Překvapení

Všechno to začalo před rokem na letním táboře. Jezdím tam už od svých šesti let a za tu dobu se mi podařilo najít si spoustu přátel. Dohromady jsme tvořili nejlepší elitu všech dob. Martina patřila mezi ně. I přesto, že jsme se poznali až tady, okamžitě jsme se stali nejlepšími přáteli. Už jako malí jsme spolu trávili spoustu času. Věděli jsme o sobě snad všechno. Vzpomínám si, jak u mě doma trávila většinu času, když se její rodiče rozváděli. Neměla to tenkrát vůbec lehké. Ale vždy jsem se snažil být jí nablízku a ona mi za to byla vděčná. Říkám tomu spříznění duší. Ale za celou tu dobu našeho přátelství mě nenapadlo, že by to mohlo být někdy víc než jen to přátelství. Myslím si,že ostatní, kteří nás oba znali, si mysleli něco jiného, ale mě to takhle vyhovovalo.Zatím.

Měl to být poslední rok našeho společného táboření. Bylo nám 17 let a na tenhle tábor jsme už byli příliš staří. Chtěli jsme se tedy rozloučit s plnou parádou, aby na nás nikdy nezapomněli. Na závěrečný táborový oheň jsme si připravili skvělé představení. S Martinou jsme měli jedno vlastní vystoupení, o kterém básnila měsíc před odjezdem. Ale už ráno toho dne jsem na ní poznal, že něco není tak jako dřív. Jakoby se mi snažila něco důležitého říct, ale něvěděla jak. Oba jsme cítili jistou důležitost onoho večera, ale proč to napětí přešlo i na nás dva, jsem netušil. Už to nebyl její usměvný kamarádský pohled, se kterým se na mě vždy dívala. Měla v očích tajemno, které jsem doposud neviděl. Když jsem se jí zeptal, jestli se něco děje, podívala se mi trochu nejistě do očí, pak mě překvapivě pohladila po tváři a se slovy „Ale nic“ odešla do svého stanu. Na tom místě jsem stál ještě asi minutu, než jsem pochopil, o co jde. Zřejmě jsem byl do té doby vážně slepý. Celý zbytek dne jsme se už moc neviděli, ale na jejím pohledu se nic neměnilo.

Když nastala osudná noc, noční obloha byla poseta milióny hvězd a měsíc zářil za úplňku. Říkali jsme si, že je to nejspíš znamení. Každopádně pro náš závěr s táborovým ohněm to bylo dokonalé. Naše velké představení se nám povedlo na výbornou, ikdyž jeden z vedoucích, kterého jsme využili jako dobrovolníka,nám to určitě do smrti nezapomene. O to překvapivější pro mě bylo, s jakým nasazením přišla Martina. Jako by se mi chtěla zavděčit za všechny ty roky. Po skončení představení začal normální program a my mohli naposled poslouchat naše nejoblíbenější táborové písně. Všichni vzpomínali na předešlé ročníky. Během vypravování mi byla Martina čím dál blíž. Pozoroval jsem, jak se z mé nejlepší kamarádky stává přítulná kočka, která si mrouská o trochu pozornosti. Po chvíli mi zašeptala do ucha, že mi musí něco říct, tak ať příjdu do jejího stanu. Zvedla se a odešla. Věděl jsem, k čemu asi dojde, vždyť jsem o tom přemýšlel už od rána. Nechtěl jsem ji nechat dlouho čekat, a tak jsem se zvedl a vykročil k jejímu stanu. Když jsem vstoupil, viděl jsem jen její siluetu, protože stála ke mně zády. Zřejmě čekala dýl než myslela.Otočila se. Její tvář měla měsíční nádech a oči byly jako dvě studny. Ten skelný pohled mě ale dojímal. Ta chvíle se mi zdála nekonečná. Pak se mi najednou vrhla do náruče. Držela se mě, jako by na tom závisel její život. Ale nebyl jsem tak daleko od pravdy. Řekla, že mě nechce ztratit. Když to říkala, hlas se jí třásl a slzy jí padaly po tváři. Když jsem se zeptal, proč by mě měla ztratit, její tělo jakoby se zastavilo v čase. Byla nemocná, vážně nemocná. Nějaká vrozená vada, která se nedá léčit. Dnes jde výzkum prudce kupředu, ale nedokáže zachránit jediný život, na kterém mi opravdu záleželo. Už to nevydržela a sesunula se na zem. Opatrně jsem ji zvedl a uložil do postele. Lehl jsem si k ní, abych ji uklidnil. Ještě se trochu třásla, ale nakonec mě objala a tiše zašeptala „Miluju Tě“. V tu chvíli bylo naše přátelství zlomeno. Taky jsem ji miloval, ale uvědomil jsem si to až teď. Nebylo to ze soucitu, ale z konečného uvědomění. Ta noc byla opravdu krásná. Noční obloha odrážela smutek i naději v naších srdcích a čas plynul tak pomalu.

Od té doby jsme byli pořád spolu, ale už ne jako dřív. Bylo to víc než přátelství, víc než láska. Byli jsme dvě části jedné duše. Možná proto se teď cítím tak prázdný. Už je to týden, co navždy odešla, ale stále jsem se s tím nesmířil. Snažil jsem se dát jí nejlepší rok jejího života, ale nejsem si jistý, jestli věděla, že ona dala nejlepší rok života mně. Mé srdce je roztrhané, ale myslím, že se ještě někdy uvidíme.Doufám.