Tisíc motýlků

Seděla u velikého buku v parku, okolo ní se povalovalo barevné listí. Tuhle roční dobu milovala a těšila se na ni jako malé dítě na lízátko. Zaslechla kroky, ale dál zírala do domácího úkolu z matematiky. Chlapec který mířil k velikému buku, objal ho a přikryl svýma něžnýma rukama oči. Luna ucítila vůni a usmála se. „Vím kdo jsi!“ James obešel strom a posadil se vedle Luny. „Takže se šprtáš?“ zeptal se s úsměvem. „Nejsem jako ty! Celý dny jen něco posloucháš a pak ode mě opisuješ.“ Luna a James byli nejlepší kamarádi už od školky.

„Nikdo nepotřebuje úsměv tak, jako ten, kdo nemá už žádný na rozdávání.“

„Jamesi! Pověz nám něco o Pythagorově větě!“ přikázala paní učitelka. „Hm..hm..“ přemýšlel James a svým tázavým pohledem požádal Lunu o pomoc. „Jen se v tom vykoupej!“ řekla mu Luna šeptem, hned na to mu ale napověděla.

„Přátelství je jako slunce, které nikdy nezhasne.“

Luna a James seděli na posteli. „Rozumíš tomu?“ zeptala se Luna která právě Jamesovi vysvětlovala její natolik oblíbenou matematiku. „Tak trochu jo, můžu pustit nějakou hudbu? Je tu strašně ticho!“ Luna přikývla a čekala že se z rádia ozve zvuk hlasitého rocku, který James tolik miloval. Ozvala se ale nádherná romantická hudba. Luna se tázavě podívala na Jamese, a pak začala něco vykládat o matematice. „Počkej chvíli, něco máš ve vlasech.“ James vztáhl ruku k jejím světle blonďatým vlasům a něžně je pohladil. Nebezpečně se přiblížil k Luně, srdce se mu rozbušilo a v břichu mu poletovalo tisíc motýlků. „Miluji tě!“ přiznal se a něžně políbil Lunu na rty.

„Přátelství je zasnoubení dvou duší.“