Konec lásky?

Sedím tu už dvě hodiny.Ve stejné poloze.Se stejným výrazem ve tváři.Oči mám napuchlé slaným, nepřetržitým pláčem.
Začalo to jízdou v autobuse.Tou chvílí kdy mi to řekla…cítila jsem, že to přijde, že přijde ona.Ta, která mě předběhla.Která si vzala tvoji lásku,tvoji duši.Ta, které jsi dal svoje srdce…Čím tě okouzlila?Krásou?Povahou?
Lituji se jako nějaký ubožák i když to za žádnou cenu nechci.Jsem zhrzená a opuštěná a ty ne.Neumím se tomu postavit.Není to závist je to láska,je to nenávist.Tebe miluji ji nenávidím.Nemůžu za to ale já nemůžu jinak.Bolí to.Bolí to jako dýka zaražená do srdce.Ale není zaražená tebou ani onou slečnou.Je zaražená mnou.Ubližuji si sama.Zidealizovala jsem si tě.I kdybych si tě chtěla ze svého srdce vymazat,nešlo by to.Není nic čím by sis mě zprotivil.Jsi můj vysněný..Vlastně jsi byl…a ne můj.Jsi její..ona tě miluje stejně jako já,možná víc,možná míň.To už vědět nechci.Je to jako blesk s čistého nebe.Ještě před pár dny to vypadalo že tě tvá láska opustí, že se jí zbavíš jako nemoci ale teď svoji lásku máš.Vážně jsem mohla byt někdy tak moc naivní, že jsem si myslela že bychom mohli být někdy spolu.Že by jsi mě dokázal někdy tak milovat jako miluješ teď ji?Vážně jsem mohla být tak…tak..hloupá?
Je to jako hřebík, který zatloukáme do dřeva.Když ho vyndáme, díra tam bude navždy.Stejně rak, když nebudeš můj,navždy budu mít na srdci jizvu a občas to trochu zabolí.A teď to bude bolet dlouho…