Na konci je vždycky duha

Pohodlně se usadím do obdoby houpacího křesla zavěšeného ke stropu a zavřu svá znavená víčka. Pravidelné houpání mě rychle ukolébá k spánku a má mysl se přesouvá kamsi do neznáma. Před sebou vidím barevné obrazy, jenž mě vtahují do svých světů. Ačkoliv usínám, neujde mi povědomé zvlhnutí ovzduší. Bude pršet – určitě. Možná proto se také probudím.

Na suchou zem v mém okolí dopadají tiše kapky deště. Ten poznatek mi vykouzlí na rtech úsměv a já znova zavírám oči. Tentokrát proto, abych si užila jarní déšť. Zvuk kapek, dopadajících na zápraží verandy, mi připomíná tóny houslí vylouděné neznámým virtuózem. A umělec hraje dál. Jeho tóny jsou jemné, prudké, neslyšné i burácivé. Ta symfonie tónů ve mně probouzí pocit jedinečnosti a souznění s přírodou.

Slyším zacinkání perliček, zvuk otevírání dveří, svižné kroky a pak už jen cítím dotek jemných prstů na mých ramenech. Tělo se mi lehce napne, a když se mi ke krku přisají měkké, poddajné rty, z úst mi unikne toužebný vzdech. Cizí dlaně laskají mou pokožku za krkem a já cítím, jak se uvolňuji. Ze rtů, přitisknutých k mému krku, vyklouzne zvědavý jazyk a v jemných tazích obkružuje světlou pokožku. Sune se čím dál výš, až se dostane k mým ústům. Jemně je skousne a pak ty cizí rty sají můj spodní ret. Dlaně neznámé osoby se mezitím přesunuly jinam. Prozkoumávají můj výstřih a střídavě mě hladí po vlasech. Když se jedna ruka zaklestila mezi pramínky vlasů na mém temeni, chtě nechtě jsem vypustila z úst další slastný sten. Zbloudilý jazyk se dostal až k mému a začal hrát hru na schovávanou. Cítím prudký záchvěv mého těla. V podbřišku se mi usadilo celé hejno splašených motýlků.

Musím vědět, kdo to je, mihlo mi hlavou a otevírám oči. Je pryč, neznámá osoba i idyla deštivé krajiny a verandy s houpacím křeslem. To se zase mé myšlenky nechaly pro jednou unést nespoutanou fantazií. Zvednu se z postele v mém zšeřelém pokoji a pohlédnu z okna ven. K zemi dopadají poslední kapičky odeznívajícího deště a v dáli zahlédnu…světe div se…duhu. Na tváři se mi usadí úsměv a já se bezmyšlenkovitě dotknu místa na krku, kde se ještě před chvílí tiskly horké rty. Možná příště…