Naděje a sny

S kruhama pod očima jsem se tehdy vracela domů. Ani nevím, proč. Nevím, proč jsem se tehdy vlastně vracela domů.
Kdybych…
Kdybych se nevrátila…
Nemusela bych na schodech před našim bytem vidět…
Nemusela jsem ho vidět.
Nemusela jsem si dělat další nadějě. K čemu mi to bylo?
Vážně…
Vážně bych se za to teď zabila. Ale teď už to nejde.
Ten večer…
Ten večer jsem chtěla…
Ale vrátila jsem se domů a viděla ho tam.
Viděla ho, jak sedí na těch schodech, s rukama opřenýma o kolena, a čeká…
Čeká na mě.
Jo, opravdu tehdy čekal na mě.
I přesto, že jsem si myslela, že kromě těch kruhů pod očima jsem ještě úplně slepá, opravdu tam tehdy seděl…
A čekal…
Čekal na mě.
Nevěděla jsem, jestli mám brečet, nebo se smát, obejmout ho, vynadat mu, nesnášet ho, utéct, ignorovat…
Nevěděla jsem…
Nevěděla jsem nic…
Nevěděla jsem vůbec nic.
Myslela jsem si…
Tehdy jsem se ho zeptala, na koho čeká a on vstal ze schodů…
Vstal ze schodů a objal mě.
A já jsem zase nevěděla…
Brečet, smát se, křičet, ječet…
A tak jsem raděj nedělala nic…
Myslela jsem si, že je to sen…
A tak jsem se štípla.
Ne, byla to přítomnost, realita.
Měla jsem pocit, že to objetí…
Měla jsem pocit, že to pevné objetí trvalo hodiny…
A byla jsem za to ráda.
Když mě pustil…
Řekl…
Řekl: Promiň.
A odešel…
Bez jakéhokoliv vysvětlení…
Prostě odešel.
Bez vysvětlení, rozloučení…
Zmizel z mýho života a už se nevrátil.
A tak teď pořád čekám…
Čekám na zázrak…
Čekám na padající hvězdu…
Čekám na něj.
Až zase jednou bude sedět na těch schodech a já ho tam najdu…
Najdu ho tam s rukama opřenýma o kolena.