Sen?

Jdeš mi po boku a usmíváš se na mě tím tvým krásným úsměvem. Zase mě pošťuchuješ, a já ti tvoje úsměvy oplácím, a tvoje oči se zabodávají do mých. Oči plné lásky a pochopení.
Sněží, a ty vzhlížíš k obloze. Z ničeho nic mě bereš do náruče, a brodíš se sněhem, a oba se smíchem padáme do sněhu.
Ležíš vedle mě a díváš se k nebi. Zavírám oči a vychutnávám si ten pocit ležet vedle tebe a být šťastná. Najednou se nade mnou skláníš a líbáš mě, a já ti polibky oplácím. Ale vyruší nás nějaký hluk, volání mého jména. Slyším ho z dálky, ale pořád se přibližuje.
Je to jako černý oblak, který se mi dere do srdce a rozbíjí ho na střepy. Držíš mě pevně za ruku a v očích máš takový divný pohled.. Ze tvých rtů, které mne před chvílí líbaly, vychází moje jméno. A slyším ho pořád, třeseš se mnou.. Já jen polohlasně říkám ne..
Otevírám oči a dopadám do kruté a bolestivé reality. Ale.. Venku vážně sněží. Oblékám se a vycházím ven, myšlenku vánoc zavrhuji, i když jsou dnes. Když najednou mi jdeš po boku, vedle mě. Ale neusmíváš se, jen procházíš okolo, říkáš ahoj, a jdeš dál..
Jo, padat ze snu do reality je opravdu bolestné..