Černá a bílá 21

pozn.autora: Já vím, že vás tím asi straším, ale vážně se budu blížit ke konci. Je k tomu několik důvodů: 1)je to vážně těžký vymýšlet pořád nějaké zápletky k jednomu příběhu, bylo by to pořád dokola, apod. 2)už jsem si to sama tak nějak do konce rozvrhla,takže to nebudu nijak měnit 3)málokdo by chtěl číst povídku, která má ve Wordu skoro 50 stránek a to poslední 4)podle hodnocení a některých vzkazů soudím, že to už nemá takovou úspěšnost a nechci tady tím tedy již zaplňovat Liter. Takže to je moje vysvětlení. Pro ty, co si tento další díl přečtou a líbí se jim tento miniromán, tu mám možnost rozhodnout o osudech hlavních hrdinů. Protože to píšu především pro vás. Takže kdo by chtěl, může mi do vzkazů napsat, zda chce happy end, nebo ne. To je ode mě prozatím vše. Přeji pěkný den :)-



Těsně před obědem, když už se konečně všichni probrali, nastartoval Aleš auto a vyrazili na výlet. Po chvíli dorazili do města, kde ho matka navigovala přímo k jedné restauraci. Vyhrkla na ně, že je všechny zve. „Jo, tak proto chtěla máma rodinnej výlet. Aby nemusela vařit oběd,“ rýpnul si do ní Aleš, když od nich odcházel číšník i s objednávkou.
Po obědě zašli na místní zámek, který byl konečně otevřen poté, co se z něj vystěhovaly sklady ministerstva vnitra. Vše bylo krásné, nově opravené. Hned na začátku prohlídky, vedle velkého nápisu – NESAHEJTE NA VYSTAVENÉ EXPONÁTY – stála stará tlustá paní průvodkyně. Celá návštěva zámku trvala neuvěřitelně dlouho. Velkou zásluhu na tom měli pomalé nohy paní průvodkyně. V jednom ze vznešených sálů místního rodu jim začala vyprávět příběh muže – kleptomana, který kdesi na zámku ukradl drahocenné záchodové prkénko. Nakonec se prý zjistilo, že muž doma ani záchod nemá, pouze latrínu. Všichni kromě těch tří se smáli vtipné paní průvodkyni. Naopak největší zážitek měli z toho, když Aleš blíže zkoumal ozdobný keramický popelník a část jej ulomil. Neobratně se jej snažil přidělat nazpět, ale po několika marných pokusech dal ulomený kousek poslušně do popelníku. „Aspoň to pak nebudou dlouho hledat,“ podotkl a Eva měla co dělat, aby uprostřed vážného výkladu nevyprskla smíchy.
Když konečně vylezli ze zámku, měli každý dojmy z úplně něčeho jiného. Paní Bílá nepřestávala žasnout, když ti tři celou cestu domů řešili s naprostou vážností případ ukradeného prkénka. Celý rozhovor nakonec ukončil Štěpán, zrovna když zastavili před jejich chatou: „Ale to musí být strašný, když něco ukradneš a pak zjistíš, že je ti to na prd.“ Taktak se vyhnul pohlavku paní Bílé.

V úterý se probudili opět až k poledni. Nebylo kam spěchat, a tak si všichni s radostí zvykli na to, že dřív jak v jedenáct se z postele vylézt nesmí. Po obědě paní Bílá zabavila auto a konečně odjela za svou známou, pár kilometrů od nich. Ti tři tedy měli celé odpoledne pro sebe. Po hlasování, kterého se dva pozdrželi a jeden hlasoval proti, se vydali opět k rybníků. Jakmile byl určen program na odpoledne, začali se všichni psychicky obrňovat proti jistému setkání s Janou. A měli proč …
Pár minut potom, co si našli na břehu rybníka místo, se k nim začala hlásit. Mávala na ně z jiné deky, při tom vehementně třásla svým objemným poprsím, které se schovávalo za opravdu malými trojúhelníky plavek. Naštěstí je ušetřila okamžité návštěvy a oni měli klid aspoň na chvíli. Zalezli do vody, párkrát si obeplavali břeh a pár minut se cákali a blbli. Pak se vydali na deku uschnout. To už je ale Stíhačka na pokoji nenechala. Přicupitala zvesela k nim a dala se radostně do řeči. Nevnímala nebo nechtěla vnímat chladný a nepřátelský tón Štěpána. Aleš pro jistotu nemluvil vůbec. Nakonec to vzdali a šli oba do vody. Jana si bez svolení přisedla za Evou. „Tak ty seš tady letos s Bílejma?“ začala hned a nespouštěla oči z obou bratrů, kteří právě vlezli do vody. „Jo,“ odvětila Eva a nemínila to dál rozvíjet. Obě pohlíželi dolů na ty dva. „No jo, se ti nedivím. To musí bejt supr,“ zasnila se Jana, ale rozhodně nemyslela to, co Eva. Štěpán s Alešem teď stáli zády k nim a nejspíš si povídali. Už od pohledu byl Aleš vyšší a statnější postavy než Štěpán, přestože byl starší jen o rok. Štěpán měl kratší vlasy než Aleš, oba je však měli černé. Dívky si je zároveň prohlíželi. „Páni, to je pohled,“ vydechla nakonec Jana s neskrývaným zájmem. „A ty chodíš se Štěpánem?“ „Jo,“ znovu stručná odpověď. Jen pokývla hlavou, jako že rozumí. Dívali se dál. „Jo, to je postava,“ začala chválit Aleše a v obličeji nasadila zvláštní výraz. „To jo,“ souhlasila Eva, přitom však myslela Štěpána. „Ty jeho vlasy,“ pokračovala ve chvále její sousedka. „Ty oči,“ přidala se k její hře Eva. „Ty jeho velké ruce.“ „Ty jeho ruce,“ tišeji dodávala Eva, stále hledíc na Štěpána. „Ten jeho zadek,“ pronesla Jana, a to už se Eva neubránila a pohlédla na Alešovo pozadí. Jo, pomyslela si, má pravdu. To je zadek. Panebože, co to říkám? okřikla se okamžitě v duchu. Najednou se Jana zvedla. „Budu muset jít,“ řekla pobaveně, „měj se.“ Všimla si toho? přemýšlela Eva. Dál seděla na dece a pozorovala bratry ve vodě, zrovna plavali k protějšímu břehu.
„Takže zítra kolem oběda odjíždím, miláčkové,“ hlásila poslušně paní Bílá během večeře. Odpoledne se se svou kamarádkou dohodla, že může klidně nechat děti samotné a vyrazit na dvě noci k nim. Všichni tři to vzali s klidem, něco takového se dalo čekat, podle Štěpánových slov. Ráno tedy probíhaly ještě poslední přípravy. „Na stole máš seznam. Na nic nezapomeň. Kdybyste si ještě na něco vzpomněli nebo něco spotřebovali, dopiš to tam a vem to taky. Peněz máte dost. A jeď ráno, dokud není takový vedro,“ poučovala naposledy paní Bílá Štěpána. Jeho veledůležitým úkolem bylo zajet do města na nákup. Na kole to zabralo něco přes hodinku. „Jasně, tak už jeď prosím tě,“ vyháněli ji oba synové. Dali jí poslední sbohem a když auto zahnulo za okraj lesa, vrátili se zpět do chaty. „Svoboda,“ řvali na celý dům a šli se chystat k rybníku.
Brzy po poledni tedy vyráželi. I Eva už tu cestu znala nazpaměť. Voda byla opět plná lidí všeho druhu, od mimin po vrásčité důchodce. Našli jedno volné místo u břehu, který byl jinými dekami naprosto zaplněn. A program probíhal jako jindy: zalezli do vody, párkrát se proplavali, vydováděli se, šli uschnout na deku, a pak celé znova. Byl tu dnes dokonce poprvé pojízdný bar. Majitel měl očividně dobré tržby, i oni si zašli na jedno pivo. To ale nejspíš neměli dělat, protože tam narazili na Janu. Opět se k nim s radostí připojila, vesele si povídala a nepostřehla, že není vítána. Nakonec, k velkému překvapení Evy i Štěpána, se šli s Alešem projít. Tak se vrátili osamoceni na deku a mlčeli. Oba nad tím přemýšleli. Co to proboha ten Aleš dělá? vrtalo hlavou Štěpánovi. Co tím ta holka sleduje? honilo se hlavou zase Evě. Po několika minutách usilovného přemýšlení se zvedli a šli ještě do vody. Vylezli, až když už byl téměř čas odchodu. „Neměli bysme ještě najít Aleše?“ starala se Eva, když už měli deku i ostatní věci sbalené. „Myslím, že ne,“ odpověděl chladně Štěpán a kývl směrem na druhou stranu rybníka, kde nebylo tolik lidí. Na břehu tam seděli Aleš s Janou, o něčem se bavili a ona se k němu lísala jak černá kočka. Eva na ně zůstala koukat, nemohla uvěřit svým očím. Ta holka na něm byla úplně nalepená, divže na něm neležela celá. „Tak pojď,“ vytrhl ji z pozorování Štěpán, vzal ji kolem pasu a odcházeli domů. „Je rozumnej, poradí si,“ dodal, spíš sám pro sebe. Eva se po nich ještě ohlédla. Stále seděli těsně vedle sebe. V tu chvíli si jich všiml i Aleš a podíval se na Evu, která je doteď pozorovala. Pak ale zmizela se Štěpánem na lesní cestě.
„Tak jak ses bavil?“ rýpnul si do něj Štěpán, jakmile si k nim přisedl k večeři. „Nic moc,“ odvětil suše a pustil se do jídla. Eva káravým pohledem vyčetla Štěpánovi jeho narážku, a tak bylo až do konce jídla ticho a klid. Po večeři umyli nádobí a Eva se ujala konečného úklidu kuchyně. Bratři si sedli na balkon a povídali si. Rušit je nechtěla, podle toho mála co slyšela, řešili Janu a dnešní odpoledne. Šla se umýt do koupelna, a i když bylo ještě docela brzy, chtěla jít spát. Zamířila tedy k balkonu, rozloučit se s oběma, a nechtěně zaslechla něco z jejich rozhovoru: „Takže nic, co bys čekal. Zkoušela to na mě, ale nejsem blbej. Řekl jsem jí jasný ne.“ „Jasně, co chtěla, kráva jedna. Vždyť je to už víc jak půl roku, ji nenapadlo, že máš třeba holku?“ „Kluci,“ vyrušila je Eva z rozmluvy, „jdu spát. Dobrou noc.“ „Počkej,“ vyskočil Štěpán hned na nohy, „jak to, tobě není dobře?“ „Ale ne,“ usmála se, „jen … jsem utahaná.“ Rozloučila se tedy s nimi a odebrala se do pokoje. Už spala, když tam přišli i kluci a nevzbudilo ji ani, když si Štěpán lehal vedle ní.

Ráno už ji ale kluci vzbudili. A překvapivě nebylo půl dvanácté, jako obvykle, ale něco kolem sedmé ráno. Slyšela je, jak blbnou venku. Vylezla ven jen ve spacím, tedy Štěpánově bílém triku a šortkách, a bavila se pohledem na ty dva. Nejspíš se snažili umýt kolo, které vytáhli ze sklepa, ale pak se z toho vyklubala vodní bitka. Aleš držel v rukou kolo, Štěpán hadici a nadělali u toho umývání takového rámusu, že i v automyčce by se Eva vyspala lépe. Kolo nakonec téměř vůbec neumyli. Usmívala se na ně z balkonu a málem schytala taky jednu spršku, když si jí všimli. Raději se schovala dovnitř. Na stole našla nachystanou snídani, s chutí ji snědla. Akorát přišli kluci z venku. „Kolo je umyté, nafoukané, připravené k výjezdu,“ zasalutoval směšně Štěpán před Alešem. Ten mu velitelským hlasem odpověděl: „Dobře vojíne, můžete tedy vyrazit. Dejte si ale pozor na nepřátelské jednotky. Chceme vás tu do oběda živého a celého.“ Na to vzal Štěpán batoh, peníze a seznam, rozloučil se s Evou a během chvilky zmizel za lesem. „Co budeme dělat?“ zeptala se Aleše, když se posadil ke stolu naproti ní. „Těžko říct. Moc na výběr nemáme.“ „Nepudem k vodě? Teď ráno tam moc lidí nebude,“ navrhoval. S radostí přikývla a šla se hned chystat. Na stole nechali jen lístek se vzkazem.
Měl pravdu. Dokonale se trefil. Když dorazil k vodě, nemoha uvěřit svým očím. Rybník byl naprosto prázdný, u břehu ani noha. Rozdělali deku, svlékli se rychle do plavek a rozběhli se do vody. Čekal je nepříjemný náraz studené vody. Po chvíli si zvykli a byli schopní se i pohnout. Cákla mu vodu do obličeje a se škádlivým smíchem plavala od něj pryč. Aleš si to samozřejmě nenechal líbit. Vydal se směrem k ní, plul pod hladinou, a když se k ní přiblížil, objal ji kolem nohou, zvedl nad vodu a hodil za sebe. Po chvíli se vynořila z vody, vlasy slepené přes obličej, ale usmívala se. I ona se ponořila pod vodu a obeplavala ho. Vynořila se až za jeho zády. Otáčel se, přestože věděl, že tam je, hledal ji. Eva pomalu postupovala za ním, otáčela se spolu s ním. Pak ji ale překvapil. Prudce se otočil, že nestihla zareagovat, a přitáhl si ji za zadek k sobě. Smál se tomu, jak ji nachytal. Po pár vteřinách ale ztichl, když si všiml, jak se na něj dívá. Pozorovala jeho oči s téměř vážným výrazem. Měl v těch krásných tmavě hnědých očích malé medové tečky. On se na oplátku díval na ni a snažil se v její tváři najít odpověď. Než ji ale našel, odpověděla mu sama. Neudržela se a políbila ho. Přitiskla se svými rty na jeho, své ruce omotala kolem něj a celá se k němu těsně přitáhla. Jednu nohu obtočila kolem té jeho, pak ji ale pevně chytil do náruče. Omotala nohy kolem jeho pasu a nadále se oddávala tomu dlouhému polibku. V hlavě neměla nic, jen jeho. Držel ji u sebe pevně, nechtěl ji pustit. Hladil ji po hebkých zádech a užíval si té blízkosti. Jejich pohyby byly naprosto dokonalé, sehrané, vycházela mu vstříc. Ten polibek, něžný, a přitom plný vášně. Pak ale jakoby někdo tleskl, oběma naráz došlo, co tu dělají. Pustil ji a ona se jedním tempem od něj vzdálila. Vyplašeně se na něj dívala. Stále tomu nemohl uvěřit, díval se do vody před sebou. „Jdu si zaplavat,“ řekla tiše a proplula kolem něj směrem k druhému břehu. Mlčky kývl na souhlas a sám se vydal na břeh. Tam si sedl na deku a stále mlčky zíral do prázdna. Panebože, jak jsem mohl? Jak jsem to mohl udělat? řvalo to v něm. Už dlouho po tom toužil, ale nikdy nepomyslel na to, že se to vážně stane. Ne! To není možný. Já jsem nemohl … Výčitky mu rvaly svědomí na tisíc kousků.
Plavala od něj pryč. Co nejdál, jen nebýt vedle něj. Jak jsem mohla? Co jsem to proboha udělala? Vždyť Štěpán … Do očí se jí hnaly slzy. Nevěřila, že by to někdy vážně udělala. Jo, lhala by, kdyby řekla, že ji to nikdy nenapadlo. Ale že by to udělala …? Jak jsem se mohla neovládnout? nadávala si. Proč? Vybavily se jí jeho dotyky, kterými ji ještě před chvílí zasypával. Hrdlo se jí sevřelo. Ježišikriste!!! Kurva!
Když ji přešel pláč a byla schopna udržet se na nohou, zamířila ke břehu, k jejich dece. Pořád tam seděl, hlavu v dlaních. Přepadaly ji čím dál větší výčitky. „Asi bychom měli jí domů,“ navrhla, když přišla blíž. Podíval se na ni utýraným pohledem. Nedívej se na mě tak, prosila v duchu. Pořádně se osušila, oblékla se a chtěla vyrazit. Mlčky udělal to samé a pak se vydali zpět na chatu.
Štěpán ještě pořád nedorazil. Já to tady s ním sama nevydržím! Bez jediného slova odešla na balkon, kde se usídlila až do oběda. Aleš mezitím zmizel v pokoji. Po další asi půl hodině se objevil Štěpán. Na tváři úsměv, na zádech nákup. „Ahoj, Sluníčko,“ volal na ni zezdola. Beze slov mu zamávala, přidala úsměv, spíš smutný. Otevřely se dveře, Štěpán vyložil nákup a vrhl se za Evou. Políbil ji, málem se rozbrečela, a začal vyprávět zážitky z cesty. Z pokoje se zrovna vyloudal i Aleš, uklidil po bratrovi nákup a bez pozdravu zmizel znovu v pokoji. Nadšeně jí popisoval celou cestu a pak se dokonce nabídl, že udělá s Alešem oběd. Vytáhl bratra z pokoje a vlekl ho do kuchyně.
Přemýšlela. Hlavu měla plnou myšlenek a nevěděla, jak z nich vybruslit. Sama jsem ho odsoudila a rozešla se s ním, když se líbal s jinou. A pak já … Já jsem děvka. Jsem stejná jako Jana. Vždyť on mě miluje. A já jeho taky. Ale nešlo to, nešlo to zadržet. On Aleš je … Nemůžu to Štěpánovi říct. Bylo to jediné uklouznutí a už se to nebude opakovat. Ne, nesmí se to opakovat. To nejde … já … Zvedla se a šla si pro pití. Stáli u kuchyňské linky a krájeli suroviny. Otočili se po ní. Štěpán na tváři svůj obvyklý úsměv, Aleš smutný, marný výraz. Okamžitě odtam utekla se sklenicí. Ne, já to tu nevydržím!
Odpoledne odmítla jít k rybníku. I přes naléhání Štěpána zůstali na chatě. Celé odpoledne proležela na balkoně, zabořená do svých myšlenek. Aleš se chvíli po obědě vydal do lesa. „Chudák brácha. Bavil jsem se s ním včera o Janě a je z ní docela zdeplej,“ vysvětloval Evě bratrovo chování, když spolu leželi na lehátkách. Kdybys věděl …
Nemohl s nimi na té chatě zůstat, má problémy vydržet s ní pár minut v jedné místnosti, natož pak několik hodin. Ne, to nejde. Jak jsem to mohl vůbec bráchovi udělat? vybavil si Štěpánovu tvář, rozzářenou pokaždé, když Evu vidí. Nějak to tu musím přečkat a pak se jí budu jednoduše vyhýbat. A přejde to. Ale když … Vzpomněl si na to, když si začal Evy poprvé více všímat. To už se Štěpánem chodila dýl. Pak se rozešli, ale nemohl jí dát nic najevo, s ohledy na bráchu. Jednou už se málem neovládl, když se u nich dívali na filmy a ona seděla tak těsně vedle něj. A potom, když ji viděl v té koupelně … Ne, to všechno bylo. A víc nebude, ne, to nemůžu Štěpánovi udělat! Svědomí v něm hlodalo, myšlenky se mu v hlavě promílaly pořád dokola. Do chaty se vrátil až pozdě večer. Bylo devět hodin. Hned u dveří na něj čekal bratr. „Ty vole, kde seš tak dlouho? Víš jakej sme měli strach?“ „Sorry,“ omlouval se chabě. „To tě ta Jana tak vzala,“ pokračoval dál tišeji Štěpán a se snahou pomoci ve tváři k němu přistoupil. Kdybys věděl …
Šli se chystat ke spaní. Štěpán si přilehl k Evě do postele a do místnosti vešel Aleš. Stoupl si ke své posteli a začal hledat kraťasy na spaní. „Jestli chcete, můžu jít spát vedle,“ otočil se k nim, s otázkou namířenou však víc k Evě než ke Štěpánovi. Ten se už nadechoval, že nabídku velice rád přijme, ale Eva ho přerušila. „Ne, to je dobrý. Vyspi se klidně ve svým,“ namítla hned. Štěpán, ležel za Evou, jen souhlasně vydechl a objal ji pod peřinou kolem pasu, políbil ji do vlasů. Aleš se na ně díval a bolestí, vztekem na sebe sama málem křičel. Eva na něj smutně hleděla a při každém Štěpánově důvěrnějším doteku bolestně zavřela oči. Co jsem to provedl? vyčítal si Aleš, zalehl pod peřinu a naposledy se na ně podíval. Stále z něj nespouštěla oči, upírala na něj smutný pohled. Vyčítal si, kolik bolesti způsobil bratrovi a hlavně - kolik jí. Neměl to nikdy dopustit. Nakonec se otočil a po dlouhém přemýšlení usnul.
Byl to jeden z nejhorších okamžiků. Stál naproti ní, díval se na ni, jak ji objímá Štěpán, to vše viděl. Jeho dotaz, jestli nemá jít spát vedle, ji nesmírně ranil. On si snad myslím, že bych teď snad mohla …? Pak ale na něm poznala, že to tak nemyslel. Byl to spíš jen zoufalý pokus ušetřit se pohledům na ně. A ona kráva … Vedle ní ležel kluk, kterého milovala, a přitom ji rvalo svědomí, co mu dnes provedla. A naproti ní stál jiný kluk. Kluk, který …, kterého … Sama nevěděla, nechtěla si připustit, že už je pozdě a je zamilovaná až po uši do bratra kluka, kterého miluje. Prožívala muka. Oba má ráda a oba podvádí. Možná to ani nejde vyjádřit, napsat, možná to nikdo nepochopí. Ještě dlouho po tom, co oba kluci začali pravidelně oddechovat, byla Eva vzhůru. Po tváři jí stékala slza.

V pátek vstala jako poslední. Když se doloudala na verandu, rozcuchaná, se slepenýma očima, všichni už seděli u stolu, dokonce i paní Bílá. „Ahoj, Evi,“ zdravila ji nadšeně. Nejspíš má za sebou dva skvělé dny. To se někdo má. Jen jim mlčky pokynula rukou a zmizela v koupelně. Opláchla si obličej, učesala se, ale do zrcadla se nepodívala. Nemohla se ani vidět. Hned jak vstala a zjistila, že na její ani na Alešově posteli nikdo není, přepadl ji smutek a zlost sama na sebe. Šla se převléci a teprve potom si přisedla k nim. S přemáháním do sebe nasoukala jeden rohlík, i když do ní paní Bílá chtěla nacpat minimálně další dva. Bavili se o tom, jaký je tady na chatě klid, přičemž si Štěpán neodpustil poznámku: „No, zvlášť, když bylas pryč.“ Po celou dobu snídaně Eva ani Aleš nepromluvili, pohledy měli zabořené někam pod stůl a skoro nevnímali, o čem se ti zbylí dva vůbec baví. Štěpán objal Evu kolem boků, přitáhl si ji k sobě a pošeptal jí do ucha: „Neříkal jsem ti, že to tak bude?“ Nekomentovala to. Po tom, co půl hodiny pořádala jeden jediný rohlík, se omluvila a zalezla zpět do pokoje. Stočila se na posteli do klubíčka a tiše a znovu přemítala ty zmatené myšlenky. Do pokoje ale vstoupila paní Bílá. „Co je, Evi? Není ti dobře? Nic jsi nesnědla a jsi nějaká pobledlá?“ Eva se ráda chytla myšlenky, že jí není dobře, a zalhala paní Bílé. Odmítala ale odjet z chaty o den dřív. „To ne, nechci vám to tady kazit,“ namítala. „Kazit nám to nebudeš, ale bude lepší, když pojedeme domů.“ A tím to paní Bílá ukončila. Zburcovala celou chatu a dali se do uklízení. Poklidili a celou budovu připravili na další dlouhodobý odpočinek. Kolem poledne ji zamkli a nasedli do auta. Na zadním sedadle se stočila Štěpánovi do náručí a celou cestu domů nepromluvila. Byla tak zabraná do sebe, že si nevšimla ani těch pár pohledů, které po ní starostlivě hodil Aleš zpětným zrcátkem.
Zastavili před jejich domem, pomohli jí vyndat veškeré věci. Pořádně se rozloučila s paní Bílou, za vše jí poděkovala a znovu se omluvila, že museli kvůli ní odjet dříve. „Nic si z toho nedělej, holčičko,“ uklidňovala ji paní Bílá. Štěpán jí odnesl všechny věci až ke dveřím rozloučil se s ní polibkem. Krátkým. Naposledy mu řekla ‚Ahoj‘ a ještě než se rozjeli, vrhla také poslední pohled na Aleše. Pak auto nastartoval a odjeli. Vytáhla klíče z kapsy a vstoupila do domu.