Druhá šance

Šla po cestě vedoucí k hřišti u lesa. Hlavou se jí honily vzpomínky. Ano, vzpomínala na to zlo, které jí poslední dobou hodně tížilo život. Ale vzpomínala také na to dobré. Na Lindu, na Daniela…vzpomínala na ty, kteří ji měli rádi. Věděla, že jim ublíží, ale muselo to tak být. Nechtěla, bránila se, ale nemělo už cenu dát životu šanci. Možnost všechno napravit dala osudu už tolikrát. Ale teď už ne. Teď už byla odhodlaná to udělat. V dlani pevně svírala žiletku. Míjela několik lidí. Žádný z nich si nevšiml jejích očí plných slz. Nikdo nevěděl o tom smutku a bolesti, kterou měla v srdci. Nikdo z nich neměl ani ponětí o tom, že za chvíli má vyhasnout jeden mladý život. Už byla daleko. Daleko od lidí, kteří by jí mohli zahlédnout. Teď už neviděla na cestu, měla plné oči slz. Šla po cestičce ke hřišti a ptala se: „Proč?“ Možná čekala, že jí někdo odpoví. Ale nic se nedělo. A tak znova zařvala: „Sakra proč? Co jsem komu udělala?“ Po chvíli ticha začala hystericky řvát: „Dopr***e proč? To mi neumí nikdo odpovědět?“ To už byla na hřišti. S těmito slovy se zhroutila k zemi. Brečela. Nevěděla, jak dlouho. Možná pět minut. Možná déle. Nevěděla nic. Už. Vlastně ano. Věděla, že v šest hodin se tu sejde několik kluků a holek a půjdou hrát fotbal. Do té doby zbývala asi hodina. Věděla, že pro ně bude hrozné najít ji tu mrtvou. Ale asi jí to tak nepřišlo. Byla odhodlaná to udělat. Pevně uchopila žiletku a přiložila ji ke kůži. Teprve teď si vzpomněla, že nenapsala dopis na rozloučenou. Prohledala kapsy. Měla štěstí, že našla kousek papíru a taky tužku. Včera si ji zapomněla vyndat, když hrála hru s Lindou. Teď si na ni vzpomněla. Linda si nezaslouží, aby jí někdo něco takového udělal. Ale musí to tak být. A co Danny? Vždyť ji miluje. Doufala v to.Snad by si tím byla jistá. Nebýt tohohle. Bála se, že by to neměla být pravda. Bylo to hrozný, ale už nemohla dál. Musela zradit ty nejlepší lidi. Proč? Sama nevěděla. Bylo to těžký. Ještě jednou obrátila myšlenky k tomu, co se v poslední době stalo. Všechno se změnilo-k horšímu. Škola, rodina, zdraví, nebyla si už jistá láskou ani přátelstvím. Jako by na ni všichni pomalu zapomínali. Bylo to hrozné. Ale bylo to tak. Začala tedy psát: Vím, že to nemám dělat. Ale musí to tak být. Strašně moc se vám všem omlouvám. Chci, abyste věděli, že jsem vás měla ráda. Všechny. Promiňte a nebojte se. Budu pořád s vámi. Potom si ten papír složila a dala do kapsy. Doufala, že jí to všichni odpustí. Že pochopí, co všechno musela vydržet. Že jim dojde, že se to už nedalo vydržet. Doufala, že ji budou milovat, když už tu s nimi nebude. Nikdy! Byla to strašná představa. Že se s nikým nerozloučila. Že nikomu nemohla říct, jak ho milovala a co pro ni znamenal. Nikomu nic. Brečela. Doufala, že někdo přijde a zachrání ji. Rozhodla se chvíli počkat. Možná by si to ještě rozmyslela. Vlastně-najednou nevěděla, proč to vlastně dělá. Teda nedělá, ale chystá se k tomu. Rozhodla se to ještě jednou zvážit. Do země před sebou vyryla něco jako tabulku. Značila do ní, k čemu je dobré žít. Rodina, přátelé, láska, krásy světa, …to všechno značilo znaménko plus. Ale taky se mezi nimi objevilo minus-škola, málo lidí, kteří ji měli rádi, bolest a strach z toho, že bude navždy sama, že ji nebude mít nikdo rád…Ať to počítala, jak to počítala, v životě ji drželo strašně málo věcí. Někdo by řekl, že neměla rozum, byla mladá. Možná ten rozum opravdu neměla. Pochopila, že jí nemají rádi, protože ji nehledají. Nikdo. Ale nebyla to pravda. Ještě chvíli brečela.

*

Mezitím se Danny rozhodl jí říct, že ji miluje. Volal jí, ale mobil měla vypnutý. A tak sebral odvahu a šel k její kamarádce, kde bývala nejčastěji. Zazvonil. Otevřela mu ta kamarádka: „A-a-ahoj Lindo. Je tady Simona?“ „Simča? Ne, byla nějaká smutná a asi tak před hodinou odešla…fakt nevím, co jí je. Ale chovala se nějak divně…stěžovala si na život, na školu, na rodinu, … Co když…“ „…si něco udělá? Jdu ji najít. Neboj, to bude dobrý…tak zatím ahoj!“ „Ahoj!“Věděl, kam chodívala, když byla smutná a když právě nebyla u Lindy. Pokaždé si sedla na lavičku v lese za hřištěm. Sledovával ji tam, ale nikdy neměl odvahu jít za ní a vysvobodit ji tak ze záplavy slz, které tam byla vyplakat. Teď si byl jistý, že tam bude. Pomalu vykročil tím směrem. Aspoň zezačátku. Potom se už rozběhl. Pospíchal. Nechtěl si připustit své obavy. Ale měl strach. Snažil se ho skrývat. Kryl ho sám před sebou. Ale bál se. Toho, že jeho myšlenky můžou být pravdivé. Že ten strach není bezdůvodný. Jako by to věděl. Přiběhl ke hřišti. Uviděl ji sedět v rohu mezi mantinely. Byl rád, že ji viděl. Opadl z něj strach. Byla tady. Usmál se: „Ahoj, Simi!“ Nic. Přišel k ní blíž. Najednou si všiml její ruky od krve. A taky té žiletky, co ležela vedle ní. „Simi, co se stalo? Co se děje?“ Sklonil se k ní. Dýchala. Ale neprobudila se. Chytil ji za ruku. „Simčo, co je s tebou? Prosím tě, probuď se. Cos to udělala?“ Přepadl ho strach. Nevěděl, co má udělat. Bál se toho nejhoršího. „Vydrž chvilku. Zavolám sanitku. To bude dobrý. Všechno bude dobrý!“ vytáhl mobil a volal záchranku. Bál se, že nevydrží, než přijede. Hlas se mu třásl. Pocítil chlad. Sundal si bundu a přikryl Simonu. Hladil ji po vlasech. Měl co dělat, aby nezačal brečet. Kluci sice nebrčí, ale i tak na to mají právo, ne? „Víš, Simi…“ chvíli se odmlčel, „…chtěl jsem ti říct, co pro mě znamenáš, ale neměl jsem odvahu. Teď už jsem byl rozhodnutý to říct a ty…“ Nedopověděl to. Nejspíš úmyslně. Asi ho nenapadlo, jaká slova použít. A pak se odhodlal a políbil Simonu na tvář. Třeba by už neměl nikdy příležitost to udělat. A pak se to stalo. Simona pomalu otevřela oči. Potom se maličko pousmála. Ale smutně. A řekla: „Promiň.“ Pak zase oči zavřela. Neměla sílu. Vyslovila to velmi tiše, ale Danny to dobře slyšel. Hned mu bylo o něco lépe. Pousmál se. Z dálky slyšel houkání sanitky. „To bude dobrý. Všechno bude zase dobrý. Lepší než dříve.“ Uklidňoval tím Simonu. Ale hlavně taky sebe.

*

Simka slyšela ještě tahle slova. Ale ke konci už byla tišší a tišší. Ta poslední už slyšela jen velmi tiše. A zaslechla houkání záchranky. Najednou pocítila něco v srdci. Něco jako teplo a… lásku. Byla zase šťastná. Někdo ji měl rád. Už to věděla. Byla ráda za tu šanci vrátit se zase zpátky do života. Rozhodla se, že ji využije. Úplně celou. A nenechá ani kousek nazmar. To byly její (zatím) poslední myšlenky. A pak už byla jenom tma a ticho.

*

Daniel se opřel o mantinel. Poblíž místa, kde seděla. Pořád se tam díval. Znova a znova si v hlavě přehrával, co se stalo. Byl rád, že ji mohl zachránit. Udělal by to zase, kdyby pro to měl cokoli obětovat. Při těchto myšlenkách se začali ke hřišti scházet kluci a holky. První přišel Radek s Lucií. „Čau vole! Seš nějakej divnej…Nejseš zhulenej?“ Radek vytáhl krabičku cigaret a zapálil si. Lucce nabídl taky, ale ona odmítla. „Danieli, co je s tebou? Vnímáš mě vůbec? Jo a nevíš, kdy přijde Simona? Má přinést kopačák, tak ať tu na ni nečekáme dlouho… Pak bysme hráli o něco míň.“ „Jo, vím, kdy přijde-teda ona nepřijde. Já pro míč zajdu, stejně tam mám cestu.“ Říkal to smutným hlasem. Lucka a Radek se na sebe podívali: „Proč nepřijde?“ Ale Danny už odcházel a neodpověděl jim. Míč nechávala Simča u Lindy. To věděl. Několikrát už tam pro ni byl.

*

Vystoupil po schodech ke dveřím. Zazvonil. Celý se třásl strachem. Strachem o Simču. Obličej bez sebemenšího náznaku úsměvu. Dveře se otevřely a v nich se s úsměvem na rtech objevila Linda. Jak ale spatřila Daniela, hned ztratila úsměv. „Co-co-co se stalo?“ Řekla to s neskrývaným strachem. „Víš, Simča…“ Nedopověděl to. Neměl sílu to říct. Linda měla slzy na krajíčku. „Co je se Simčou? Co je jí?“ Chytla ho za ramena a začala s ním třást. „Co se stalo? Tak sakra mluv!“ „…je v nemocnici.“ Rozevřel ruku, ve které dosud skrýval žiletku. Byla celá od krve. „Jak je na tom? Bude v pohodě?“ „Myslím, že jo. Trochu mě vnímala. Pojedem za ní?“ „Jo, jdu na sebe něco hodit a můžem. Brácha nás odveze.“ „Jo. To bude dobrý. A prosím tě, kde je kopačák? Radek pro něj jde.“ „Jo, tady…dej mu ho prosím.“ Radek přichází. S Lucií. „Kde seš? Na tě čekáme jak blbí.“ „Vem si ten míč. Já nebudu hrát.“ „Jakto? Zase se chceš vyhnout prohře, co?“ Ale na to už Daniel neodpověděl. Nasedl s Lindou a jejím bratrem do auta a jeli.

*

Byla tma. Aspoň tak to viděla Simona. A ticho. Ne, nebylo ticho. Něco pípalo. V pravidelném rytmu. Ale bylo slyšet ještě něco. Nějaké hlasy. Nevěděla, komu patří, ale pomalu je začala rozpoznávat. Linda! Je tady Linda! A ještě někdo. Daniel!!! Pomalu otevírala oči. Bylo to těžké. Cítila bolest, ale ještě větší radost z toho, že tu byla Linda a hlavně Danny. Usmála se. Oba jí úsměv opětovali. Linda potom řekla: „Tak já vás tu nechám chvíli o samotě.“ Mrkla na Simonu. A odešla. Danny chytil Simču za ruku. „Víš, já jsem ti chtěl něco říct, ale bylo na to pozdě. Doufám, že teď už mi to vyjde. Že se brzo uzdravíš. Doktor říkal, že potom budeš muset jít na léčení. Ale já věřím, že to zvládneš. Miluju tě, Simi.“ Usmál se na ni. A políbil ji. Ona mu úsměv opětovala a řekla: „Slibuju, že se vyléčím. Kvůli tobě. Miluji tě!“