Rudé srdce

Rudé srdce

Je noc.
Celý byt je temný a tichý. Jen Petr po mé pravici spokojeně oddychuje. Spí jako miminko , no prostě je sladký i když sní. V hlavě se mi znovu přehrává vzpomínka na ten zvláštní den, kdy naše láska nečekaně začala.
Pokud se Vám nechce spát a máte čas, vzpomínejte se mnou. Bylo to přesně před rokem a já v tom čase byla úplně na dně. První manželství se mi rozpadlo a tři roky trvající rozvod mě dorazil. Ty nechutnosti a hory špíny, které u soudu zazněly, šokovaly možná i otrlou soudkyni.
Já prostě už dál nemohla.
Všechen stres a zhnusení jsem kompenzovala jídlem.
No , spíš žrádlem.Půl kila čokolády před spaním nebyl vůbec žádný problém. Šiška vysočiny o půlnoci. Další čokoláda ve čtyři ráno a v sedm pak žaludeční křeče a zvracení.
Rodiče, ségra, kamarádi i práce šli stranou. Jediné co mně zajímalo, byla plná lednice.
Jako každý takhle postižený člověk jsem skončila u psychiatra. Měl se mnou velkou trpělivost a během dvou měsíců se mu podařilo vrátit moji duši do reality.
S duší to bylo dobré, ale co udělám s tělem?
Ty zvířecí hody mi daly třicet kilo živé váhy nad normál. Oblečení malé a pohledy všech okolo byly úplně zdrcující.
No, nedá se nic dělat, musím začít sportovat.
Ale jak má taková koule sádla začít?
Do fitka jít nemůžu, každý by se zhrozil, co to tam leze za strašidlo.
Běhat nepůjde kvůli kolenům. Moji váhu prostě neunesou.
Jít do bazénu a plavat. Ani za nic. Nesvléknu se do plavek.
Jediné co zbývá je kolo. Jedno doma bylo a já to zkusila. Šlo to strašně z tuha.
To ufání a hekání bylo slyšet po celém lese, kam jsem jezdila, ale nikomu to nevadilo.
Nikdo tam totiž nebyl. Během následujících měsíců šla váha dolů a kondice nahoru.
Teď už jsem směle jezdila i mezi lidmi a nikdo se nedivil. Hora sádla byla pryč. Přes toto zlepšení byl mým nejmilejším místem les, kde to všechno začalo.
Stále stejně pustý a tichý. Člověk tu mohl být celé hodiny a nikoho nepotkal. A právě tady se naše cesty s mým Petrem protnuly. Bylo to koncem listopadu přesně před rokem. Počasí bylo už studené a tma padla na zemi už kolem páté hodiny, ale já nemohla odolat.
Po nedělním obědě u našich jsem vyrazila do svého lesa. Odpolední slunce hřálo a všechno bylo nádherné. V obrovské euforii mě napadlo, že dnes domů pojedu jinudy. Nejdřív prudké stoupání a pak strmý sjezd lesní cestou. Ještě nikdy jsem tam tudy nejela, ale ta radost po jeho zdolání mi všechno vynahradila. Adrenalin z rychlé jízdy dolů byl bonusem za předchozí námahu.
A právě tady se stala chyba. Asi mi to nadšení zatemnilo rozum. Cesta která měla vést do města náhle končila strmým srázem. Zbyl mi čas tak akorát na zavření očí.
Pak následoval dlouhý let a tvrdý náraz. Nevím jak dlouho jsem byla mimo, ale probrala mě zima. Jedem pohled mě vrátil do reality. Ležím na nějaké opuštěné lesní cesta. Mírně otočím hlavu a vidím i místo kde ten let začal. Je to tak dvanáct metrů daleko. Minimálně o šest metru výš, než teď ležím.
Proč tu cestu nenapojili?
To mi vrtalo v hlavě. Teď to asi nezjistím. Musím najít kolo a dostat se domů, než bude tma. Chci se postavit, ale ono to nejde.
Chci zvednout ruku a zase nic.
Jen zoufale kroutím hlavou, ale to je vše co můžu. Od krku dolů je mé tělo i nohy jako z gumy.
Zkouším to znovu, ale všechno marné.
Já jsem ochrnula!
Trvalo tak asi tři vteřiny než mi všechno došlo.
Tady můžu ležet týdny a nikdo tudy nepůjde.Až mně někdo najde, budu už celá sežraná od hmyzu a jiné lesní havěti.
Strach mi dal sílu a já začala křičet , ale s houstnoucí tmou, mi slábl hlas a když všude kolem zavládla temnota, nebylo už proč volat.
Nikdo nepřijde a do rána zmrznu.
Asi půl hodiny mi vydržel elán vzdorovat spánku.
V hlavě mi zněly slova: „Nesmíš usnout!“
Pak mi hlava klesla a já z posledního zbytku sil otevřela oči.
Po cestě se ke mně blížilo červené světlo, které pravidelně pulzovalo.
Když bylo skoro u mě, bylo vidět že je to velké rudé srdce, které pravidelně tepe na hrudi osoby na jízdním kole.
Poslední má myšlenka byla úplně bláznivá:,,Andělé jezdí na kole!“.
Pak už jen tma ze které mě probral mužský hlas. „No, tak se proberte. Teď nesmíte spát“.
Pak bylo slyšet jak telefonuje, ale já ho snímala jen na půl. Děsivá zima mi rozjektala zuby. Sklonil se a řekl:,,Přikryji Vás bundou.Snad to pomůže“.
Bylo slyšet jak rozepnul zip a pak se jeho rudé srdce ocitlo na mém těle.
Opět šílená myšlenka:,,Jak bude žít, když nemá srdce?On mi ho dal.“
Po chvíli přijela sanitka a až uvnitř v péči lékaře mé myšlenky nabraly reálné podoby.
Vedle nosítek ležela bunda s kterou mně neznámí přikryl .
Na levé straně hrudi byla zvláštní kapsa v ní červená svítilna pro cyklisty.
Chvilku pravidelně blikala, ale asi záchranáře rušila a tak jí vypnuli.
Srdce bylo ve skutečnosti jen obyčejná svítilna.
Anděl byl ve skutečnosti Petr Benda.
Druhý den za mnou přišel.
Přinesl noviny a džus a odnesl si bundu. Pak chodil každý den a radoval se z každého pokroku v mém léčení.
Otok na páteři se vstřebal a po šesti týdnech si z nemocnice odvedl mně.
Tak, to je asi tak všechno. Teď bych chtěla spát, ale malý Petřík, plod naší lásky, kterého teď nosím pod srdcem je příliš čilý.
Už aby byl na světě a viděl toho nejlepšího chlapa pod sluncem.