Černá a bílá 20

Byly asi tři hodiny odpoledne, když u jejich dveří zazvonil Štěpán. Neměl s sebou žádné tašky, nikde nikdo, byl sám. „Kde máš věci?“ vyhrkla na něj zmateně, ani ho nepozdravila. „Taky tě rád vidím,“ pozdravil ji s úsměvem, „kde asi? V autě. Zbytek jel ještě nakoupit nějaké jídlo a za chvíli se pro nás staví.“ Uklidnila se a pozvala ho dál. Odvedla ho do pokoje, kde už měla na posteli nachystané věci. Vše připraveno k odjezdu. Stáhl ji k sobě do křesla. „Už se nemůžu dočkat,“ zašeptal jí do ucha a políbil. Jen se na něj usmála, ale pak se vyhrabala zpět na nohy a nervózně přecházela po pokoji, jestli na něco nezapomněla. S úsměvem ji pozoroval. Byla hrozně roztomilá, když byla nervózní. V tom zavibroval Štěpánovi mobil v kapse. „Už jsou tady,“ zvedl se a vzal Evě věci.
Sešli dolů po schodech, kde se ještě rozloučila s tátou, a pak přímo před dům, kde už stálo auto. Za volantem se zubil Aleš a paní Bílá seděla na sedadle spolujezdce a horečně na ni mávala. Naložili věci do už tak dost nacpaného auta, pan Jeřábek byl ještě jednou ujištěn paní Bílou, že bude o Evu dobře postaráno, dcera mu dala poslední pusu a pak se celé auto i s nákladem rozjelo na týdenní „rodinnou“ dovolenou.
„A co říkali vůbec rodiče na to, že s námi jedeš na celý týden pryč?“ ptala se Evy hned za městem paní Bílá. „Co? Máma jen mávla rukou. Je celý dny v práci, takže to ani nepostřehne. A táta toho využije a pojede s kamarády na Slovensko. Takže v podstatě jim ani nebudu chybět,“ odpověděla a při tom ji Štěpán, sedící vedle, chytil za ruku a povzbudivě se na ni podíval. No jo, táta. Měla o něj poslední dobou větší a větší starost a Štěpán to věděl. Snad mu ten týden bez mámy udělá dobře, opakovala si pořád dokola.
Jeli hodně dlouho, jejich chata byla od města něco přes hodinu a půl cesty. Během ní se Eva dozvěděla, co vše nakoupili, jak to tam zhruba chodí. Aleš si neodpustil pár vtípků, které mu paní Bílá s nevídanou obratností vracela. A tak cesta uběhla.
„Už jsme skoro tady,“ hlásil poslušně Aleš a zpomalil na padesátku, když projížděli malou vesničkou. Měl pravdu, během dalších osmi minut zastavil před chatou, stojící kousek od lesa. Eva vylezla vyjeveně z auta a otočila se na ostatní. „Tys čekala nějakou chatařskou osadu?“ zasmál se jí Aleš. „Kdepak, děvenko,“ opravila ji paní Bílá, „tady potkáš maximálně nějaké zatoulané houbaře. Čili … dokonalý klid.“ „Anebo taky dokonalá nuda,“ prošel kolem ní Aleš a táhl tašky s nákupem ke dveřím. Chata byla z menších. Na verandě byla „jídelna“, malá čtvercovitá chodbička, o něco větší kuchyň, drobná koupelnička, obývací pokoj byl stejně velký, tedy malý, jako poslední místnost. Uvedli ji dovnitř a provedli po celém jejich království. „A kam si mám dát věci?“ ptala se, i když její tašku vlastně nesl Štěpán. Ona s paní Bílou stály na balkóně a rozhlíželi se po okolí. „Vy tři budete spát v pokoji, já si udělám soukromí v obýváku,“ řekla spíš směrem ke Štěpánovi, který ten rozkaz okamžitě pochopil.
Když byly všechny tašky a zavazadla odnošeny, bylo už k večeru. Paní Bílá s Evou se postarali o menší večeři, zatímco kluci šli dodělat poslední úpravy k obývání do sklepa. Po večeři si udělali Eva se Štěpánem malou procházku po okolí. Vrátili se pozdě, paní Bílá už si četla v rozdělané posteli a Aleš se na balkoně znuděně díval na noční oblohu. Šli se tedy nachystat na spaní. V pokoji byly jen dvě postele, na jedné se uvelebil Aleš, na druhé proti němu Eva se Štěpánem. Aleš je nechal se v klidu převléci, a pak šel spát taky.

Vstala jako první, což se jí zdálo poněkud nezvyklé. Doma byla spáčem vždycky ona. Prošla potichu kolem podřimující paní Bílé do kuchyně a plna elánu se pustila do přípravy snídaně. Zatímco dodělávala poslední obložený chléb, vstala už i paní Bílá. Společně posnídali, povídali si a odpočívaly na balkoně. Bylo takové vedro, že se ani nehodilo něco dělat. Postupně se oba kluci doloudali za nimi, snědli nachystané jídlo a přidali se k nim. „Jediný lidi tady můžeš potkat u rybníka,“ odpověděl jí Štěpán na dotaz, jestli tady celý týden takto proleží a jestli tady není i jiná zábava. Přece jen to nejde proležet týden v kuse na slunci. „Jo, můžem tam odpoledne zajít. Je to asi deset patnáct minut cesty lesem. Aspoň se uvidí, kdo tady letos všechno je,“ navrhl Aleš. Jeho poznámku Eva sice nepochopila, ale to vše teprve mělo přijít.
Zanechali tedy odpoledne paní Bílou samotnou na chatě. Ona sama se rozhodla, že se půjde projít do lese, třeba najde nějaké ostružiny nebo něco a udělá koláče. Každopádně si zábavu najde. A co jí také zbývalo? Mládež se vydala lesem k rybníku. Cestou jí vysvětlili, že sem chodí místní mládež, která to má sice ještě dál než oni, ale je to takové nepsané pravidlo. U vody je vždy nejvíce legrace. Měli pravdu. Rybník rozhodně nebyl prázdný a klidný, jak prvně očekávala. Naopak. Byl přecpaný dětmi, rodiči, puberťáky, jejich vrstevníky. Roztáhli si deku u břehu a chvíli to celé pozorovali. Oba kluci se rozhlíželi, zda neuvidí nějaké známé. Byla neděla, určitě tady někoho potkají. Dívali se však několik minut a nic moc. „Já to říkal, je moc brzo. Všichni přijedou nejdřív tak za týden,“ skončil pátračku Štěpán. Vstal, shodil ze sebe triko a v kraťasech se rozběhl do vody, za doprovodu mocného řevu. „Studený, co?“ smáli se mu ze břehu, pak ze sebe ale taky shodili oblečení a rozběhli se za ním. Pořádně se ve vodě vyblbli, zaplavali si.
Asi po dvaceti minutách se začali brodit z vody ven. Sluníčko vylezlo na delší dobu zpoza jediného mraku na obloze, ideální chvíle na uschnutí. Opatrně našlapovali mezi kamínky a blížili se k dece. Zastavili se ale, když uviděli u jejich věcí někoho stát. „Ahojky, lidi,“ pozdravila je sametovým hlasem. Tyčila se nad jejich dekou jak socha antické Afrodité. Opálené štíhlé nohy v sebevědomém postoji, ruce opřené o štíhlý pas, dlouhé hnědé vlasy hozené přes rameno. „Ahoj, Jano,“ pozdravil ji chladně Štěpán. Jeho tón Evu překvapil, podle dívčina výrazu čekala stejně přátelskou odpověď. Jana však očividně překvapená nebyla, z míry ji to rozhodně nevyvedlo. „Tak už jste přijeli. To je dobře. Konečně aspoň někdo.“ Nadále se rozkošně usmívala, střídala pohled ze Štěpána na Aleše. Až se nakonec zastavila u Evy. „Jana,“ natáhla k ní přátelsky ruku a dál se usmívala. „Eva,“ odpověděla ji co nejpřirozeněji. Nemohla si ale pomoct, z té atmosféry byla v nějaké křeči. Aleš doteď neřekl jediné slovo. Jana se otočila směrem k němu, ale v tu chvíli se on obrátil a vydal se směrem pryč. Nic si z toho ale nedělala a vrátila se ke Štěpánovi. Pořádně a neskrývaně si ho prohlédla. „Koukám, Štěpáne, že vypadáš pořád dobře. Chodíš ještě furt do posilovny?“ zeptala se ho se zjevným zájmem. „Tak kvůli tobě jsem rozhodně nepřestal,“ odpověděl jí jedovatě. „Když dovolíš,“ nadhodil jí rádoby slušně a spolu s Evou se posadili na deku. Dívka to pochopila a stále s úsměvem se s nimi prozatím rozloučila. Eva byla šokovaná. Co to mělo znamenat? Zeptala se ho a čekala vysvětlení jeho i Alešova chování. „Musím ti bohužel oznámit, že tohle bude asi tvoje společnice pro další týden,“ řekl tragicky. Pořád ještě nechápavě ho zkoumala pohledem. „Jana Kovadlíková je místní děvka,“ pronesl jednoduše a pokračoval: „Je to typ holky, co za rok vystřídá dvacet kluků, a dělá si zářezy na posteli za každýho jednoho.“ „A proč se s ní teda bavíte?“ pátrala dál. Teď jí však začínala hlodat její poznámka o Štěpánově vzhledu. Co to je za holku? „To je těžký, víš. Já jsem s Janou taky chodil,“ Eva mu přímo vysela na rtech. Teď už to chápala. „Jako byl to samozřejmě takovej ten vztah na měsíc. Možná ani to ne,“ usmál se hořce. „Prostě jsem pochopil, kdo to je. Jenže brácha ne.“ Aha, docvaklo jí. Rozhlédla se po rybníku, jestli Aleše někde nezahlídne. „A oni spolu taky chodili?“ ptala se dál, ale okamžitě jí došlo, jak to byl stupidní dotaz. „Jo, něco přes rok. Snad každém tejden ho podvedla. Zbožňoval ji. No a pak na to přišel,“ už to ani nemusel dokončovat. To je mrcha. Ohlédla se po ní a zrovna seděla na dece opodál s jedním mladíkem a velice se k němu měla.
Zbytek dne se už o ní radši nebavili. Toto téma zavrhli a už ho nenačínali, zvlášť když se Aleš vrátil. Vypadal zase docela normálně. Vrátili se domů. Už zdálky byla cítit vůně borůvkového koláče. Paní Bílou zastihli zrovna, když jej vytahovala z trouby. „Mám pro vás novinu, mládeži!“ volala, jakmile uslyšela cvaknout kliku. „Zítra jedem do města obhlídnout zámek, prej je nově otevřenej!“ Nadšení z ní vyloženě čišelo, takto v klidu už ji synové dlouho neviděli. Po večeři se Eva se Štěpánem zavřeli do pokoje, paní Bílá si opět četla a Aleš seděl sám na balkoně, hlavou se mu honily nepříjemné vzpomínky a pozoroval noční oblohu.