jsem se s ním bavila, tak si plánoval další pařby. Vím, jsou to „jenom“ další večírky a tak. Ale jsem si jistá, že časem se jeho budoucnost změní. A já mu ji nemůžu sebrat…
Na druhé straně je můj život. Já, která chodím na školu z nutnosti, protože mi nic vyloženě nejde. Já s pár přáteli, kteří mě mají rádi a které mám ráda také. S naprosto nejistou budoucností. Já, která se bojím vztahu, která se bojím seznámení a proto jsem vlastně ještě žádný vztah, kromě toho přátelského, nepoznala. Navíc, mé vlastnosti, kterých si na sobě snad jako jediného vážím, by s rozhodnutím zachránit sebe zmizely. A i kdyby to vyšlo s Davidem… Výčitky by byly silnější. Nebo ne? Jak už jsem říkala. Nemohla bych se Radkovi podívat do očí. A mohla bych snad někomu říct, co jsem udělala? Vždyť by si mysleli to samé. Nemůžu mu brát budoucnost… Nemůžu dát sobě tuhle budoucnost…
Ať má teda budoucnost on.
V tu chvíli, jako bych zavolala, ke mně přijde Adam.
„To mi nedáš více času?“ zeptám se ho jen tak mimochodem, promyšlené to totiž už mám.
„Vždyť už jsi rozhodnutá. Poznal jsem to,“ pousměje se smutným, omluvným smíchem. Pak se také ohlédne na Radka, který se tam momentálně baví s nějakou hezkou dívkou (neříkala jsem to?). „Ale kdyby sis to chtěla ještě rozmyslet, stačí říct.“
„Ne,“ dostanu ze sebe slabým hlasem. „Má před sebou určitě skvělou budoucnost, nechci mu ji brát… Myslíš, že by… že by mohl lidem na Zemi něco vzkázat?“
„Mohl. Myslím, že si to bude pamatovat, teda, matně. Ale jde o to, jestli si nebude myslet, že šlo o pouhý sen. A i kdyby to vyřídil, není jisté, jestli mu to ostatní uvěří,“ smutně mi poví Adam.
„A on nebude vědět, co se tady stalo, že? Teda jako, že by neměl… špatnou náladu z toho, že jsem mohla žít, nebo tak?“ ptám se s nadějí v hlase. Vím, že by za to nemohl, proto jsem nepoužila slovo výčitky. Ale myslím, že náladu by to zkazit mohlo.
„Když si to nebudeš přát, tak ne. Ale jsi si tím opravdu jistá?! Není to zbytečně… hrdinské? Víš, že on bude žít i tak. Jenom s nevýhodou. Ale bude žít. Až se s tím smíří, může být i šťastný. Promysli to ještě,“ téměř mě prosí Adam.
Tím mě ale rozesměje. „Hrdinské? Ne, to není hrdinské, je to sobecké. Vše dobré, co jsem kdy udělala, bylo ze sobectví.“
„Sobectví? Vždyť se vzdáš vlastního života, aby on mohl mít naprosto skvělý život místo dobrého? Tomu říkáš sobectví?“ nechápe tentokrát on. Podívám se mu do očí a mu jako by to došlo. Nevím, jestli skutečně, ale zdá se mi, že si to uvědomil. Vždyť je to tak jednoduché. Jako tehdy v tom seriálu Přátelé, kdy se Phoebe snažila přesvědčit Joeyho, že ne všechny dobré skutky jsou sobecké. Neuspěla.
„Ano, sobectví.“
Podívám se zase směrem k Radkovi. Mám mu předat nějaké vzkazy pro kamarády? Minule si to pamatoval… Ne, asi by nebylo super, kdyby k němu přišla ubrečená Martina a on jí s úsměvem řekl „Ty za to s tou Ivou opravdu nemůžeš a až se probudí, řekne ti to i ona.“… Ne, nic po něm nebudu předávat. Nikomu.
„Tak co, žádný vír nebo tak něco jako posledně? Bylo to docela efektivní,“ podotknu a nemyslím to ironicky… Spíš odevzdaně.
„Ne,“ odpoví mi stručně. Zvednu k němu nechápavé oči. „No, ehm, to se nemůže jenom tak uprostřed louky udělat vír, je to docela nápadné a tamto jsi tehdy viděla jen ty. Je tady… Za tím lesem takový vodopád a to je ono.“
Aha, takže vlastně páchám sebevraždu. Tentokrát už opravdu naposledy se otočím na Radka, zvednu pravačku, abych mu zamávala a jdu s Adamem, který mě, snad abych neutekla jiným směrem, drží za ruku. Nebo spíš mi chce dodat odvahy.
„Tady,“ ukáže Adam na absolutně krásný a vysoký vodopád v přírodě. Rozhodně ne tak suchý a divný jako ve filmu Kruh. Je tady opravdu nádherně, lepší místo pro konec jsem si nemohla přát…
„Bude to bolet?“ pípnu jak jinak než sobecky. Ale myslím, že by to napadlo každého, takže to mě omlouvá.
„Ne, prostě skočíš, užiješ si asi pět vteřin volného pádu a pak nebude nic. Nedopadneš. Prostě nic.“
„Takže, když věřím v Boha… Ocitnu se buď v pekle nebo v nebi,“ ujasňuju si ještě naposledy.
„Ano.“
„Hm, asi to zbytečně zdržuju, že?“ zeptám se, ale asi i to je proto, abych tu chvíli oddálila… Nějak se k tomu nemůžu rozhodnout. „Promiň, ještě malý detail. Kdybych se náhodou dostala do nebe – věříš v Boha? Víš jak, až dostaneš padáka…“
„Věřil jsem. Na Zemi, možná to vyjde.“ Adam mě obejme a mě až teď steče pár slz. Slz ze strachu a taky z pocitu definitivního konce. Asi s tím tak úplně nejsem smířená.
„Tak teda zatím,“ šeptnu pouze a vytrhnu se mu. Možná zbytečně rychle, ale najednou jsem dostala pocit, že jindy připravená nebudu, než v ten moment. Rozběhnu se k vodopádu, sráz není ode mě ani pět metrů a skála je rovnoměrná, není to těžký úkol. „Promiň, Marťo…“ proběhne mi hlavou a doufám, že si to nebude vyčítat. Pak, přesně v okamžiku skoku si znovu promítnu Radkovu budoucnost. A v ten okamžik vím, že jsem se rozhodla správně…

Zlehka otevřu oči, čekám nějaké krásné louky v nebi (asi jsem praštěná, ale ještě mě neomrzely), jak si to představuju, a nebo naprosto odporné místo, které by představovalo peklo… Všude okolo je bílá, která tak strašně moc svítí, že je okamžitě zavřu. No, peklo by mělo být tmavý, ne? Ale na nebe je to zase docela blbý uvítání…
Uvědomím si, že je zde naprosté ticho, kromě občasného pípání… Počkat, pípání?! Já teda nejsem proti pokroku, ale tohle v nebi?! Já si představovala, jak je nebe krásné a nezkažené moderní technikou nebo jenom zvuky… Nebo jenom příjem? Jakože jsem prošla dveřmi?
Jsem naprosto zvědavá, jak to tady vypadá a tak otevřu oči, snad to bude lepší. A opravdu, najednou všechno to, co vidím, je tak ostré, moderní… Uvědomím si, že tohle asi nebude nebe.
Nemocnice? Nechápu proč, ale tohle mi naprosto připomíná JIPku ze seriálů, protože jindy jsem ji neviděla… Ale jakto?! Vždyť přece já měla umřít a on měl žít, žít se vším všudy! Chci vstát, ale něco mi v tom brání… Asi vážně začnu věřit tomu, že jsem v nemocnici. Proč jinak bych nemohla vstát a proč jinak to všechno?
„Ivi?“ uslyším šokovanou Marťu. Tentokrát ale ne z dálky, nechápu to. „Ivi!“ vykřikne plná radosti. Nejsem schopná jí odpovědět jednak pro svůj mizerný fyzický stav a taky pro sucho v ústech. Ještě něco křičí, ale to už nějak nepobírám… Vidím najednou hemžení těl kolem svého lůžka, nejspíš sestřičky, možná doktor, co já vím…
Neptám se, kde jsou naši, bývají tady denně, nemůžou za to, že teď zrovna ne… „Ivetko!“ uslyším z chodby nadšené volání. Aha, takže jsou.
Sestřička je všechny ale vyhodí na chodbu, potřebuji klid. A to má sakra pravdu, ty jejich výkřiky, ačkoliv mi udělaly radost, neudělaly radost mé hlavě, která se rozbolí. Po tom harmonickým tichu tam kdesi je to najednou tak ostré, všechno je ostré. Ale určitě si zvyknu… Na všechno.
„Budeš v pořádku, zatím se nesnaž nějak zvlášť hýbat, po té době by to ani dost dobře nešlo, ale ujišťuju tě, že do několika měsíců ani nepoznáš, že jsi déle jak měsíc spala,“ slyším nejspíš doktorův hlas. Usměju se, ale už se zavřenýma očima. Teda alespoň psychicky, fyzicky to nejspíš vydalo jak nějaký škleb.
„Můžeš spát, neboj, tentokrát se probudíš,“ dojdou ke mně vzdálená slova doktora. Nevím, jestli jim mohu věřit. Co když to bylo rozloučení?
„Nebylo,“ usměje se Adam.
„Cože?! Ty?! Co se to stalo?“ Ha, tady mám energie viditelně víc.
„Zázraky se dějí i častěji, víš? Ale jen, když to jde od srdce. Ten kluk, myslím, že Radek, bude chodit, neboj, nevybrali jsme si tě pro hezčí obličej nebo něco jiného. Ty jsi tím, žes mu to opravdu přála a že sis tím byla jistá, rozhodla. O tom, že zůstanete oba. Važ si toho, Iveto.“
Ano, vážím. A hned co to půjde, začnu žít. Už nebudu dělat, že všichni kluci jsou mi ukradení. Už se jim nebudu vyhýbat. Ale taky si nebudu vybírat svého prvního kluka s přílišným nadšením. Protože já vím, kdo to bude… David.
A tentokrát to není vybírání lehčí varianty, i když to tak vypadá. Vlastně ani nevím, jestli to neřekl jenom, aby mě tím probral… Prostě zkusím, jak moc vážně to myslel a když to vyjde, budu strašně moc šťastná. Když ne, tak nevím. Ale nebudu na to předtím myslet, jako dřív. Chci žít a ne trápit se tím, co by bylo, kdyby…