Černá a bílá 19

Tři … dva … jedna … crrrrr!! Hurá! Prázdniny! Tak tohle se rozléhalo po městě celý den. Všichni žáčci a studenti se promenádovali s vysvědčením v rukou po náměstí, posedávali, loučili se před prázdninami a lízali zmrzlinu. Konečně nastal ten blažený čas. A klid … A zábava! Všichni už mají prázdniny rozplánované, koupaliště bylo hned první den narvané k prasknutí. Slunce svítilo, na nebi ani mráčku. Tak takhle mají správně začínat prázdniny. To je idyla.
Mobil jí zapípal v kapse a ona jej okamžitě vytáhla. Zpráva od Štěpána. Už jen jeho jméno na displayi jí vyloudilo na tváři úsměv. -Ahoj, Slunicko, mohla by ses u nas dnes stavit? A mej peknej den, je prvni prazdninovej. Pusu S.- Okamžitě mu nacvakala odpověď. Stejně s ním potřebuje mluvit. S rodiči už vše domluvila a má svolení vyrazit s Bílými na týden na chatu. -Jasne, prijdu. Stejne s tebou chci mluvit. A co, ze sis tak vyzadal mou spolecnost?- odepsala mu laškovně a čekala i stejně laděnou odpověď. Ale omyl. –Potrebuju psychickou podporu. Tata je tyden doma a … Prijd, uz se tesim.- Aha, takže nám ty prázdniny asi moc romanticky a idylicky přece jen nezačnou, pomyslela si a s malou vráskou na čele zastrčila mobil zpět do kapsy. Koupila si zmrzlinu na cestu a vyrazila.
Když došla k jejich domu, zrovna dojedla kornout. Vešla za branku a zazvonila na zvonek u dveří. Otevřel jí Štěpán. Uvítal ji polibkem, ale pak ji tiše a bez zdvořilého pozdravení odvedl k sobě. „Tak co se děje?“ zeptala se ho, jakmile za nimi zavřel dveře pokoje. „Ale, chtěl jsem být teď hodně doma. Víš jako, když teď bude otec pryč … říkal sem si, že se navzájem ještě užijem. A ty jo, dva dny a mám ho plný zuby,“ říkal a při tom se posadil ztěžka na postel. Přisedla si vedle něj a propletla se mezi jeho prsty. Políbila ho na tvář a snažila se povzbudit. Mluvili dlouho, řešili ne jen jeho otce, ale i spoustu jiných věcí. Například to, že s nimi Eva jeden za pár dní na chatu. Na celý týden. „Jo, no jo vlastně. Já mám pro tebe taky jednu dobrou zprávu, když už jsme u nich. Máma říkala, že tam pojede ve stejnou dobu jako my její kámoška. To znamená …“ mrkl na ni. Ale jaksi jí to nedávalo nějakou souvislost. „To znamená?“ zeptala se ho. „Že budeme často sami.“
Blížilo se ke čtvrté hodině a Eva se rozhodla jít pomalu domů. Sešla ještě se Štěpánem dolů za jeho rodiči, pozdravit je a popovídat si na chvilku. Seděli v obýváku, popíjeli čaj. Jenže jak už bylo řečeno, pan Bílý Evě nesedl. A očividně ani ona jemu. Po pár minutách, kdy se ani nesnažil o ni jevit nějaký zájem, se zvedl a se zdvořilostní nutností omluvy se odebral nahoru. Stačila zahlédnout Štěpánův obličej rudý vzteky. Sama nevěděla, zda dvou měsíční cesta je v tomto případě neštěstí, či záchrana. Už se pomalu zvedla k odchodu. Rozloučila se s paní Bílou a ve Štěpánově doprovodu směřovala k botníku. „Počkej,“ zarazila se, když už měla jednu botu skoro nazutou, „nechala jsem u tebe peněženku.“ Botu jedním pohybem sundala a pár skoky se octla nahoře v patře. Vzala si z pokoje, co potřebovala, a už šla dolů, když uslyšela hlas pana Bílého, který se ozýval z pracovny. Bohužel to, co slyšela, nejspíš potvrzovalo vše, o čem se se Štěpánem bavili. Seběhla rychle dolů, rozloučila se a šla domů.
Celou cestu jí to znělo v hlavě. Všechno, co říkal, co slyšela. Pořád se jí to tam otáčelo a mlelo dokola, jak v mixéru. Až jí z toho ta hlava rozbolela. Miláčku, no jasně, takhle asi nadřízené říkat nebude. A pochybuju, že se tak oslovuje se setrou nebo matkou. Zrovna on, s jeho povahou! Miláček asi nebude Štěpánova babička. A má pan Bílý vůbec trochu citu. Další dva měsíce svou rodinu neuvidí a on ten týden bez ní nevydrží? No asi ne, když si na zítřek sjednal schůzku. ‚Tak zítra, miláčku, ve tři U Hrabat,‘ znělo jí pořád v uších. Jako nepříjemné bzučení komára. Jak pískání po výstřelu.
S těmito myšlenkami došla až domů. Vytáhla klíče a otevřela si. „Ahoj, holčičko,“ pozdravil ji smutně otec z obýváku. Málo co mu poslední dobou dokázalo zvednout náladu. Byl čím dál tím zasmušilejší. „Ahoj, tati,“ pozdravila ho a vrhla po něm starostlivý pohled. Asi toho má taky plné zuby. Povzbudivě se na něj usmála. „Tak co, těšíš se na zítřek?“ „Co bude zítra …? A jo, ty nákupy. Asi tě budu muset zklamat, dceruško,“ odpověděl jí lítostivě otec. „Maminka nemůže.“ Vyvalila na něj nevěřícně oči. Zítřejší den si plánovali už dlouho dopředu. Měli jet na nákupy, do kina, na oběd, … Vždyť to bylo vše připravené, to nejde jen tak zrušit! Nemusela se ani ptát, otec jí hned odpověděl: „Je v ložnici.“ Vyřítila se z obývacího pokoje jako střela a zanechala tam otce s novinami. Otevřela dveře ložnice jak hurikán a v očích běs. Jak si to může dovolit, zkazit jí a otci pěkný den. „Taky tě zdravím, Evo,“ pozdravila ji matka a ani nevzhlédla od povlečení, které zrovna převlékala. Neodpověděla jí. „Jak to, že se zítřek ruší?“ skoro křičela. Ty prázdniny teda vážně začínají … „Prostě není čas,“ odpověděla jednoduše matka. S klidem. „Vždyť … vždyť je to už domluvený. Vždyť máš volno. Jak to, že není čas?“ řvala dál. „Správně, mám volno. Ale nemůžu za to, že důležitý klient si domluvil schůzku zrovna na zítra.“ „A to nemůžeš prostě říct důležitému klientovi, že máš zrovna v ten den volno?!“ parodovala Eva neúspěšně matčin vyrovnaný výraz. „Ne, je to opravdu důležitý klient. Ať se ti to líbí nebo ne, zítra ve tři mám pracovní schůzku. Takže se nikam nejde,“ domluvila a s vítězným výrazem prošla kolem dcery z ložnice ven. Eva teď stála jak přimražená. Jak kdyby ji polili studenou vodou. Ale nestála tu pro zkažený výlet. Ale pro čas schůzky. Zítra … ve tři … zamotala se jí hlava. To snad ne!! řvalo to v ní. To není možný! To není pravda! „Cože?“ skoro křičela, když se rozběhla za matkou. Ještě chvíli trvala výměna názorů, ale pak se Eva ztratila u sebe v pokoji. Složila se na postel a v hlavě jí třeštělo. V tři … zítra … To vážně není možný! To se určitě plete!
Po zbytek dne z pokoje nevylezla. Stále nad tím přemýšlela. Nad vším, co jí Štěpán říkal o otci, kdy jezdí do práce, kdy pracuje její matka, že je poslední dobou víc a víc pryč, že je táta špatnější než dřív a že paní Bílá něco tuší o manželově milence. Honilo se jí to hlavou jako tornádo. Miláčku, znovu se jí rozeznělo v hlavě. Pane bože!! křičelo to v ní.

„A tak jsme se s našima domluvili, že do těch lázní pojedem až koncem prázdnin. Takže je to supr, na náš společnej výlet budu mít volno,“ radoval se znovu Dušan, když seděli v jedné z hospod a on jim barvitě líčil, jak zpracoval rodiče. „No jo, to je všechno fajn,“ podíval se na něj Mirek pohledem ‚Nechci ti kazit náladu‘, „ale my pořád ještě nemáme nic vymyšleného. Jako vážně, to je krize.“ Všichni znovu zavrtali hluboko v mysli a snažili se něco originálního vymyslet. Co tu ještě nepadlo. Jen Eva přemýšlela nad něčím jiným. Zítra … ve tři … miláčku … „Tak to se vymyslí časem, ne,“ snažila se Vlasta vyvlíknout z přemýšlení, protože to jí vážně nikdy moc nešlo. Ostatní se na ni podívali pochybným pohledem. „No, tak nic. Nebudem to dneska řešit. Dáme si pivo a ono nás něco napadne,“ vyrukoval znovu s optimismem Štěpán a objal Evu kolem ramen. „Že jo?“ podíval se na ni. Nic. Dívala se nepřítomně někam před sebe a nereagovala. „Evi,“ snažil se ji Štěpán probrat. „Co?“ probrala se ze zamyšlení a koukla se na mobil na hodiny. „Páni, půl jedné! Tak já mizim, lidi. Mějte se a někdy jindy,“ zvedla se od stolu a zmizela venku. Nechala tam všechny kamarády sedět s otevřenou pusou a překvapeným výrazem. Štěpán, překvapený jejím náhlým odchodem, za ní rychle vyběhl a vyptával se, co to má znamenat. Vysvětlila mu, že má něco k vyřizování a že už vážně spěchá. Zůstal tam stát a zírat na ni. Udělala pár kroků, zastavila se. Pak se otočila, políbila ho a konečně odešla.
Na zastávce dobíhala autobus. Málem ho nestihla. Řidič byl protivný, lístek jí dal jen velmi nerad a kvůli zpoždění šlápl na plyn a uháněl jak vítr. Sedla si na volné sedadlo a pohled zabořila ven z okna. Po chvíli jí z výhledu zmizelo město a projížděla krajinou. Pro tu akci se rozhodla ještě včera. Musela si udělat jasno. Co otec, co paní Bílá? Nesnesla by být ještě chvilku v nejistotě. Jít k Bílým a pokaždé si představovat Štěpánova otce se svojí matkou. Zítra … ve tři … Je jedna. Než dojede do města, kde se nachází kavárna U Hrabat, bude už kolem půl třetí. Akorát jí to vyjde. A ve tři už bude mít jasno. Jestli se její myšlenky potvrdí, nebo ne. Vzpomněla si na otce, jak sedí v obývacím pokoji, v ruce noviny a na tváři ten smutný, smířený pohled. Řidič ztrátu dohnal, a když vystupovala na autobusovém nádraží, bylo zrovna půl třetí.
Svižným krokem se dostala až ke zmíněné kavárně. Přes velká okna si nenápadně prohlédla všechny zákazníky. Ani matka, ani pan Bílý. Tak zatím tu nikdo není. Posadila se na lavečku do malého parčíku naproti a čekala. Napětím a strachem se jí třásly ruce, nevěděla co s nimi, nervozita jí hnala pohled od místa k místu. Schovaná za menším křovím, přemýšlela, co bude, když vážně její matka přijde. Řekne to otci? Rozvedou se, nebo to bude táta tolerovat? To by on neudělal. Těžko říct. A řekne to Štěpánovi?!
Najednou zahlédla pana Bílého, jak kráčí po chodníku. Zahnul do kavárny. Na sobě měl světlou polokošili, černé džíny. Opravdový lovec salónů, pomyslela si ironicky. Byly přesně tři hodiny. Neustále kontrolovala ulici, jestli někde neuvidí i matku. Netrpělivě těkala pohledem. Co když …? Co kdyby …? Jak to …? Jak …? Proč …?! A najednou uviděla miláčka. Miláčka pana Bílého. Měla na sobě bílé, letní minišaty, dlouhé černé vlasy rozpuštěné. Přistoupila přímo k panu Bílému, lehce jí políbil. Ani si nic neobjednali. Pan Bílý ihned vstal a spolu s miláčkem vyšli z kavárny. Chytil ji kolem pasu a jako zamilovaný páreček se vydali směrem do města. Kráčel vedle té mladé, krásné snědé dívky, šeptal jí něco do ucha, líbal na krk. Mohla být stejně stará jako Eva, možná o něco málo starší. Zůstala sedět na lavičce, ústa dokořán otevřená překvapením. Po chvíli si ale vše uvědomila. Byla šťastná kvůli otci, nešťastná však kvůli Štěpánovi a paní Bílé. Když odcházela na autobus, přemýšlela, jestli tohle vše bylo vůbec nutné …